David Brooks: Kdo uspěje v éře umělé inteligence

Vzpomínáte si, jak se říkalo, že nám umělá inteligence vezme práci a lidé nebudou mít co dělat? Zatím se to – zdá se – ani zdaleka neděje. Výzkumníci ze společnosti ActivTrak analyzovali digitální aktivitu více než 10 tisíc pracovníků a zjistili, že když lidé začali využívat umělou inteligenci, jejich pracovní život se stal intenzivnějším, nikoli klidnějším. Čas, který tito průkopníci nových technologií strávili e-mailováním, posíláním zpráv a používáním chatovacích aplikací, se více než zdvojnásobil. Jejich využívání podnikového softwaru vzrostlo o 94 procent.

Výzkumníci z Haas School of Business na Kalifornské univerzitě v Berkeley zjistili, že při používání umělé inteligence začali zaměstnanci přebírat úkoly, které dříve zadávali externě, protože činnosti jako programování a softwarové inženýrství byly najednou snazší.

Krátké pracovní bloky se pak snažili vměstnat do večerů, víkendů, čekáren – zkrátka do každé volné chvíle, kdy byla AI po ruce. Výrazně také přibylo multitaskingu; lidé najednou koordinovali zástupy chatbotů plnících různé úkoly najednou.

Obecný trend, na který výzkum poukazuje, spočívá v tom, že čas ušetřený díky AI mnoho lidí nevyužívá k tomu, aby pracovali méně, ale naopak aby přijímali nové úkoly. Zdá se také, že umělá inteligence mění očekávání zaměstnanců i jejich nadřízených ohledně toho, kolik práce by měli za jeden den stihnout. Každá hodina je sice plnější a nabitější, ale zároveň hektičtější a víc vyčerpávající. Výzkumníci z ActivTraku také zjistili, že čas, který lidé strávili soustředěnou a nepřerušovanou prací, klesl o devět procent. Pro tento duševní stav dokonce existuje pojmenování: „zavaření mozku umělou inteligencí“.

V jistém smyslu je to přirozený jev. Pokaždé, když se zavádí nová technologie šetřící práci, odborníci – kteří toho sice vědí hodně o technologii, ale málo o psychologii – předpovídají, že pro lidi bude tato novinka prostředkem k usnadnění života. Brzy si všichni budeme užívat patnáctihodinový pracovní týden! Místo toho však řada lidí tuto technologii využívá k tomu, aby si svůj život ještě více zrychlili a zahltili. Letadla, vlaky a automobily jsou technologie, které šetří čas a námahu tím, že zrychlují cestování. Zároveň lidem umožňují podnikat mnohem více cest.

Řekl bych, že hlavním principem nastupující éry umělé inteligence je toto: Když je inteligence nadbytek, získává na ceně vlastní vůle. Lidé, kteří něco dokážou a pohnou věcmi kupředu, nejsou ti, kteří hledají pohodlí a pasivně využívají umělou inteligenci k tomu, aby pracovali méně. Jsou to ti, kteří budou usilovat o zlepšení a aktivně se potýkat s umělou inteligencí, aby rozvíjeli své mentální schopnosti a dokázali toho víc.

Jinými slovy, lidi nebude odlišovat to, jak jsou chytří, ale jejich vztah k duševnímu úsilí. V současné době mají někteří lidé to, co psychologové nazývají vysokou potřebou kognice. Baví je intenzivně přemýšlet. Jsou to lidé, kteří rádi hrají náročné hry a čtou obsáhlé knihy. Na druhém konci spektra jsou kognitivní skrblíci – lidé, pro něž je namáhavé přemýšlení nepříjemné a kteří využívají každou příležitost, aby se mu vyhnuli. Uprostřed tohoto spektra se nacházejí lidé se střední potřebou kognice. Vynaloží úsilí, když jim na něčem opravdu záleží, ale přemýšlení je samo o sobě nebaví a neuspokojuje. Potřeba kognice souvisí s inteligencí, ale není totožná. Všichni známe spoustu opravdu chytrých lidí, kteří neradi tvrdě pracují hlavou. V současné situaci budou lidé s umělou inteligencí mít velmi odlišné zkušenosti.

Produktivní pasažéři

Lidé s nízkou potřebou kognice budou mít tendenci využívat umělou inteligenci k tomu, aby méně přemýšleli. Jejich velkou výhodou bude, že díky umělé inteligenci budou produktivnější, protože AI jim úkoly výrazně usnadní. Jejich velkou nevýhodou bude, že umělá inteligence sníží jejich mentální schopnosti – právě proto, že díky ní bude všechno tak jednoduché.

