0:00
0:00
Společnost30. 10. 202611 minut

Už nemůžu být optimista, klimatická změna zasáhne všechny druhy lidské činnosti

Slavný francouzský klimatolog Jean Jouzel o rezignaci Evropy, o oblastech, kde se už nebude dát žít, a o tom, proč bychom ani tak neměli boj proti ohřívání planety vzdávat

Během covidové pandemie jste vyslovil naději, že až krize odezní, bude rozvoj společnosti „zelenější“, šetrnější vůči klimatu, s větším důrazem na udržitelný rozvoj. Nejste zklamán?

Bohužel se to neděje. Na úrovni celého světa emise oxidu uhličitého dál rostou. Měly by se časem stabilizovat, ale zatím se to nestalo. Ke změnám dochází, nejsou však dostatečné. Evropa byla aktivní, prosazovala green deal, což už tolik neplatí. Původní green deal byl ambiciózní, jenže ambice na evropské úrovni vymizela.

Takže váš optimismus je pryč?

↓ INZERCE

Když byla v roce 2015 uzavřena Pařížská klimatická dohoda, byl jsem celkem optimistický. A během covidu jsem doufal, že lidé pochopí, že společnost se může ocitnout ve skutečném ohrožení – a začnou brát klimatické změny vážněji. K opravdovému pokroku ale nedochází. Ne že by se neudělalo vůbec nic, nicméně v porovnání se závažností problému je velmi pomalý. Řada politiků se soustředí jen na to, jak se na klimatickou změnu adaptovat, což je důležité, ale nestačí to. Jestliže nebudeme mít dobrou strategii, pokud zhruba do roku 2040 nic zásadního neuděláme, bude velmi těžké dosáhnout do konce století uhlíkové neutrality (stavu, kdy lidstvo už nepřidává do atmosféry další oxid uhličitý – pozn. red.), což je pro stabilizaci klimatu zásadní.

Co to bude znamenat?

Dnešní mladí lidé budou žít ve světě, který se bude dál oteplovat. Je těžké pochopit, že to, co uděláme během příštích patnácti let, se projeví s tak velkým časovým odstupem – ve druhé polovině století. Politici říkají, že máme čas; tvrdí, že mladí lidé jsou tak zběhlí v práci s umělou inteligencí, že problém nějak vyřeší. Jenže například vzestup hladiny moří už nikdo nezastaví, ať podnikne cokoli. Tím, že nic neděláme, podstupujeme obrovské riziko.

Zároveň žijeme ve velmi nestabilním světě, na Blízkém východě i na Ukrajině se válčí. Má v takové situaci smysl prosazovat klimatická opatření?

Na mezinárodní úrovni skutečně nevidím mezi státy solidaritu, panuje mezi nimi napětí. Je jasné, že v tomto kontextu se svět od klimatických politik odvrací. A bez vzájemné solidarity oteplování Země nemůžeme zastavit. Takže nemohu být optimista.

I někteří z těch, kteří si závažnost problému uvědomují, říkají: neprosazujme teď klimatickou agendu, protože tím jen nahráváme extrémním politickým proudům, jako je AfD v Německu nebo Národní sdružení ve Francii, tedy strana Marine Le Pen. O klimatu raději nemluvme, protože tím ohrožujeme budoucnost demokracie samé. Co si o tom myslíte?

Musíme zdůrazňovat přínos klimatických opatření – pro lidské zdraví díky čistšímu ovzduší, pro ekonomický růst. Jsem přesvědčen, že ekonomika bude v příštím desetiletí budována kolem přechodu na jiný způsob fungování: hospodářské systémy založené na uhlíku a fosilních palivech se budou měnit na systémy založené na dosažení uhlíkové neutrality. Vezměte si elektrické auto, to je zajímavá technologie. Není žádný důvod, proč dál sázet na dopravu založenou na spalovacím motoru. Čína v tomhle dělá hodně a jde správným směrem. Evropa nikoli. Měli jsme to být my, kdo bude udávat tón. Na obratu k elektrickým autům lze založit ekonomický růst. Nebo si vezměte zateplování a tepelnou izolaci budov, které se pozitivně odrazí jak v ekonomice, tak na lidském zdraví. Během léta zemřelo ve Francii osm tisíc lidí kvůli horku, v Německu sedmnáct tisíc. Když jsou taková vedra, je velmi těžké žít ve městech. Problematiku klimatických změn nelze oddělit od běžného života. Nejde jen o ekologii, ale i o ekonomiku.

