Z Vietnamu do Tvrdošovců: Sousedy jsme naučili dělat pho, oni nám nosí slivovici

Jaro

Dům s růžovou fasádou vypadá na první pohled jako každý druhý v Tvrdošovcích. Liší se jen oznámením, že se tu prodává textil a obuv, nyní ve výprodeji s pětasedmdesátiprocentní slevou. Na dvoře je malý diskontní obchod, který by se však měl do léta zavřít.

Bránu nám v neděli po obědě otevírá Jaro. Ve skutečnosti se jmenuje Pham Dac Phong, ale když přišel na Slovensko, připadlo mu slovenské křestní jméno podle toho, že se narodil v den, kdy má jmeniny Jaroslav.

„Pojďte dál, já si jen na chvíli musím odskočit. Jdu popřát sousedovi k narozeninám,“ říká, zatímco si sedáme ke stolu v obývacím pokoji.

Obývací pokoj vietnamské rodiny je trochu jiný, než jak jej známe ze slovenských bytů a domů. Vedle vietnamských hodin na stěně je tu dominantou rodinný oltář.

Je to ve skutečnosti komoda, na které je vystavena fotografie Jarovy babičky. Ovoce, sladkosti či alkohol jsou jakýmisi obětními dary, s jejichž pomocí rodina vzdává hold svým předkům. Vietnamci si velmi váží předcházející generace a tuto tradici udržují i na Slovensku. Právě v tento den si Phamovi připomínají výročí úmrtí Jarova dědečka.

Tvrdý a těžký jazyk

Jaro (49) je při svém prvním setkání s novináři opatrný. Když však přijdeme k němu domů, rozpovídá se, pohostí nás kuřecí polévkou pho i slovenskou pálenkou.

Hovoří lámanou slovenštinou a někdy je mu špatně rozumět. „Slovenština je pro Vietnamce tvrdý a velmi těžký jazyk,“ říká. Platí to však i opačně – některé hlásky ve vietnamštině mají až šest tónů a správně zopakovat byť i jen pozdrav nám činí problémy.

Jaro žije na Slovensku s krátkou přestávkou už dvacet let. Ze začátku pracoval v Šuranech pro jednu německou firmu na výrobu součástek do automobilů. „Byl jsem tam tehdy jediný Vietnamec,“ prohlašuje.

Když firma zkrachovala, odešel na chvíli do Německa za sestrou (manželku a dva syny nechal doma v Tvrdošovcích), kde se naučil vařit ve vietnamské restauraci. Teď už více než rok pracuje u strýce v Asijském bistru v nedalekých Nových Zámcích.

Dům v Tvrdošovcích si koupil ještě za slovenské koruny, za 780 tisíc. Byl ve špatném stavu, ale strýc mu pomohl s rekonstrukcí. Jaro má však také větší plány. Na zahradě nám ukazuje místo, kde si chce postavit nový rodinný dům.

Na Slovensku žije asi pět až šest tisíc členů vietnamské komunity. Ačkoliv první Vietnamci k nám přišli ještě za socialismu, neustále přibývají noví. Více trvalých a přechodných pobytů cizinců ze zemí mimo EU měli vloni na Slovensku už jen Ukrajinci, Srbové a Rusové.

Pokusili jsme se na příkladu rodiny Nguyenových a Phamovým popsat příběh Vietnamců na Slovensku. Byli jsme za nimi v Tvrdošovcích a Nových Zámcích a navštívili jsme také jejich rodiny ve Vietnamu.

Chtěli jsme zjistit, jak se jim tu žije, jak se integrovali, koho chodí volit, jaké zvyky si zachovali i jaké přijali.

A v konečném důsledku nás zajímalo i to, zda a proč nám nenápadný příchod těchto „neviditelných migrantů“ z úplně jiné kultury, než je ta naše, nepřekáží ve srovnání s těmi z Afriky či Blízkého východu.

Jarův otec

Hai Duong (čte se to Hai Zuong) je město veliké asi jako Bratislava. Nachází se na severu Vietnamu přibližně hodinu a půl cesty od Hanoje. V březnu tu teplota v noci neklesá pod 20 stupňů, a i když přes den je ještě příjemných 25 stupňů, je stále pod mrakem a občas sprchne. V létě však vedra přesahují čtyřicítku.