Zdá se, že Bůh byl puritán. Stvořil nás jako bytosti, které nezískají nic bez určitého úsilí a nedosáhnou odměny bez určité námahy. To platí stejně ve světě znalostní práce jako ve světě kulturistiky. Lidé se učí nejlépe, když se nacházejí v zóně optimální obtížnosti, když se věnují úkolům, které nejsou tak složité, aby je paralyzovaly, ale ani tak snadné, aby nemuseli hnout prstem.

Umělá inteligence pohodlnější lidi z oblasti optimální obtížnosti vytlačí. Jeden výzkumný tým pod vedením Nataliye Kosmyny z laboratoře MIT Media Lab zjistil, že při používání ChatGPT klesá propojenost mozkových center až o 55 procent ve srovnání se situací, kdy tuto technologii pro podobné úkoly nepoužívají. Vivienne Ming, spoluzakladatelka společnosti Possibility Sciences, zjistila, že při používání umělé inteligence klesá u lidí aktivita gama vln – která je známkou kognitivního úsilí – přibližně o 40 procent.

To má předvídatelné dopady na to, kolik si lidé z práce prováděné s podporou umělé inteligence vlastně zapamatují. A stejné je to s vlivem na samu jejich schopnost uvažování. Studie Michaela Gerlicha ze SBS Swiss Business School odhalila „významnou nepřímou úměru mezi častým používáním nástrojů umělé inteligence a schopnostmi kritického myšlení“. Zpočátku vás umělá inteligence vtáhne a pohltí. Při jejím používání se skutečně stanete produktivnějšími. Jenže pak hrozí, že vás vnitřně vyprázdní – člověk kvůli ní přichází o vlastní schopnosti i znalosti. Nejsmutnější pohled je pak na ty, kteří si na berličku v podobě AI na chvíli zvykli, a vzápětí o ni přišli.

Výzkumníci pod vedením Grace Liu z Carnegie-Mellonovy univerzity nechali účastníky studie touto zkušeností projít a došli k závěru: „Již po přibližně deseti minutách řešení problémů s podporou umělé inteligence dosahovali lidé, kteří náhle ztratili přístup k AI, horších výsledků a častěji se vzdávali než ti, kteří ji nepoužili vůbec.“

Studie zaměřená na lékaře specializující se na endoskopii – tedy vyšetřování vnitřních orgánů pomocí ohebných sond – zjistila, že před tím, než začali využívat umělou inteligenci, odhalili přednádorové střevní léze u 28,4 procenta kolonoskopií. Poté, co začali používat umělou inteligenci a následně jim byla odebrána, klesla úspěšnost na 22,4 procenta. Jejich diagnostické schopnosti se tedy výrazně zhoršily.

Nedávno jsem autem jel po nekonečné spleti dálnic poblíž Anaheimu v Kalifornii, přičemž mě GPS vedla přes řadu dálničních sjezdů a nájezdů. Napadla mě myšlenka, kterou jsme už někdy měli všichni: Dřív jsem to zvládal jen s mapou! Dneska bych to dokázal asi stejně snadno, jako kdybych chtěl pěšky přejít Tichý oceán. GPS přitom oslabuje jen část našich navigačních schopností; AI hrozí, že u lidí, kteří jí to dovolí, nechá zakrnět úplně všechno.

Zdráhaví optimalizátoři

Lidé se střední potřebou kognice pochopí, že AI by je mohla vyprázdnit, a takové vyhlídky je budou opravdu trápit. Upřímně a s dobrými úmysly se rozhodnou, že se nestanou jejími oběťmi. V rušném a stresujícím shonu každodenního života se však nechají vtáhnout. Jejich odhodlání selže a stanou se na chatbotech příliš závislými.

AI je svůdná technologie. Výzkumníci z MIT Media Lab zjistili, že když požádali lidi, aby pomocí ChatGPT napsali sérii článků, s každým dalším se na AI spoléhali čím dál víc. Netrvalo dlouho a většinou už jen kopírovali a vkládali hotové pasáže. A není to jen tím, že by s postupující prací byli čím dál unavenější. Technologie je totiž nenápadně přiměla k jinému způsobu uvažování a celkovému nastavení mysli.

