Učitel musí umět rozlišit nevychovanost od problému typu ADHD

Text Jak zkrotit  zlobivé děti  otištěný v aktuálním Respektu 7/2017 vyvolal mezi čtenáři diskuse nejen o žácích s ADHD, ale také o výchově a současném školství obecněji. „Pokud se bavíme o ADHD, což je kognitivní a neurologická záležitost, která nesouvisí s vůlí, a dítě ji tedy samo o sobě nemůže ovlivnit, pak tuhle poruchu nemohla liberální výchova vyvolat,“  říká dětský psycholog a terapeut Martin Hofman.  

Jak dítě „získá“ poruchu ADHD?

Dřív se jí říkalo lehká mozková dysfunkce, protože se předpokládalo, že jde o poruchu na úrovni nervové tkáně v mozku. Dnes se používá název ADHD, který popisuje stavy, jako jsou energetické disbalance a porucha soustředění. Ale není úplně známo, kde je původ. Může být v genetice nebo v rané zátěži. Nicméně se ví, že nesoustředěnost dětí zvyšuje třeba velké množství cukru a některé chemické přísady v potravinách.

Průzkumy ukazují, že dětí s takovou poruchou se rodí čím dál víc, čím to je?

Za prvé dnes existuje lepší diagnostika, která je schopná tyto děti zachytit dříve a lépe než předtím. Spoustu lidí si myslí, že je těchto dětí víc, protože je teď víc diagnóz, říkají “tohle za nás nebylo” - ale ono to bylo, jen se to nediagnostikovalo. A pokud se výskyt zhoršuje, pak může mít souvislost např. s množstvím chemie, která je kolem nás; ale to je spíš můj osobní názor.

Když jsme u „moderního světa“, mohou mít na vývoj poruchy vliv nové technologie?

Nutně ji nezpůsobují, ale tablety a mobily určitě mohou schopnost soustředění zhoršovat – což se ovšem netýká jen dětí s poruchou ADHD. Všechny pořady v televizi a hry na počítači jsou čím dál akčnější a rychlejší, tak není divu, že se pak děti nemohou soustředit a mají problém udržet pozornost, když se na ně “jen” mluví. Ale není to tak, že když dítě dostane tablet, rozvine mu ADHD; je to prostě jeden z faktorů, který ji může zhoršovat.

Používají se ke zvládání ADHD i medikamenty?

To je na rozhodnutí neurologů a psychiatrů. Ve vážném případě se samozřejmě berou. Ale nejsou to nutně léky na utlumení, většinou pomohou udržet pozornost a pomáhají harmonizovat nervovou soustavu.

Kolik je v ČR dětí s touto poruchou na základních školách?

Úplnou statistiku nemám, ale obecně se dá říct, že dětí, které mají nějaké omezení či zhoršené předpoklady, které vyžadují vyšší míru individuálního přístupu ve škole, je relativně hodně; ať už se jedná o nějakou formu tzv. poruch učení jako např. dyslexie nebo přímo ADHD či Aspergerův syndrom. V některých třídách může být i 30–40 procent dětí, které mají nějaké doporučení a zohlednění z poradny, ale to už vnímám jako extrém. Nicméně těch se závažnějšími problémy, které opravdu potřebují vyšší míru individuálního přístupu ve vzdělávání, těch bude jen pár procent.

A kolik je dětí, o nichž pojednává článek, u kterých se projevila verbální i fyzická agresivita vůči pedagogům?

V běžných základních školách jsou to právě jednotky procent, pokud odmyslíme případy běžné drzosti a revolty, která je dána vývojovým obdobím. Moje zkušenost ale je, že zdravě sebevědomý pedagog agresivitu vůči sobě nezažívá. Agrese se týká hlavně učitelů, kteří jsou příliš slabí a děti to snadno vycítí - anebo druhého extrému, kdy je učitel nepřiměřeně tvrdý. Ae tam pak jde spíše o nahodilou verbální agresi, kdy už toho má některé dítě prostě dost a ozve se. Děti jsou obecně asertivnější, dávají víc najevo, co si myslí a co chtějí, víc prosazují samy sebe, mnohdy i nepřiměřeně - a na to nemusí být někteří učitelé připravení.

Pod článkem rychle přibývaly komentáře, že je popisované chování způsobeno příliš liberální výchovou.