Asi dvacet minut jízdy autem od tohoto průmyslového centra se nachází vesnice Viet Hong. Právě z této čtyři a půl tisícové zemědělské obce, kde se pěstuje rýže, liči či kvajáva, pochází Jaro. Přicházíme sem navštívit jeho rodiče a další příbuzné, kteří tu stále žijí.

První, co nás zaujme, když přijdeme k jejich domu, je plot. Ploty ve vesnici jsou postavené z cihel a do jejich vrcholu jsou zazděny kousky skla, aby to odradilo zloděje.

Vítají nás Jarovi rodiče a sestra, kteří pro „lidi ze Západu“, jak tu říkají všem z Evropy, uspořádali velkou hostinu. Rýžové nudle bún, jarní závitky, vepřové a hovězí maso, kousky kuřete, rybí polévka. Jako přípitek nabízejí speciální silné víno z ovoce, které se podobá meruňce.

Video: Jarův otec přeje synovi šťastný život
Autor: Nguyen Thi Hoa

Jak je ve Vietnamu zvykem, oběd se podává na zemi. Na podlahu v obývacím pokoji hostitelé rozprostřeli malé koberečky a na zem položili jídla v miskách. Každý si bere, na co má chuť. Vietnamci většinou nemívají stoly a nejraději jedí právě na zemi.

Jarovi rodiče jsou už v důchodu. Hovoří většinou otec, jeho manželka zatím připravuje občerstvení, případně posedává opodál.

Pham Dac Sam (74) během svého života pracoval jako šofér kamiónu, po okrese rozvážel hnojiva a další komodity. Díky tomu a též službě v armádě pobírá důchod odpovídající 3200 korunám. Jeho manželka, která se starala o pole, nedostává nic.

„Pomáhá nám Jaro a mladší dcera v Německu, kteří posílají peníze,“ říká Dac Sam, když spolu sedíme v obývacím pokoji. Děje se tak jednou ročně na vietnamský Nový rok na přelomu ledna a února, nebo když jejich děti přijedou do Vietnamu.

Vzpomínky na válku

Jarův otec vzpomíná, že čtrnáct let bojoval ve válce s Američany. Za války, na kterou se Spojené státy dívaly jako na snahu zastavit šíření komunismu, pro mnohé Vietnamce to však byl boj za nezávislost, zahynuly podle odhadů celkem tři miliony civilistů.

Je to citlivá téma, přesto se ale na druhý den po obědě odhodláme zeptat, zda nám o tom nechce povyprávět více.

Když ho povolali, bylo mu devatenáct let. Po výcviku skončil jako šofér, převážel munici a další materiál v různých částech severního Vietnamu. Ve válce bojoval od roku 1963 do roku 1977 a právě v tom čase se mu narodil i nejstarší syn Jaro, který první roky vyrůstal bez otce.

Nejhorší zážitek ve válce měl Jarův otec v roce 1969. „Rozvážel jsem munici v oblasti centrálního Vietnamu. Jezdil jsem vedlejšími cestami, ale Američané mě zpozorovali a začali po mě střílet. Schoval jsem se do díry ve stromě, který by obejmulo čtyřiadvacet chlapů. Z díry mi trčel jen zadek,“ vypráví. Vietnamci při vyprávění často používají metafory.

Američané ho zranili do ramene a trochu i do zadnice. Skončil v nemocnici, kde mu na ránu dali jen rozdrcený penicilín, který mu stekl po ráně, naštěstí však infekci zastavil.

„V tomto stavu jsem musel s dalšími zraněnými vojáky, některé jsme přitom nesli, šlapat sto kilometrů do jedné vesnice na vlak. Měsíc jsme pochodovali džunglí, v pětačtyřicetistupňovém horku a bez jídla. Žili jsme jen z toho, co nám dali vesničané,“ dodává.

Jarův otec se zničehonic rozpláče. Chvíli nevíme, jak zareagovat. Zatímco si utírá slzy, jeho manželka, která sedí za ním na posteli, pokrčí rty. Její úsměv naznačuje, že tento příběh musela slyšet nespočetněkrát, zřejmě provázený i stejnými emocemi.

Na hřbitově

Podobně jako u všech Vietnamců je i středem obývacího pokoje v domě Jarova otce rodinný oltář s fotografií jeho matky. Pro Vietnamce jsou rodina a předkové velmi důležitou součástí jejich kultury.

