V zemích, kde uzákonili homosexuální sňatky, klesly sebevraždy teenagerů

Koncem června otevřel institut manželství homosexuálním párům německý parlament. Pár týdnů před ním konstatoval tchajwanský Ústavní soud, že bránit gayům a lesbám v ženění a vdávání odporuje tamní ústavě a vyzval parlament, aby přijal příslušnou legislativu. Po změně zákonů volá také pět českých nevládních organizací sdružených do Koalice pro manželství, které před časem pod heslem Jsme fér rozjely kampaň za změnu občanského zákoníku. Právě na jejich pozvání přijel do Prahy americký právník Evan Wolfson (60), který stál v čele desítky let trvající, a nakonec úspěšné snahy umožnit manželství stejnopohlavním párům ve Spojených státech.

Strávil jste více než třicet let bojem za to, aby gayové a lesby měli možnost uzavírat manželství. To se vám předloni podařilo. Necítil jste po rozhodnutí Nejvyššího soudu kromě radosti také jistou prázdnotu?

Bezprostředně po rozhodnutí soudu jsem byl velmi šťastný. Dokonce jsem plakal, což jsem neočekával, že se stane. Byl jsem emocionální kvůli vzpomínkám na všechny bitvy, které jsme svedli, na nekončené debaty, na přátele a kolegy, z nichž mnozí už nejsou mezi námi. Asi za dva dny jsem si pak uvědomil ještě něco. Vždy jsem byl sice pevně přesvědčen, že zvítězíme, a kdyby nám ten den nedal Nejvyšší soud za pravdu, tak bych pokračoval dál. Ale úleva, že už nemusím dál bojovat, byla obrovská. A fakt, že mi trvalo celé dva dny, než mi tohle došlo, ukazuje, jak hluboce jsem byl té myšlence oddán.

Takže žádné prázdno…

Prázdnotu nemohu pociťovat také proto, že se tématem dál zabývám. Jednak proto, že mě téměř každý den někdo zastaví a poděkuje mi, povypráví mi příběh svůj nebo někoho z rodiny. Nakonec už více než milion gayů a leseb vstoupil v USA do manželství, to je ohromné množství lidí. Takže vlastně pluji na takové nekonečné vlně štěstí, a to je mimořádně uspokojující. Kromě toho nyní radím a pomáhám aktivistům a organizacím z jiných zemí, aby dosáhli toho, čeho se podařil dosáhnout nám.

A jsou tyto rady univerzálně použitelně?

Jsou, a to nejen při prosazování společenských a legislativních změn. Z našich bohatých zkušeností si lze vzít poučení i pro běžný život. Při kampani jsme používali něco, čemu říkám „stupnice jasnosti“. Začnete na nejvyšší příčce, což je cíl – musíte mít jasný cíl. Mluvím s řadou aktivistů a zaráží mě, jak často nemají jasno v tom, čeho vlastně chtějí dosáhnout a co budou považovat za úspěch. Jeden z důvodů, proč jsme uspěli, byl ten, že náš cíl byl sice velký a odvážný. Řada lidi si myslela, že je zcela nereálný, ale byl naprosto jasný.

A pak následuje co?

K jasnému cíli je nutná jasná strategie, čímž se právě dostáváme k další příčce stupnice. Jasně vymezená strategie slouží k tomu, že si uvědomíte to, co je třeba udělat, ale také to, co dělat nemusíte, protože to třeba nemůžete ovlivnit. Je dobré si uvědomit, že nikdy nepřesvědčíte všechny, ale je nutné přesvědčit dostatečné množství lidí. Za třetí je nutné mít jasno v tom, jakými způsoby tuto strategii naplníte. S jakými spojenci? Jakými prostředky?

Jednou z věcí, která mě na vaší strategii zaujala, byl váš důraz na velmi otevřenou a vstřícnou komunikaci, v níž jste zdůrazňovali, že nechcete nikoho poškodit.