Liberálnější výchova může mít rizika jako je ztráta vztahu k autoritám, respektu a pravidlům. Ale pokud se bavíme čistě o ADHD, což je kognitivní a neurologická záležitost, která nijak nesouvisí s vůlí, pak výchova nemohla tuto poruchu vyvolat - byť ji mohla to zlepšit, nebo zhoršit. Byl bych opatrný na takové ty zjednodušené pohledy “tohle za nás nebylo a dnešní generace je hrozná”, o tom psal už Platon, že je mládež zkažená. Je nutno rozlišovat mezi dítětem, které má ADHD nebo jiná omezení, jež není schopno jednoduše samo ovlivnit,  a dítětem, které “jen” ztratilo vztah k autoritám, ať už školním nebo jiným.

Proč je vůbec liberální výchova tak oblíbeným terčem?

Starší generace naopak zažívaly výchovu pod taktovkou režimu, držet “hubu a krok”, zbytečně na sebe neupozorňovat, přizpůsobit se, vnějšně autority respektovat a maximálně si něco myslet nebo pak nepřímo pomlouvat za rohem. Liberální výchova v přiměřené míře dává více prostoru svobodě, vůli a přirozenosti dítěte. Ale vždy jde o míru věcí. Extrémně liberální přístup v podstatě rezignuje na hranice ve výchově, což určitě zdravé není. Mít hranice je základní lidskou potřebou. Čím jsme starší, tím více si je pak můžeme definovat sami, ovšem s ohledem na ostatní.

Je školství připravené na děti, které jsou vychovávány liberálněji?

Naše školství je spíše konzervativní, což není nutně špatně. Každopádně u nás nepanuje žádný extra liberální duch, stále je tu vynucována vnější autorita – což se samozřejmě nemusí potkávat s tím, jak jsou z domu děti vedené, a s tím, že se to dnes tento způsob vytrácí z výchovy.

V sám to považujete za dobré, aby se v určité míře vytrácel?

Já jsem příznivcem toho, aby v lidech nebyl výchovou zadusán pocit, že mohou vyjádřit sami sebe, ale aby u toho zároveň brali ohledy na ostatní a na společné soužití. Tedy podporujme individualitu a svobodomyslnost, ale zároveň i empatii a odpovědnost. Existuje část rodin, kde vládne kult dítěte, vše se točí kolem něj, rodiče v něm vidí sami sebe a podporují jej až nezdravě, chrání ho mnohdy před přirozenými následky jeho činů - a škole, která chce takové dítě limitovat, vyhrožují právníky. Ale to je samozřejmě extrém, byť je těchto případů samozřejmě víc než dříve. Tady vidím spíš problém na straně rodičů a pseudoliberálního přístupu. Na druhou stranu učitelé potřebují pracovat s tím, že dnešní generace je hodně jiná: je mnohdy takřka závislá na moderních technologiích, má v sobě úplně jinou míru sebeprosazení, nechce po sobě nechat šlapat. Ale neřekl bych, že jsou horší, jsou prostě jiní. Jde o to podporovat v nich zdravou míru svobody a sebedůvěry.

Zpět k ADHD. Nutno podotknout, že na druhou stranu ne všechny děti s ADHD musí mít poruchu chování. Může škola přispět i k tomu, aby se tohle chování nerozvinulo?

Záleží na tom, jak se k nim chová učitel. Děti na prvním stupni jsou velmi prosociální a jejich vztah k učení, škole a vzdělávání se tvaruje. Zásadní podmínkou, aby se vše nerozvinulo v poruchu chování, je to, že učitel se k dítěti chová mile, vítá ho ve třídě i škole. Klíčové je, aby k němu byl vstřícný a zároveň mu vytvářel hranice a pravidla, která by ho naučila regulovat sebe sama, ale ne za cenu toho, že mu otráví školu.

Jak to má vypadat konkrétněji?

Děti s ADHD často sice nedokážou v klidu déle posedět, zato se umí zapojit do akčnější nebo skupinové výuky, která tomu třeba může být přizpůsobena. Nebo učitel může prostě akceptovat, že se to dítě půjde na chvilku proběhnout dozadu do třídy, bude chvíli dělat něco jiného a pak bude zase klidnější. Klíčová je rovnováha požadavků na dítě a jeho možností. Pokud je na něj příliš velký tlak, dítě to otráví a školu postupně nesnáší.

Stává se, že jsou učitelé vůči takovým dětem nepřátelští?

