O terorismu v Čechách

Když se zhruba před rokem začaly množit informace o anonymních telefonátech, oznamujících ohrožení té či oné instituce jakousi třaskavinou, dost pochopitelně jsme zpozorněli. Bylo jasné, že není o co stát. V okamžiku, kdy údajné nebezpečí - naštěstí šlo jen o plané poplachy - opustilo prostory dětské nemocnice a přeskočilo ze stanic metra na budovu ústeckého národního výboru, zpozorněli jsme podruhé. Ne proto, že bychom tolik trnuli o ohrožené úředníky, ale proto, co bude následovat, komu to bude připsáno na vrub.

Čas běžel a zprvu neznámí telefonisté dostávali konkrétní podoby. Po šestnáctiletém učni, který chodil za školu, po vtipálkovi, který by ve svém věku už mohl mít rozum, a po několika recidivistech došlo poměrně rychle i na „žižkovského cikána“ (cituji tehdejší Večerní Prahu), jenž kromě koketování s pumou byl i ctitelem názorů V.Havla. Ve věci výbuchů bylo konečně jasno - psala se totiž doba následující po pražském „lednovém týdnu“.

Šlo-li tehdy o aktéry vymyšlené nebo čert ví za co přemluvené k přiznání, by dalo chvíli zjišťování. Hned nepochybná byla skutečnost, že období „výbuchů“ se překrývalo s podpisovou akcí za propuštění V.Havla, kdy začala reagovat do té doby tichá část oficiálních umělců, pracovníků vědeckých institucí i řadových občanů. Nebezpečně se zdvíhající hladinu společenské nevole bylo nutno pacifikovat, ty dosud váhající nebo neprobuzené zastrašit. A léty značně vyčerpaný rejstřík pohrůžek nahradit něčím novým, razantnějším: tak…