Tradiční vzdělávací instituce jsou postaveny na mentalitě kultivace: tvrdě pracujete, překonáváte náročné úkoly a stáváte se lepším myslitelem a vzdělanějším člověkem. Moderní technologie je naproti tomu založena na mentalitě optimalizace: najdete stroj, který vám vše usnadní, abyste dosáhli co nejvyšší efektivity.

Celý průmysl informačních technologií je však organizován právě na principu optimalizace. Například v rozhovoru pro deník The Guardian z roku 2013 Amit Singhal, tehdejší šéf vyhledávání ve společnosti Google, prohlásil: „Fanaticky se soustředíme na uživatele, abychom odstranili každý možný třecí bod mezi ním, jeho myšlenkami a informacemi, které chce najít.“

Lidé s přístupem zaměřeným na rozvoj tření vyhledávají; lidé s mentalitou optimalizace naopak chtějí, aby jejich život probíhal hladce. Moderní technologie se vás snaží proměnit: chtějí z vás místo mentálního kulturisty udělat mentálního lenocha.

Pokud jste lidmi zaměřenými na optimalizaci, snažíte se maximalizovat výstup, nikoli dokonalost. V průzkumu provedeném pro softwarovou firmu GoTo 43 procent pracovníků uvedlo, že odevzdali obsah vygenerovaný umělou inteligencí, i když měli podezření, že obsahuje chyby a je obecně nízké kvality.

Lidé z této skupiny optimalizátorů budou brzy trpět stejným procesem „vyprázdnění“ jako lidé s nízkou potřebou kognice. Přirozená zvědavost u nich bude postupně slábnout. Jak zjistila vývojová psycholožka z MIT Laura Schulz, pokud vyučující ukáže dětem návod, jak nějaký předmět používat, neúmyslně tím omezuje jejich zvídavost. Pokud se však instruování záměrně zdrží, děti budou mít větší chuť  vše samy zkoumat. Umělá inteligence je právě jako ta učitelka, která poskytuje návody.

Postupně s tím bude klesat i obecná angažovanost v životě a zájem o svět kolem nás. Výzkumný tým vedený Su-čchingem Liouem ze Šanghajské technické univerzity zjistil, že když nechali lidi používat umělou inteligenci a poté je požádali, aby zvládli další úkol bez její pomoci, jejich vnitřní motivace klesla v průměru o 11 procent a jejich pocit nudy vzrostl o 20 procent. Interakce s umělou inteligencí způsobila, že se první úkol jevil jako zábavnější, zatímco běžná práce se v porovnání s ním jevila jako nudná a fádní.

Lidé v této skupině budou také stále méně schopni čelit chatbotům. Tato technologie od vás vyžaduje, abyste byli kompetentním partnerem v konverzaci s vysoce inteligentní, ale nedokonalou entitou. Ale co když jste na utváření vlastního světonázoru a vybudování vlastní pevné znalostní základny nikdy nepracovali? Dostanete se do stavu, který odborníci nazývají kognitivní kapitulací. Budete věřit všemu, co vám chatbot řekne, a vydáte se jakýmkoli směrem, který vám ukáže. Vědci z Whartonovy školy při Pensylvánské univerzitě naprogramovali umělou inteligenci tak, aby občas záměrně dávala nesprávné odpovědi. Lidé její chyby a omyly přijímali jako pravdivé v 80 procentech případů.

Hlavním problémem optimalizace je to, že mění postoj lidí k samotnému úsilí. Chris Sibben je ředitelem Rivendell, malé soukromé školy v severní Virginii. Jednou ukázal svým žákům film, jehož výroba trvala více než pět let a na kterém se podílelo přes 200 umělců. Žáci byli zmatení. Proč to vůbec dělat? Jak to vyjádřil jeden z nich: „Umělá inteligence by to zvládla za pět minut.“

Sibben v této poznámce identifikoval zásadní kulturní posun, který v eseji pro časopis Mere Orthodoxy nazývá „industrializací odcizení“. Tvrdí, že student, který „se potýká s náročným textem, pod tlakem přepracovává svou argumentaci, selhává a zkouší to znovu, je více než informovaný. Je vnitřně pevnější.“ Jak by řekl náš přítel Kierkegaard, teprve když se člověk s plným nasazením k něčemu zaváže a v něčem angažuje, buduje své skutečné já a sám sebe jako osobnost.