Musíme zdůrazňovat přínos klimatických opatření – pro lidské zdraví díky čistšímu ovzduší, pro ekonomický růst. Autor: Milan Jaroš

Jenže jak o tom lidi přesvědčit? Jedním z témat vaší návštěvy v Praze je boj proti dezinformacím. Kolem klimatu se jich točí obrovské množství.

Šíření dezinformací usnadňují sociální sítě, tolik populární mezi mladými lidmi. Existují studie, které ukazují, že z toho těží i klimaskepticismus. Je těžké proti tomu bojovat. Lživé poselství rozešlete snadno, bránit se proti němu a předkládat protiargumenty je těžké. Proto jsem se v určitém okamžiku vzdal myšlenky, že dokážeme přesvědčit sto procent populace. Stačí ale získat na svoji stranu většinu – a to by nemělo být nemožné. Lidé vidí, že se s klimatem něco děje. Musíme jim dál vysvětlovat a předkládat argumenty, že to souvisí s našimi aktivitami, s vypouštěním skleníkových plynů. A že pokud nic neuděláme, budeme v druhé polovině století čelit velmi vážným důsledkům. Bude to obtížné, klimaskeptici mají jednu obrovskou výhodu: tvrdí, že můžeme pokračovat v našem stylu života a o klima se nestarat, což je velmi lákavá myšlenka. Naopak pokud uvěříte, že je tu problém, znamená to, že se to týká i vás a způsobu, jakým žijete.

Jak si s tím tedy poradit?

Jak jsem říkal: zdůrazňujme, že nám přechod na udržitelnější způsob života přinese četné výhody. Jádrem tohoto přechodu je energetika. Doprava nebo zateplování budov jsou také důležité, ale u energetiky je třeba začít.

Jenže lidé často na argumenty neslyší. Ceny benzínu a nafty stouply v Česku oproti začátku roku zhruba o polovinu a na hustotě dopravy se to prakticky neprojevilo. Přitom skutečnost, že by emisní povolenky v systému ETS2 zvýšily ceny paliv o několik korun, u nás vyvolává obrovské emoce a slouží vládě k šíření protiklimatických narativů. Je tomu tak i ve Francii?

Nárůst cen paliv byl také obrovský, ale k reakcím veřejnosti patří i to, že se více prodávají elektrická auta. V září tvořily elektromobily čtyřicet procent nových prodejů. Začátkem roku to bylo jen 28 procent. To je velká změna. Lidé nekupují auta na elektřinu kvůli klimatu, ale kvůli vysokým cenám benzínu a nafty. Bojím se ovšem, že až ceny klesnou, lidé se začnou vracet ke spalovacímu motoru. Ceny ovlivňují jejich chování víc než ohledy na klima.

Elektřinu pro auta je ale potřeba vyrobit bez emisí. Jaká je nejslibnější technologie? Obnovitelné zdroje? Jádro?

Ve Francii vyrábíme většinu elektřiny z jádra, asi 70 procent, ale obnovitelné zdroje se rychle rozvíjejí. Pokud chceme do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality, musíme rozvíjet obojí: stavět nové jaderné elektrárny a zároveň co nejrychleji budovat obnovitelné zdroje. Pokud vím, Česká republika na jadernou energii sází také, ale obnovitelné zdroje se tu rozvíjejí příliš pomalu.

Když máte už postavenou a fungující jadernou elektrárnu a splacené úvěry za její stavbu, je vyrobená elektřina velmi levná. Jenže když ji hodláte teprve stavět, jdete vůbec nejdražší možnou cestou. Nebylo by tedy lepší rozvíjet spíše slunce a vítr?

Největší brzdou rozvoje jaderné energetiky je skutečně vysoká cena. Náklady na obnovitelné zdroje naopak neustále klesají. Na druhou stranu u nich potřebujete posilovat energetickou síť, abyste mohl vyrovnávat výkyvy, s nimiž obnovitelné zdroje elektřinu vyrábějí. To rovněž stojí peníze. Proto věřím, že potřebujeme mix obou technologií, ale situaci v Česku dobře neznám.