Každá rodina má svůj rodokmen, často začíná v 19. století. Nesestavují si ho z matrik jako u nás, ale jména předků si pamatují a předávají je z rodičů na děti. „Když odejde jedna generace, je zapotřebí ji ctít,“ říká Nguyen Cong Thai, znalec místních poměrů, jehož syn taktéž pracuje v Nových Zámcích.

V polích, asi pět minut jízdy skútrem od domu Jarových rodičů, se nacházejí hřbitovy. Nepodobají se těm, jaké známe na Slovensku. Jsou zděné, mají věžičky a hlavně, každá rodina má něco jako vlastní, ohrazený hřbitov, kde jsou pochovaní všichni předkové.

Video: Na hřbitově
Autor:Nguyen Thi Hoa

Jarova rodina nás bere ke své „hrobce“. Je v ní několik desítek malých hrobů, na každém z nich stojí váza s vonnými svíčkami. „Jejich zapálením se spojujeme s dušemi mrtvých,“ vysvětluje celý rituál Nguyen Cong Thai.

Hroby jsou překvapivě malé, má to ale svůj důvod. „Ve Vietnamu se pochovává čtyřmi způsoby. Buď klasicky do země, anebo se zpopelňuje, což je čím dál populárnější. V jistých oblastech se mrtví dávají do vody,“ říká Nguyen Cong Thai.

Phamovi pochovávají zesnulé tak, že jejich těla zakopou na pět let do země. Potom je vyhrabou a kosti dají do menších hrobů. Takovéto pětileté hroby vidíme cestou ze hřbitova, kolem nás jdou vesničané v bílých šatech. Právě bílá je ve Vietnamu smuteční barva.

Květin otec

V restauraci Asijské bistro, kousek od železniční stanice v Nových Zámcích, je krátce po deváté hodině ráno klid. Hlavní nával lidí se očekává na oběd. V kuchyni to však vře (a to doslova) už teď: Tři kuchaři připravují jídlo na večeři, aby, jak říkají, každý zákazník dostal najíst do tří minut. Smaží se kuře, míchají se nudle s vejcem, vaří se krevety.

Majitel restaurace je Jarův strýc, šedesátiletý muž v brýlích Nguyen Thanh Hoat. Právě on je člověkem, díky němuž odešlo více lidí z vesnice Viet Hong žít na jedenáct tisíc kilometrů vzdálené Slovensko.

Nguyen Thanh Hoat doma pracoval v úplně jiném sektoru než dnes – vystudoval strojní školu a dělal na stavbách. V roce 1988 se rozhodl společně s asi stovkou dalších zaměstnanců z firmy odejít na výpomoc do tehdejšího Československa. Dělal na stavbě svářeče. První Vietnamci přišli na Slovensko právě v rámci družby dvou socialistických zemí.

„Československo chtělo pomoci poválečnému Vietnamu a slíbilo, že tu vzdělá mladé lidi, kteří se pak vrátí zpět. Bylo to však do značné míry zištné, Československo takto získávalo pracovní sílu,“ říká etnoložka ze Slovenské akademie věd Miroslava Hlinčíková, která se výzkumu Vietnamců na Slovensku trvale věnuje.

Video: Jaro o práci
Autor: Michaela Barcíková

Do nové země odešel Than Hoat sám, doma zanechal manželku a pětiletou dceru. Pět let je neviděl, jen občas si telefonovali. V roce 1993 se vrátil na chvíli do rodné vsi, tentokrát však už na Slovensko neodešel sám. Vedle nejbližší rodiny za ním postupně přišlo více příbuzných včetně Jara.

„Strýc říkal, že na Slovensku jsou pěkné ženy. To je pravda,“ směje se Jaro.

„Socialističtí“ vietnamští migranti se měli po čase vrátit domů. Když padl režim, většina z nich se také skutečně vrátila. Část z nich však zůstala díky tomu, že tu začali podnikat s oblečením či s elektronikou.

„Byl tu nedostatek zboží, ke kterému se oni dokázali přes různé sítě dostat,“ dodává Hlinčíková.

Příběh Nguyenových je toho dobrým příkladem. V roce 1993 začínali tak, že prodávali oblečení a elektroniku na trzích. Bydleli v Bratislavě, jezdili ale i do jiných měst. „Všimli si, že v Nových Zámcích jim to jde dobře, tak se sem rozhodli přestěhovat,“ říká jejich druhá, mladší dcera. Jmenuje se Hoa, což v překladu znamená „květ“.