Co se stane, pokud si nedá tu práci, aby se stal sám sebou? Sibben tvrdí, že poznámka „umělá inteligence by to zvládla za pět minut“ ve skutečnosti není o rychlosti. „Jde o morální přehodnocení. Předpokládá, že záleží na výsledku, nikoli na úsilí; na obrazu, nikoli na vidění; na produktu, nikoli na člověku, který se stává schopný jej vytvořit.“ Umělá inteligence „nabízí kompetenci bez učení, plynulost bez porozumění“, uzavírá. „Student, který si tento vzorec osvojí, se nestane línějším; stane se méně zformovaným, méně přítomným, méně schopným snášet těžkosti, aniž by sáhl po nápovědě a promtu.“

Mentální maratonci

Nyní se dostáváme k lidem s vysokou potřebou kognice a k tomu, jak si povedou v nadcházející éře: tuším, že asi podobně jako maratonci. Automobil je naprosto vyhovující technologií k překonání vzdálenosti 42,195 kilometru. Neexistuje žádný praktický důvod, proč by někdo měl trénovat, aby tuto vzdálenost uběhl. Někteří lidé to však dělají. Chtějí vynaložit úsilí, protože chtějí něco dokázat – chtějí si rozšířit své schopnosti a kapacity.

Lidé s vysokou potřebou kognice přemýšlejí právě takto. Pravděpodobně mezi ně patříte, pokud vás baví následující situace: Už nějakou dobu pracujete na projektu. Nemáte tušení, jak ho dokončíte. Termín odevzdání se blíží a napětí stoupá. Přesto máte naprostou jistotu, že na to přijdete. Intelektuálně si uvědomujete, že jste v minulosti selhali a že i tentokrát můžete selhat. Zároveň však v hloubi duše víte, že řešení najdete. Hledáte, přemýšlíte a pak, jako mávnutím kouzelného proutku, vám jednoho dne odpověď bleskne v hlavě. A v tomto okamžiku křivka učení nabere strmý, exponenciální směr. Někteří lidé nesnášejí stres, který takové situace vyvolávají, mentální maratonci přesně pro ně žijí.

Tým vědců pod vedením Johna Cacioppa z Chicagské univerzity prošel více než sto studií zaměřených na lidi s vysokou potřebou kognice. Tito lidé mají tendenci o svých úkolech neustále přemýšlet. Vedou intelektuálně podnětné rozhovory. Vykazují často vysokou potřebu dotahovat věci do konce a mít nad nimi kontrolu. Jakmile jednou dospějí k nějakému závěru, může být velmi těžké je od něj odradit, i když se hromadí důkazy, které jej vyvracejí.

Domnívám se, že v éře umělé inteligence tito „mentální maratonci“ budou muset vynakládat velké úsilí, aby odolali entropii umělé inteligence. Budou pociťovat silnou touhu být originální. V této době se bude kulturní produkce zdát čím dál povědomější, protože texty, písně a filmy se stanou syntézou toho, co již bylo vytvořeno. Maratonci budou naopak chtít vytvářet díla, která budou působit osobitě a odrážet jejich jedinečné já. Budou chtít najít způsoby, jak umělou inteligenci využít k posílení vlastní autonomie, nikoli k jejímu oslabení. Již nyní známe techniky, které v tom lidem pomáhají:

• Žádejte o nápovědu, ne o odpovědi: Lidé, kteří žádají AI o přímé odpovědi na své otázky, se potýkají s výrazným poklesem motivace a schopností. Naopak u těch, kteří žádají AI o souvislosti a podklady, aby mohli o věci přemýšlet nebo ji sami objasnit, k takovému propadu nedochází.
• Začněte s prázdnou stránkou: Než se obrátíte na chatbota, vezměte si čistý list papíru a sepište si vlastní analýzu a závěry. Poté požádejte AI, aby prověřila a podrobila kritice vaše uvažování, nikoli aby uvažovala za vás.
• Střídejte úkoly: Pokaždé, když splníte úkol s pomocí AI, navažte na něj úkolem, u něhož AI nepoužijete. Tím své tvůrčí úsilí udržíte v kondici.
• Přenastavte chatboty: běžné používání chatbotů učení podkopává. Jak však poznamenává spisovatel Alberto Romero, AI v roli lektorů naopak učení i motivaci posiluje. Zatímco chatboti většinou jen odpovídají na otázky, lektoři vedou studenty strukturovanou cestou učení. Mělo by být možné přenastavit běžné chatboty tak, aby fungovali méně jako encyklopedie a více jako osobní trenéři, jejichž úkolem je mentální schopnosti posilovat, nikoli nahrazovat.
• Důrazně rozlišujte mezi mechanickou a tvůrčí prací: nechte AI psát provozní e-maily. Nenechte ji však psát vaše eseje nebo poznámky. A ty, kdo to dělají, kritizujte.
• Žádejte myslitele, ne myšlení: Můj oblíbený trik při používání Clauda je, že ho nikdy nepožádám, aby za mě problém promyslel. Požádám ho, aby shrnul myšlenky myslitelů, kteří se daným problémem již zabývali. Pokud se snažím porozumět vývoji dítěte, požádám ho, aby si představil debatu mezi Jeanem Piagetem a Erikem Eriksonem. Co by si tito dva významní psychologové navzájem řekli o problému, se kterým se potýkám? Poté se zeptám, jaké knihy od těchto myslitelů bych si měl přečíst, pokud chci porozumět jejich dílu. Od umělé inteligence dostávám mnohem lepší výsledky, když s ní zacházím spíše jako s vynikající knihovnicí než jako s věštkyní.