To bylo jednoznačně záměrné a strategické, ale zároveň autentické. Mluvili jsme o sdílených hodnotách, sdílených snech. Samozřejmě, že jsou mezi námi rozdíly, ale máme mnoho společného. A manželství lidi spojuje. Od počátku jsem argumentoval tím, že prostě mluvíme stejným jazykem – jazykem manželství, lásky, oddanosti, rodiny… Gayové a lesby také milují, sice milují lidi stejného pohlaví, ale ta láska je stejná jako u heterosexuálů. Soudci Nejvyššího soudu ve státě Vermont, který rozhodl v náš prospěch, to pak krásně vyjádřili, když mluvili o „společné lidskosti“.

Zafungovala tedy vstřícnost?

Víte, vstřícní jsme byli také proto, že jsme čelili velmi nepřátelské agresivní opozici. Bylo jasné, že názor těchto lidí nezměníme, ale skrze slušné a otevřené jednání jsme mohli oslovit lidi, kteří sice nesouhlasili s námi, ale odmítali jako nepřijatelné chování těch, kteří na nás útočili. A v průzkumech veřejného mínění se velmi jasně ukazuje, jak jsme uspěli. V roce 1996 podporovala stejnopohlavní manželství čtvrtina Američanů, letos už jsou to víc než dvě třetiny. Máme podporu většiny katolíků, a dokonce už také u protestantů. A dokonce máme téměř většinu – sedmačtyřicet procent - mezi příznivci republikánské strany. Společnost se může velmi dramaticky proměnit během vcelku krátké doby. Letos je to mimochodem přesně padesát let, kdy americký Nejvyšší soud zrušil rasové restrikce manželství. A přitom tehdy o správnosti zákonů, které zakazovaly, aby se lidé černé pleti brali bělochy, nepochybovalo sedmdesát procent Američanů!

Na této debatě mi vždy přišel zajímavý paradox, v němž se gayové a lesby de facto stávají nositeli konzervativních a tradičních hodnot, tedy důrazu na manželství a výchovu dětí. Přesto právě řada lidí konzervativně smýšlejících stejnopohlavní manželství odmítá.

Lidé se vdávají a žení z řady důvodů a není to vždy kvůli dětem. Ale pokud tam děti roli hrají, tak i gayové a lesby jednoduše touží po jistotě a ochraně, které manželství přináší, a to nejen pro ně, ale právě pro jejich potomky. Často se také mluví o rozvodech, ale právě rozvod je dalším argumentem pro otevření manželství všem – je to rozchod podle jasně daných pravidel a regulací.

Zanikla už v USA „tradiční rodina“?

Tento argument je velmi starý a objeví se vždy, když dochází k nějaké zásadní společenské změně – když ženy přestaly být podřízeny mužům, když bylo uzákoněno, že znásilnění v manželství je znásilnění, když byly v Americe odstraněny rasové restrikce v manželství. Před padesáti lety konzervativci varovali, že pokud dovolíme „nesprávné míšení ras“, tak nám vyroste generace „zženštilých a neduživých“ lidí. A stejně jako to nebyla pravda v žádném z uvedených příkladů, nic takového se neděje ani nyní. Možnost uzavřít manželství mají dnes gayové a lesby ve třiadvaceti zemích na šesti kontinentech, miliarda lidí může dnes této možnosti využít. A země se stále točí kolem své osy a naprosto nic se nestalo.

Přišly i nějaké „nečekané“ pozitivní změny, za nimiž stojí stejnopohlavní manželství?

