Německo před volbou

Po celý uplynulý rok si opozice východního bloku navzájem tleskala k postupné demontáži totalitních režimů. Jakýkoliv úspěch v jedné zemi byl zcela jednoznačně uvítán jako krůček ke společnému cíli, často označovanému „pád kostek domina“. Do této posloupnosti se vcelku překvapivě rychle zařadila i NDR, a mezi srpnem a počátkem listopadu prožívali východní Němci neobvyklé oživení sympatií mezi ostatními národy střední Evropy. Do té doby relativně spokojené obyvatelstvo dokázalo přitlačit svou vrchnost bez vnějšího podnětu a tak účinně, že si získalo obdiv a podporu demokratického světa. Jakmile však na pravidelných demonstracích zazněla místo skandovaného „Wir sind das Volk“ (My jsme ten lid) varianta se záměnou číslovky za člen „Wir sind ein Volk“ (Jsme jeden národ), probrali se lidé z opojení nabývanou svobodou a začali si uvědomovat, že na evropskou scénu otevřeně vstoupila geopolitika.

Během několika měsíců popukala křehká rovnováha sil jaltského systému, vybudovaná na sovětsko-americké polaritě, tedy na jaderné hrozbě. Když se tento strašák v posledních letech prakticky rozplynul a zároveň se zhroutil monopol komunistů v NDR, ukázaly se dvě strany jedné mince: celé spektrum vnitroněmeckých vztahů i jejich dopad na ostatní Evropu. Pro občany NDR se naplnila „teorie magnetu“ předsedy západoněmecké sociální demokracie Kurta Schumachera z roku 1947: "Je nutné vytvořit sociální a ekonomické předpoklady, které budou deklarovat převahu tří západních zón nad východní.…