Zimbardo: Kluci bez otců častěji utíkají k videohrám a odpojují se od reality

Ve věku 91 let zemřel psycholog Philip Zimbardo, známý zejména coby autor kontroverzního stanfordského vězeňského experimentu.  Připoměňte si ho v následujícím interview a rozhovorem Philip Zimbardo: Měl jsem to zastavit dřív

"Společnosti vydávající videohry každý den soutěží o mozky, oči a prsty mladých mužů - a brzo jistě začnou soutěžit také o mladé ženy,“ říká Philip Zimbardo (84). Jako psycholog se proslavil v 70. letech tzv. stanfordským vězeňským experimentem, jenž spočíval v uzavření dobrovolníků do uměle vytvořeného vězení v rolích vězňů a dozorců a sledování jejich chování.  Nedávno rozvířila diskusi jeho kniha Odpojený muž, ve které popisuje společenské selhávání mladých mužů, jejich hraní počítačových her i sledování pornografie. Kritizuje rozpad rodin a mluví o chybějících otcích, kteří by od chlapců požadovali lepší výsledky. Některým ohlasům to zní jako kritika moderní výchovy i liberálního smýšlení, která v poslední době získává na síle. Zimbardo však namítá, že není prudérní ani konzervativní a vše má podloženo v datech.

O vašem vězeňském experimentu jeden z jeho účastníků řekl, že byli „otroky situace“. Nezabýváte se vlastně v Odpojeném muži nový celospolečenským „situačním otroctvím“?

To je dobrá úvaha. Ano, celou kariéru jsem se soustředil na to, proč dobří lidé dělají špatné věci -  ale obvykle ostatním. A na to, jak jsou naše životy ovlivňovány sociální situací, což si často ani neuvědomujeme. Důležité jsou totiž role, které hrajeme. Někdo řekne „ty jsi vězeň a ty jsi dozorce, ty jsi paní v domácnosti, ty jsi manažer“ - a my se jimi staneme. Nicméně v Odpojeném muži jde o něco nového, v tomto případě dělají dobří lidé špatné věci sami sobě.

Co bylo zásadním impulsem k napsání knihy, ve které varujete před „alarmujícími trendy“ v generaci mladých mužů?

Když můj syn Adam studoval na Stanfordu, miloval video hry. Tehdy se ještě hrály na konzoli, která byla ve studentském centru, takže jste tam museli dojít, vystát frontu a zaplatit čtvrťák. A když jste zahráli kolo dostatečně dobře, dostali jste jednu hru zdarma. Adam tam hrával celé hodiny. Problém byl, že konzole měli jenom dvě, takže ostatní studenti na něj byli naštvaní. Já jsem se na něj občas zašel podívat a bylo jednoznačné, že je na nich závislý. Jakmile jednou začal hrát, nemohl přestat.

To mě podnítilo, abych napsal článek o nebezpečí videoher. Nicméně potom jsem na něj zapomněl. Až později, myslím, že v roce 2010, mě dramaturg TED konference požádal o provokativní přednášku. Tak jsem si připravil řeč o úpadku chlapců; o tom, proč mladí muži sociálně, sexuálně a akademicky selhávají a jestli s tím něco můžeme dělat. A to video se začalo virálně šířit a viděly ho miliony lidí. Tak jsem se rozhodl napsat krátkou e-knihu speciálně pro TED a později jsem ji s Nikitou Coulombe ještě rozšířil do plnohodnotné knihy.

Ukazujete v ní na obsáhlých datech destruktivní vliv přemíry hraní počítačových her a sledování pornografie. Proč je tak snadné jim propadnout?

Protože jsou navržené tak, aby nás fascinovaly. Videohry jsou miliardový průmysl, najdete je v každé zemi. A navrhují je velice schopní tvůrci a programátoři, kteří mají dobré psychology jako poradce. Hry vás umějí vtáhnout, jsou orientované na akci. Něco se v nich mění skoro každou vteřinu, takže musíte být pořád ostražití. A je to jedna z mála věcí v životě, v nichž je zaručeno, že čím víc budete „cvičit“, tím budete lepší. Když hrajete na klavír, tak se samozřejmě s praxí zlepšujete, ale pokud nemáte velký talent, narazíte na bod, kdy se zlepšovat přestanete. U videoher se zlepšujete neustále, máte i tabulky porovnání s ostatními hráči, kteří dotyčnou hru taky hrají, a téměř každý měsíc vyházejí nové hry. Navíc jsou dnes ve 3D, takže postavy působí skutečně. A odhaduji, že jakmile začnou být finančně dostupné brýle na virtuální realitu, tak si je mladí kluci nikdy nesundají. Protože ta hra bude u vás v hlavě.

A pornografie?

To je totéž. Také je to miliardový průmysl, dokonce i hodnoty ve videohrách a pornografii jsou stejné. Jsou to dominantně-mužské hodnoty jako soutěživost, výkon, nadvláda a objektifikace ostatních. V pornografii je to žena, kdo je objektem, ve videohrách je to nepřítel. A v některých druzích pornografie to dokonce vypadá, jako by nepřítelem byla žena. Co činí pornografii i videohry návykovými, je pak jejich dostupnost dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, zadarmo, online. A téměř všude na světě, snad až na Írán a Čínu. Máte k nim přístup i na telefonu. A ve většině případů neexistuje kontrola rodičů, proto je tak snadné se stát závislý.