Prodej oblečení a elektroniky se postupně začal vyplácet čím dál míň, rodině taktéž zvedli nájem v Nových Zámcích. Dnes na někdejším tržišti stojí Billa a Lidl.

V roce 2006 se Nguyen rozhodl změnit živobytí. Prodal pole, která vlastnil ve Vietnamu, a koupil si budovu na Štefánikově ulici, kde se rozhodl založit Asijské bistro. Zpočátku to šlo pomalu, ale podobně jako v Bratislavě začali i v Nových Zámcích místní čím dál víc přicházet na chuť asijské kuchyni. Potraviny jezdí nakupovat do Bratislavy na Nobelovu ulici, což je jakési centrum Vietnamců v hlavním městě.

Volno je v neděli

Jeden tradiční stereotyp říká, že Vietnamci jsou velmi pracovití. V případě této rodiny to zřejmě platí. Jediný den, kdy nepracují, je neděle. Restaurace je otevřená od pondělí do soboty, od deváté hodiny rána do osmé večer. Jsou tu tři kuchaři, ale většinou dělají pouze dva. „Když však měli přijít novináři, přišli jsme všichni,“ směje se Jaro.

V únoru byl vietnamský Nový rok. Pro rodinu Nguyenových to znamenalo jen to, že bistro zavřeli o dvě hodiny dřív, než je běžné, a největší svátek oslavili večer doma.

Stejně je to i s dovolenou. „Týden u moře? To ani ne. Když jsem byla malá, byli jsme dvakrát v Itálii, potom jsme byli v Německu za Jarovou rodinou a v Anglii za mou sestrou nebo ve Vietnamu. Pro ně volno znamená neděli. Minule jsme se vydali na jednodenní výlet do Vídně,“ vysvětluje jejich mladší dcera Hoa.

Květ

Květ, občanským jménem Thi Hoa Nguyen, je už Vietnamka druhé generace, narodila se na Slovensku. Je jí čtyřiadvacet, a jak jí řekl celník na letišti v Hanoji, ve Vietnamu by v tomto věku měla dítě v první třídě základní školy.

Ona místo toho studuje fotografii na VŠVU v Bratislavě. Do Vietnamu nakonec letí s námi jako tlumočnice a právě během pobytu se podílí na pořadu stanice RTVS Večeře s Havranem o vietnamské komunitě na Slovensku, kde vystoupí jako jeden z hostů.

Slovensky umí na rozdíl od svých rodičů bezchybně. Mluví i vietnamsky, přiznává ale, že řeč svých rodičů neovládá dokonale, ať již se jedná o psaný projev nebo čtení.

Může za to skutečnost, že se o ni, když byla malá, starala slovenská pěstounka. Ve Vietnamu je běžné, že malé děti vychovávají prarodiče, protože rodiče hodně pracují a matky musí krátce po porodu zpět do zaměstnání. Vietnamci na Slovensku však nechali své prarodiče doma, a tak se o jejich děti často starají slovenské chůvy.

O Hoa se starala pěstounka Anka od jejích sedmi měsíců, dokud nešla do slovenské školky. Vedle toho, že ji naučila hovořit slovensky, ukázala jí i některé slovenské zvyky. Od těch časů si Nguyenovi strojí vánoční stromek. Vánoce pro své slovenské děti podobně slaví i Jaro.

Důležitost vzdělání

Na návštěvě u Jara kolem nás pobíhá živé, černovlasé usměvavé děvče. Jmenuje se Daisy a brzy jí budou tři roky.

Daisy je neteř Thi Hoa, dcera její starší sestry, která žije v Londýně, kde pracuje v nehtovém studiu. Právě nehtová studia jsou dalším častým (a čím dál víc populárnějším) místem, kde pracují imigranti z Vietnamu na Slovensku i jinde na Západě.

O dvanáct let starší sestra Thi Hoa odešla do Británie studovat a už tam zůstala. Jelikož se při práci nestačí dostatečně starat o mladší dceru, Daisy zůstala v Nových Zámcích s prarodiči. Nedávno začala chodit do slovenské školky.

Jiná stereotypní představa o Vietnamcích na Slovensku říká, že rodiče velmi tlačí na vzdělání svých dětí, které jsou zase nadprůměrně dobré v matematice. Hoa říká, že i její rodiče od ní chtěli, aby měla dobré známky. Úspěšnost malých Vietnamců v matematice je podle ní oblíbené klišé, sama ale dodává, že jí tento předmět šel dobře. V letadle do Hanoje luští sudoku.