Možná jste si všimli, že budoucnost, kterou zde popisuji, se vyznačuje extrémní kognitivní polarizací. Někteří lidé budou umělou inteligenci využívat k tomu, aby přemýšleli více. Jiní, možná většina lidí, ji budou využívat k tomu, aby mysleli méně. Pokud vám ekonomická nerovnost nebo politická polarizace připadaly škodlivé a hrozivé, pak kognitivní polarizace bude naprosto strašná a rozdělí společnost na dvě skupiny, které by se mohly začít jevit jako dva odlišné živočišné druhy. Lidé s vysokou potřebou kognice budou stále produktivnější a čím dál šťastnější; zbytek se stane jakousi mentální spodinou.

Tato budoucnost však není nevyhnutelná. Dosud jsem potřebu kognice považoval za jakousi vrozenou vlastnost. Ačkoli má síla vůle určitý dědičný základ, je také mimořádně citlivá na okolní prostředí a souvislosti. Pokud má umělá inteligence tendenci vůli oslabovat, mohou lidé reformovat instituce tak, aby ji naopak pomáhaly posílit.

V současné době je náš vzdělávací systém postaven na obsahu a inteligenci. Na základní škole se do mozků žáků „nahrávají“ znalosti. Střední škola pak slouží k výběru nadaných a chytrých jedinců a jejich zařazení na elitní vysoké školy. V éře umělé inteligence budou školy muset změnit svůj přístup a zaměřit se na rozvoj vůle. Když nás obklopují stroje, které vědí takřka všechno téměř ze všech oborů, bude lidi skutečně odlišovat jejich touha tvrdě pracovat a využívat své znalosti k tvůrčím účelům. To, na čem tedy opravdu záleží, není schopnost myšlení a inteligence, ale ochota běhat mentální maratony, které přinášejí špičkové výsledky.

Klíčovým úkolem, jenž před námi stojí, je pěstovat v lidech touhu po kognitivní komplexnosti. Nechci tu na vás vytahovat Josepha Campbella, ale zásadní výzvou je: Jak můžeme naučit lidi vnímat vlastní život jako hrdinskou výpravu, na níž se pouštějí do náročných úkolů, v nichž mohou selhat a které s sebou jistě přinesou bolest a utrpení? Jak můžeme formovat lidi tak, aby měli srdce objevitele, vůli vytrvat a schopnost bojovat dál, i když jim tělo i mysl radí se vzdát – a aby díky tomu dosahovali nových cílů a přicházeli věcem na kloub?

Mám dojem, že v éře umělé inteligence si každá škola a organizace bude muset na tyto otázky najít své vlastní odpovědi. Budou trávit mnohem více času tím, že se svých svěřenců budou ptát: „Co si skutečně v hloubi svého srdce přeješ nejvíc? Co tam venku ve světě opravdu stojí za to chtít? Jak můžeme rozvíjet tvé nejhlubší a největší touhy?“ V naší současné kultuře vám všichni říkají, abyste si našli svou vášeň, ale nikdo vám neporadí, jak na to. Školy a organizace se to budou muset naučit.

To je složité, protože nad svými touhami nemáme přímou kontrolu. Nemůžete se prostě přinutit, abyste byli zvídavější, stejně jako se nemůžete rozhodnout, že vám budou chutnat husí játra. Dobrou zprávou však je, že své touhy můžeme nepřímo ovlivňovat tím, že se vystavíme situacím, které je buď probouzejí a podněcují, nebo potlačují.