Kdy už nelze pobývat venku

I když přijatá klimatická opatření oteplování Země zpomalila, svět stále míří k oteplení téměř o tři stupně Celsia do roku 2100. Jak bude tento svět vypadat?

Oproti druhé polovině 19. století se Země zatím oteplila téměř o jeden a půl stupně a již cítíme velmi vážné dopady. Ve Francii jsou to třeba lesní požáry, sucha nebo vlny veder, při kterých umírají lidé. Svět se dnes velmi liší od světa mého mládí. A teď si představte, že se oteplení ještě zdvojnásobí. Důsledky budou zásadní. Pokud se svět jako celek oteplí o tři stupně, v Česku a ve Francii to budou spíše čtyři až pět stupňů v celoročním průměru. Léta budou o šest, možná o osm stupňů teplejší, než byla před padesáti lety, kdy bylo oteplení slabší než dnes. V Paříži může teplota šplhat klidně k padesáti stupňům. Žít ve městech pak bude velice těžké.

Státy, které založí svůj rozvoj na cestě k uhlíkové neutralitě, budou dynamičtější. Vydělá na tom jejich obyvatelstvo a bude to dobré i pro přírodu. Autor: Milan Jaroš

A další důsledky?

Vaší země se to netýká, ale velmi vážným problémem se stane vzestup mořské hladiny, třeba v hustě zalidněných oblastech jihovýchodní Asie. Bude trpět biodiverzita. Lesní požáry budou intenzivnější a rozsáhlejší. A problémy nastanou i v zemědělství. Neexistuje žádný druh aktivity, kde budou moci lidé říci, že se jich to netýká. A vůbec nejhůř dopadnou změny na chudší část obyvatelstva, pro niž je obtížnější se adaptovat. Klimatická změna je i společenský problém, problém klimatické spravedlnosti.

Zmínil jste možnost se adaptovat. Nebylo by opravdu lepší rezignovat na snižování emisí a prostě se klimatické změně přizpůsobit?

Cílem Pařížské dohody je omezit klimatické změny tak, aby se společnosti napříč světem adaptovat dokázaly. Jakmile se ale oteplí o více než dva stupně Celsia, bude to velmi těžké – a s rostoucí teplotou stále obtížnější. Proto je snižování emisí důležité.

Je pravda, že v některých částech Afriky se za určitou hranicí oteplení už nebude dát žít?

Pokud se oteplí o tři stupně, některé části Afriky se skutečně stanou neobyvatelné. Kombinace teploty a vzdušné vlhkosti bude taková, že nebudete moci normálně fungovat: pracovat venku, sportovat. Budete odsouzeni k tomu zůstávat uvnitř budov, pokud možno klimatizovaných. Při vlhkosti vzduchu 80 procent je kritickou teplotou, kdy nebude možné normálně setrvávat venku, už 35 stupňů Celsia. A teď si vezměte, že když se svět oteplí o tři stupně, rovníkové a tropické oblasti se ohřejí podstatně víc. Nastanou v nich pak podmínky neslučitelné s normálním životem. Jak se něčemu takovému přizpůsobit? Nebude to možné a migrace do Evropy pravděpodobně výrazně zesílí.

Jaké jsou další limity adaptací?

Kdyby se nám podařilo zabránit tomu, aby se svět ohřál o více než jeden a půl stupně, což se bohužel nepodaří, adaptace by byla mnohem jednodušší, než kdyby se ohřál o dva stupně. Každá desetina stupně se počítá. A znovu opakuji svůj hlavní argument: soustřeďme se na ekonomický přínos přechodu. Státy, které založí svůj rozvoj na cestě k uhlíkové neutralitě, budou dynamičtější. Vydělá na tom jejich obyvatelstvo a bude to dobré i pro přírodu.

Role Donalda Trumpa

Říkáte, že snaha zabránit tomu, aby se svět ohřál o více než jeden a půl stupně, což je v podstatě jeden z cílů Pařížské dohody, už není reálná? Tenhle boj jsme už prohráli?