O důležitosti vzdělání hovoří často i lidé ve vesnici Viet Hong. Emil (15), starší z Jarových synů, který Vietnam již párkrát navštívil, tvrdí, že ve srovnání se Slovenskem se tam děti velmi hodně učí.

„Stále mají nějaké doučování, i přes léto. Jejich úroveň učení je však trochu nižší,“ říká. Příbuzní ve Vietnamu prohlašují, že na rozdíl od místních dětí jsou Emil a jeho bratr Erik (12) čistotnější a nebojí se povědět, co si myslí. Například, když u někoho něco zapáchá, okázale se chytí za nos.

Video: Jarův otec mluví o tom, jak často se syn vrací domů
Autor: Nguyen Thi Hoa

Neviditelní migranti

Když etnoložka Miroslava Hlinčíková prováděla výzkum o vietnamské komunitě na Slovensku, nazvala ji neviditelnými migranty. „Slováci je vcelku akceptují. Vzezřením jsou odlišní, na druhé straně jsme si o nich vytvořili pozitivní stereotyp, že jsou pracovití a odvádějí daně. Není to však tak, že jsou naši. Navzdory tomu, kolik roků tu žijí, nepovažujeme je za Slováky,“ říká.

Podle ní všichni, jež zařadila do svého výzkumu, měli nějakou svoji negativní zkušenost. „Někdo jim začal hned tykat anebo je označovali hanlivým pojmenováním ,rákosníciʻ,“ dodává.

Phamových a Nguyenových se rovněž ptáme, zda nezažili na Slovensku rasistické útoky. Jaro odpovídá se smíchem. Když dělal v Šuranech, měl s ním problém jeden Slovák. „Když se rozzlobím, tak jsem zlý,“ říká.

Květ chodila na slovenskou základní školu i na gymnázium do Nových Zámků. Vzpomíná na rasistické poznámky spolužáků.

„Chodila jsem na školu, kde se velmi hodně šikanovalo o velké přestávce a vždy na mne ukazovali. A když jsme si povídali, někdy zazněly výrazy jako ‚na Slovensku slovensky‘. K ničemu horšímu přesto nedošlo. Ale v Bratislavě se mám lépe, tam si už lidé zvykli,“ říká Květ.

Video: Jaro o životě na Slovensku
Autor: Michaela Barcíková

Největší problém je slovenština

Podobně jako mnozí Vietnamci z druhé generace je plně integrovaná do společnosti. Až se sama sebe ptá, zda je víc Vietnamka anebo Slovenka. Na Facebooku má napsaný citát Martina M. Šimečky: „Narodit se jako cizinec ve své vlasti je existenciálním paradoxem.“

Podle Miroslavy Hlinčíkové jsou Vietnamci na Slovensku ekonomicky integrovaní velmi dobře. „Jsou to podnikatelé, drobní i střední živnostníci, vytvářejí další pracovní příležitosti i pro majoritní populaci,“ říká.

Co se týče sociální integrace, tam je to již odlišné. „Největší problém je slovenština,“ dodává.

Otec Thi Hoa přiznává, že nemá mnoho slovenských kamarádů. Jaro naopak tvrdí, že se často stýká se Slováky, i když v práci je celý den mezi Vietnamci. „Když jsem dělal v Šuranech, byl jsem tam jediný Vietnamec. Měl jsem kamarády Slováky, i teď si občas voláme,“ říká.

V Tvrdošovcích je jen jedna další vietnamská rodina (v Nových Zámcích jich je asi pět), Jarovi sousedé jsou Slováci nebo Maďaři, neboť Tvrdošovce jsou převážně maďarská obec.

Není to problém, říká Jaro. Dobře vychází se sousedy. Jeho manželku Lucii naučili dělat slovenské pagáče a ona jim ukázala některá vietnamská jídla. „Minulý týden mi soused donesl slivovici,“ směje se Jaro.

Oba otcové rodin už mají slovenské občanství. Otec Thi Hoa chodí i volit, Jaro říká, že on sám nechodí, protože tomu nerozumí. Po večerech sledují slovenskou televizi, ale na internetu čtou ještě stále vietnamské zpravodajské portály.

Vietnam se mění, migrace zůstává

Vietnam se za posledních třicet let výrazně změnil. Komunistická země, podobně jako Čína, povolila soukromé podnikání a kdysi jeden z nejchudších států Asie má ekonomický růst téměř tak velký jako jeho obří soused (pět až deset procent ročně).