Ano, máme první zprávy o dalších pozitivních dopadech tohoto kroku. Prestižní americký medicínský časopis před časem zveřejnil studii, podle níž v zemích, kde došlo k této změně, prudce poklesl počet sebevražd teenagerů. Je tam zjevný vztah, byť zatím nikdo neprokázal přímou souvislost. Ale jedno následovalo po druhém, takže lze říci, že tato změna zachraňuje asi 130 tisíc mladých životů ročně. Není to samozřejmě způsobeno tím, že by si teenageři hned chtěli někoho brát. Ale tím, že společnost otevřela manželství všem, vzkázala těmto mladým lidem, že nejsou sami; že nejsou vyčlenění někde na okraji. Další výzkum ukazuje, že existuje souvislost mezi ekonomickým růstem a prosperitou země na jedné straně a přítomností svobodně žijící a projevující se gay komunity na straně druhé.

Klíčovým bodem debaty jsou samozřejmě děti. Existují desítky studií, které nenacházejí rozdíly mezi dětmi vychovávanými ve stejnopohlavních rodinách a těmi z rodin heterosexuálních. Co se stane, až tyto děti začnou zakládat vlastní rodiny? Neobáváte se přece jen, že nakonec budou jiné?

Debata o dětech je bezesporu prospěšná a nutná a my se jí nebráníme. Nicméně děti, které vyrostly v takových rodinách, už vlastní rodiny zakládají – a nic se neděje. Zřejmě také proto, že to je tak, jak říkáte. Výzkumy ukazují, že mezi dětmi neexistují žádné rozdíly. A těmto expertům pak naslouchají soudy, které rozhodují ve prospěch stejnopohlavních manželství. Takže tyto rodiny jsou podpořeny jako experty, tak soudními rozhodnutími. Ale hlavně – i v zemích, kde nemohou gayové a lesby uzavírat manželství, již nyní vychovávají děti. To je prostě realita. Jak těmto dětem pomůže, když budete jejich rodiče diskriminovat? Když budete tyto děti trestat za to, že se nenarodily „správným“ rodičům?

Současný americký prezident Donald Trump není někdo, kdo by byl znám hodnotově liberální orientací. Je možné, že gayové a lesby o právo vdávat a ženit za Trumpovy vlády zase přijdou?

V prvé řadě je třeba připomenout, že Hillary Clinton získala o tři miliony hlasů více než Donald Trump, čili Američané chtěli první ženu v Bílém domě, která tyto hodnoty podporuje. Také si za prezidenta hned dvakrát zvolili Afroameričana, což byl navíc velmi pokrokový prezident. Je to také stejná země, kde se během dvacet let naprosto změnil názor lidí na stejnopohlavní manželské svazky. Nic z toho se nezměnilo v den voleb.

Jinými slovy se neobáváte návratu.      

Jako Američan jsem samozřejmě velmi znepokojený, protože Trump zemi směřuje směrem, s nímž nemohu souhlasit – ať už se to týká LGBT témat, žen, životního prostředí, imigrantů, muslimů… Nicméně zvrátit situaci kolem manželství by bylo velmi obtížné. Je nutné si uvědomit, že to nebyl dárek od prezidenta nebo od Nejvyššího soudu. Zvítězili jsme u veřejnosti a máme u ní velkou podporu, vyšli jsme vítězně od soudů asi v sedmdesáti případech v různých státech USA. Pokud by někdo chtěl toto rozhodnutí změnit, musel by jít proti veřejnosti i proti značnému množství soudních rozhodnutí. A to nepovažujeme za velmi pravděpodobné.

Nicméně zmiňujete, že se na různých úrovních různí lidé různými způsoby aspoň snaží gayům a lesbám uzavírání manželství komplikovat. Jak přesně to vypadá?

Velmi často se to děje za použití argumentu náboženské svobody, na základě níž se snaží získat výjimky z antidiskriminačních zákonů. Tyto snahy vidíme v řadě států i na federální úrovni, kdy sice akceptují, že už asi nic nenadělají s faktem, že se gayové a lesby mohou brát, ale odmítají jim poskytovat stejné služby jako heterosexuálním párům. A my se těmto pokusům snažíme bránit. Takže bitva pro nás zdaleka nekončí.