Bohužel ano, je to už jasné.

A nebude možné teplotu vrátit zpět pod tuto hranici alespoň v druhé polovině století?

Jedenapůlstupňového oteplení dosáhneme pravděpodobně v příštím desetiletí, dvoustupňového do roku 2050. Kdybychom chtěli oteplení v konečném výsledku udržet pod jedním a půl stupněm, museli bychom nejen dosáhnout uhlíkové neutrality už do poloviny století, ale současně v druhé polovině masivně odčerpávat uhlík z atmosféry. To je teoreticky možné, přesto myslím, že to není reálné.

Proč?

V klimatologii se pohybuji už padesát let, od sedmdesátých let minulého století, a poselství této vědy zůstává prakticky po celou tuto dobu stejné – musíme rychle a výrazně omezit emise skleníkových plynů, musíme dosáhnout uhlíkové neutrality. Věděli jsme to již před půlstoletím. V devadesátých letech žádal snížení emisí Kjótský protokol, ale v zásadě se nic neudělalo. Když jsem začínal, lidstvo vypouštělo dvacet sedm miliard tun skleníkových plynů ročně. Po půlstoletí snah emise omezit se tohle číslo více než zdvojnásobilo. A emise dál rostou – s výjimkou období, jako byla covidová krize. Takže na dodržení jedenapůlstupňové hranice je pozdě. Doufám, že se v druhé polovině století alespoň podaří vrátit oteplení zpět pod dvoustupňovou hranici.

Jaký je váš pohled na mezinárodní klimatická vyjednávání pod hlavičkou OSN? Na každoročních summitech COP se stále méně mluví o snižování emisí a debata se soustředí na finance: na peníze na adaptace a finanční kompenzace za klimatické škody.

Je to přesně tak, jak říkáte. Zúčastnil jsem se už dvaceti čtyř summitů COP, jezdím na ně od roku 2001. Ta vyjednávání jsou užitečná, ale nestačí. A skutečnost, že se z nich Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa stáhly, je velmi nešťastná. Spousta amerických států prosazuje snižování emisí, obnovitelnou energii rozvíjejí dokonce i státy jako Texas. Přesto má Trumpova politika velmi negativní dopad. Mezinárodní energetická agentura každý rok sestavuje prognózy, jak se bude vyvíjet těžba ropy a plynu. Před zhruba deseti lety pracovali se třemi scénáři – vysokou produkcí fosilních paliv, tedy obrovskými emisemi, střední produkcí a nízkou produkcí. Před pěti nebo šesti lety vysokoemisní scénář opustili, přestali ho používat. Sami producenti fosilních paliv totiž tehdy uznali, že těžba bude klesat. Letos se ale vysokoemisní scénář objevil ve zprávě znovu – kvůli tlaku Donalda Trumpa.

Co ten scénář říká?

Že produkce fosilních paliv nezačne klesat přinejmenším do roku 2050, což je z hlediska klimatu velmi zlé. Chci tím říci, že Trumpova politika zdaleka neovlivňuje jen Spojené státy, ale podporuje těžbu po celém světě. Pokládám to za nesmírně škodlivé.

Jean Jouzel (79)

Francouzský klimatolog a glaciolog. Proslavil se rekonstrukcí klimatických poměrů v dávné minulosti a pomohl prokázat souvislost mezi klimatickými změnami a koncentrací skleníkových plynů v ovzduší. V rámci výzkumu založeného na vrtech do ledovců v Antarktidě a Grónsku modeloval klima až 800 tisíc let zpět do minulosti. Většinu kariéry působil ve francouzském Komisariátu pro atomovou energii a alternativní zdroje energie, což je přední organizace mimo jiné i v oblasti základního výzkumu, například ve fyzice částic, astrofyzice nebo právě klimatologii. Jouzel byl jejím ředitelem pro výzkum. V letech 2002 až 2015 působil jako místopředseda Vědeckého výboru Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC). Je členem Francouzské akademie věd a držitelem četných vědeckých ocenění. Do Prahy přijel na pozvání Francouzského institutu a během návštěvy zmínil, že cestoval vlakem.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Respekt Obchod

Přejít do obchodu