Město Hai Duong spojuje s Hanojem dálnice, kvalitou podobná těm slovenským. Paralelně s ní probíhá víceproudá silnice, která je pro řidiče lacinější, tlačí se na ní proto hodně kamiónů. Ulicím Hai Duongu vládnou skútry, na nichž jezdí i ženy v lodičkách či matky, které vzadu vezou děti do školy.

Výrazně se změnila i vesnice Viet Hong. Babičce Thi Hoa, Nguyen Thi Khoan, je devadesát a je jednou z nejstarších obyvatelek obce. Přivítá nás ve skromném domě, jaké tu byly kdysi běžné, teď jsou ale vzácnější.

„Byly časy, kdy se ve vsi hladovělo,“ říká žena, která nás už sotva vidí. Vzpomíná, že někdy nebylo vzdělání dostatečné a její manžel úředník po večerech učil děti.

Viet Hong byla kdysi čistě zemědělská obec, lidé se živili pěstováním rýže, zejména pro vlastní potřebu. Když byla špatná úroda, hladověli, případně jedli jen kukuřici a brambory. Stát v nejhorších případech rozdával mouku.

Jak říká Jarův otec, ještě před pár desetiletími byly cesty ve vsi prašné a například autem se nedalo dostat ani k jeho domu. Dnes je vše vybetonované – dokonce i cestičky, které vedou do polí. Do domů zavedli vodu a elektřinu.

„Kdysi jsme tu neměli ani kola,“ říká, což ve vesnici, kde dnes na nich lidé jezdí všude, dokonce i na skútru, působí až neuvěřitelně.

Už nedělají na polích

Do Vietnamu za poslední desetiletí přišel zahraniční kapitál, postavily se tu továrny. V Hai Duongu se šije oblečení pro celý svět nebo se tu vyrábějí motorky.

Momentálně už zemědělství není hlavním zdrojem obživy vesničanů. Lidé pracují v továrnách v městě a o zahrady se starají jen staří lidé. Pouze sporadicky lze vidět ženy či muže v slaměných kloboucích, jak se shýbají v rýžových polích. Už se to nevyplatí, lidé vydělají více v průmyslu. Jak říká Nguyen Cong Thai, průměrná měsíční mzda v zemi je momentálně v přepočtu 5900 až 6900 korun.

I rodina Jarova otce vlastnila rýžová pole. Ta kdysi patřila státu, podobně jako na Slovensku, no po liberalizaci ekonomiky je získali lidé zpět.

Před pár roky rodina Phamových přeměnila svých 18 arů rýžových polí na zahrady. Jedna z nich se nachází asi pět minut pomalé chůze od domu. Namísto rýžových polí tam jsou dnes nasazené stromy s liči.

Těm se příliš nedaří, Jarův otec říká, že o zahradu se už nedokáže starat, přiznává ale, že tu předchozího dne nasadil jedenáct nových banánovníků.

Když přijde do zahrady, vezme do ruky mačetu a odsekne jednu ze starších rostlin, na jejímž konci vyrůstají zralé banány. Jsou menší, avšak sladší.

I v Africe

Navzdory tomu, že se země ekonomicky zvedá, emigrace z Vietnamu se nezastavila. Z vesnice stále odcházejí lidé do Evropy, ale i do sousedních zemí – Japonska, Jižní Koreje, Laosu, jeden z obyvatel je v Africe.

„I přes to, že se Vietnam ve všem zlepšuje, nekonkuruje jiným zemím. Lidé odcházejí, aby mohli poskytnout podporu rodině,“ říká Nguyen Cong Thai.

Jarova sestra, která nás doprovází téměř během celého pobytu, i když nehovoří anglicky, také před nedávnem pracovala v zahraničí, konkrétně na Tchaj-wanu. Pracovala tam ve výrobě, navzdory platu v přepočtu 12 500 Kč, což je víc než ve Vietnamu, se jí tam ale příliš nelíbilo a vrátila se domů. Je zvyklostí, že vždy alespoň jedno dítě zůstane, aby se měl kdo postarat o prarodiče. V tomto případě je to Jarův bratr, který pracuje jako řidič.

Další žena, která na poli seká mačetou zeleninu, vůní připomínající citrónovou trávu, říká, že její syn je pro změnu v Thajsku. „Není tam však spokojený, nedostává dostatek pracovních hodin. Chce se vrátit, má ale podepsanou smlouvu a dostal by pokutu,“ tvrdí žena, která zeleninu prodává na místním trhu.