Mnohé z našich škol dokážou celkem obstojně touhu žáků po duševním úsilí ubíjet. Každá minuta, kterou dítě znuděně prosedí ve třídě, ji potlačuje. Vnější odměny, jako jsou známky, dělají totéž – protože vnější pohnutky mají tendenci vytlačovat ty vnitřní. Mírnější známkování zase potlačuje touhu tím, že vše činí příliš snadným. Mnohé z našich systémů byly vytvořeny racionalisty tak, aby se soustředily na deklarativní úroveň mysli, tedy na tu část, která vstřebává fakta a zvažuje argumenty. Racionalisté si však často neuvědomují škody, které páchají v „temných lesích“ – v hlubších vrstvách mysli, kde se rodí sama motivace.

Naštěstí školy a instituce dovedou touhu i podněcovat. Nejjednodušší teorií motivace je takzvaná teorie sebedeterminace, kterou vypracovali Edward Deci a Richard Ryan. Lidé se cítí motivovaní, když se ocitnou v situacích, které jim poskytují autonomii (mám kontrolu nad svými rozhodnutími), kompetenci (rozvíjím své dovednosti) a pocit sounáležitosti (lidé se tu o mě zajímají a záleží jim na mně). Podle mých zkušeností motivace roste i s obdivem, například když se studenti setkávají s výjimečnými osobnostmi nebo s velkými uměleckými díly. Motivace rovněž roste, když se učíme od zkušenějších, například když mentor někoho učí nejen samotnému inženýrství, ale i tomu, jak být někým, kdo má tenhle obor upřímně rád.

Mým bytostným přesvědčením ohledně celé této éry je, že umělá inteligence odhalí, co to znamená být člověkem – tím, že jasně vyjeví, co sama nedovede. Před příchodem umělé inteligence mnoho lidí věřilo, že rozum a inteligence jsou vlastnosti, které definují lidstvo. Že právě ony nás odlišují od zvířat. Brzy však budou existovat entity, které budou mnohem chytřejší než my; takže v inteligenci podstata a definice lidskosti spočívat nemůže.

To, co umělá inteligence nedokáže, je po něčem prahnout. Ano, v hrstce modelů vytvořených skrze zpětnovazební učení se nachází několik mechanismů podobných odměnám, ale tyto modely se v drtivé většině zabývají předpovídáním, nikoli touhou. Umělá inteligence nemůže po ničem prahnout už jen proto, že nemá biologické potřeby – pohnutky, které živé bytosti pohánějí a nutí k růstu a objevování světa.

A co je ještě důležitější, umělá inteligence nemá vlastní já. Bot nemá minulou osobnost, kterou kdysi byl, ani budoucí identitu, kterou by se chtěl stát. Bot nemá strukturu zájmů ani hierarchii citů a toho, co miluje. Bot nemá osobní historii, svá vlastní specifická zranění, radosti a vzrušení prožívaná v oblastech hlubších, než jsou racionální výpočty. A nemá ani sled snů a nadějí, které z těchto oblastí rovněž vyvěrají.

Navzdory tomu, co nám kdysi tvrdili racionalisté, život nespočívá v řešení problémů. To dnes zvládne jakýkoli počítač. Život je pouť, cesta – znamená někam směřovat, růst a zrát na základě zkušeností, rozvíjet vlastní osobnost a usilovat o možnosti, na které jsme zatím nedosáhli. Charakteristickými rysy člověka jsou proto hnací síly – motivace, které nás pobízejí k duševnímu úsilí a překonávání obtíží – a aspirace: vědomí toho, kam chceme směřovat, jaký smysl tu naplňujeme a jakým člověkem toužíme být.

Pokud lidem pomůžeme naučit se chtít víc, mít po věcech větší hlad, budou ochotní vynaložit duševní úsilí a pustit se do těžkých úkolů. Jedině tak se vyhneme kognitivní polarizaci, která už před námi hrozivě vyvstává. Pokud dokážeme lidi vést k tomu, aby si ujasnili a z celého srdce si byli vědomi toho, co mají skutečně rádi, pak umělá inteligence bude provádět výpočty a syntézu, ale lidé budou i nadále určovat, na čem záleží, co stojí za prozkoumání, jaké mise podnikneme a kam nakonec dojdeme. Výsledkem by byla společnost plná chatbotů, v níž by však byla zachována – a možná dokonce posílena – lidská důstojnost.

© 2026 The Atlantic Media Co. This article originally appeared on theatlantic.com and has been translated from English with permission from The Atlantic.