Nguyen Cong Thai říká, že z vesnice žije v zahraničí v současnosti deset procent obyvatel. V podstatě každá rodina má někoho venku. I ti, kdo se vrátili, například z Británie či z Ruska, chtějí po čase odjet znovu, protože kvalita života je v cizině lepší.

Rovněž údaje ze Slovenska potvrzují, že migrace z Vietnamu v tichosti pokračuje. Téměř 600 Vietnamců dostalo loni dlouhodobá víza. Celkem u nás má trvalý či přechodný pobyt čtyři tisíce Vietnamců, další téměř dva tisíce už má i občanství.

„Během ekonomického boomu v letech 2007 a 2008 začaly na Slovensku továrny jako Samsung verbovat ve Vietnamu místní jako levnou pracovní sílu. Přicházely jich stovky,“ tvrdí etnoložka Hlinčíková. Podle ní se během krize tento trend zastavil, teď však tato čísla znova začínají růst.

Klesá však počet vydaných občanství pro Vietnamce, kteří na Slovensku žijí požadovaný čas. Stojí za tím zejména zpřísnění jazykových testů. Také Jarova manželka, která se ještě narodila ve Vietnamu, jimi neprošla a přitom slovensky umí dobře. „Byl to velmi těžký odborný text,“ říká Hoa.

Politiku nekomentují

Vietnam je podobně jako Čína autokraticky řízená země. Vládne tu komunistická strana, volby jsou jen naoko, svoboda vyjadřování a jiné svobody jsou výrazně omezené. Podle stránky Vietnamese Political Prisoner Database je ve vězení momentálně téměř 300 aktivistů.

Ve vesnici Viet Hong to však není téma rozhovorů. Místní se nechtějí bavit o politice a stejné je to i v případě Phamových a Nguyenových v Nových Zámcích a Tvrdošovcích. Obávají se zřejmě, že by mohl komunistický režim dělat problémy jejich příbuzným doma.

Může za tím být i upřímná víra v tamní systém, někteří lidé ve Viet Hongu mají na stěně fotku Ho Či Mina.

„Během mého výzkumu jsem se nesetkala s kritikou režimu. Vietnamci na Slovensku jsou spíše zdrženliví, nechtějí se vyjadřovat,“ říká Hlinčíková. Vzpomíná na to, že za komunismu odcházely do Československa hlavně děti straníků.

Nguyen Cong Thai tvrdí, že Vietnamci (alespoň z této vesnice, v městech to může být jiné) momentálně neodcházejí do zahraničí z politických důvodů.

„Neznám žádný případ, že by někdo odešel z politických důvodů. Hlavním důvodem je to, aby si lidé lépe vydělali pro sebe a pro svou rodinu,“ uvádí.

Lepší život

Je večer, den před odjezdem a v domě Phamových ve vsi Viet Hong se pomalu hromadí kufry. Jarova matka, paní Nguyen Thi Dai, sedí na schodech před domem a pomalu ukládá do velikého kufru potraviny, zabalené do igelitových sáčků. Igelitka se sušeným liči, dvoukilové balení arašídů, různé vietnamské ovoce.

Vždy, když někdo odjíždí na Slovensko, strhne se velký boj o každé kilo. Každý příbuzný chce něco poslat rodině do Evropy. Dva novináři a Květ poskytují možnost poslat na Slovensko až 90 kilogramů.

„Když bychom nevyužili plnou kapacitu, bylo by zle,“ směje se Květ.

Navzdory vzdálenosti 11 tisíc kilometrů rodina stále drží spolu. Příbuzní jsou v častém kontaktu.

Zatímco kdysi si telefonovali ze Slovenska do Vietnamu dvakrát za měsíc, teď jsou díky sociálním sítím a levnému přenosu dat ve Vietnamu v kontaktu neustále. Také během naší návštěvy každou chvíli zvonil Skype či FaceTime.

Málokdo z rodiny ve Vietnamu přitom tvrdí, že lituje, že jeho rodina žije na Slovensku. Vícekrát jsme slyšeli, že odchod jim v podstatě přejí. Nejlépe to asi řekla devadesátiletá babička Thi Hoa.

„Máme radost, když odsud někdo odjíždí pryč. Znamená to, že ho čeká lepší život.“