Je tu celá škála toho, jak se učitelé chovají. Na základních školách je určitě spousta vyučujících, kteří si uvědomují, že se ono dítě nějak vymyká, zároveň vědí, že je to vlastně v pořádku a že je zdravé; jen je prostě jiné a jsou s tím uvnitř i navenek naprosto v pořádku. Pak je ale část pedagogů, kteří si nevědí rady; jsou unavení nebo vyhořelí a někdy pak dítě negativně až nevybíravě označují, říkají o něm, že je nositelem problémů. Ano, takové dítě může být náročné, ale učitel by se to měl snažit vždy zvládnout, pracovat i na sobě.

Mají o takových poruchách učitelé dost informací? Existuje další vzdělávání či školení?

Určitě je dostávají, základ se vyučuje už na pedagogických fakultách, kde se týká speciální pedagogiky a práce s dětmi, které mají individuální potřeby. Dnes je i řada postgraduálních programů a školení nejen k ADHD - a je dost organizací, které se těmto tématům věnují. Podle mě je zásadně důležité pedagogy podporovat, to zatím v dostatečné míře chybí. Po učitelích se mnohé chce, ale je třeba jim vytvářet i síť profesní podpory.

Nakolik negativní přístup učitele zpětně ovlivňuje děti s ADHD?

Myslím si, že učitel, který nedokáže rozlišit nevychovanost nebo rošťárnu od problému typu ADHD, by v tomto oboru neměl co dělat. Pro ty děti je frustrující už to, že mají handicap, který nemohou ovlivnit, ačkoliv se snaží. A učitel, který o nich říká, že jsou nevychované a vidí to příliš jednoduše, tomu pochopitelně nepřidává. Pokud má dítě špatného učitele, může školu nenávidět a nebude mít dobré známky. Třeba se nedostane ani na střední, ale půjde na učiliště - a nemusí nutně uspět ani tam. Ze své zkušenosti můžu říct, že mnoho dětí, které mají na druhém stupni větší problémy v chování, mělo na prvním stupni nějaký typ poruchy učení - a narazily na učitelku, která v nich podporovala identitu “grázla”. Dítě pak přijalo to, že je ten špatný, a začalo se podle toho chovat. Získat negativní pozornost je lepší než nezískat žádnou.

Jak častá je strategie, kterou popisuje text? Tedy že se školy snaží vše zošklivit rodičům, kteří mají dítě s problematickým chováním, aby ho dali jinam?

Řekl bych, že je relativně běžná. Záleží, proč to dělají. Pokud si chtějí jen práci zjednodušit, v pořádku to určitě není. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že práce kolem dítěte, které má třeba Aspergerův syndrom, je obrovská. A ne každá škola, ne každý učitel je na to připraven a vybaven. Dobrá škola o tom s rodiči komunikuje otevřeně, třeba i o svých možnostech. Pokud rodič cítí, že škola není připravena, nemá smysl tlačit na pilu, v takové škole dítěti stejně dobře nebude. Ale znám i případy, kdy by to chtělo větší respekt ze strany rodičů. Někteří rodiče mají tendenci školu “šéfovat” a mají pocit, že mohou mluvit do všeho; jejich představy jsou přitom mnohdy nereálné. Problémem je, že každý chodil do školy, a tak si kdekdo připadá jako expert.

Jak jsme na tom v porovnání se zahraničím, co se týče ADHD?

To jsem nikdy nezkoumal a nemám přesná data, ale dá se říct, že ne všechny školské systémy jsou zaměřeny na to, že dítě musí v klidu sedět v lavici. Mohou se třeba více hýbat a pro děti s ADHD je to samozřejmě úleva.

V Respektu se věnujeme především základním školám. Co se děje na středních školách?

Moje zkušenost je, že na základních školách se s vyšší mírou individuálního přístupu každopádně více počítá. U středních škol se naopak počítá s tím, že se přizpůsobí ony. Nicméně teď s legislativními požadavky na inkluzi tlak na školy vzroste. Dřív se předpokládalo, že dítě bude požadavky školy zvládat, i když má papír z poradny; a pokud ne, skončilo ve speciálních školách. Ale znám příklady dětí s Aspergerovým syndromem, které jsou velmi inteligentní, chodí na dobrá gymnázia a ta škola si s ním poradila.

Takže není výjimkou, že se i tyto děti dostanou na dobré školy.

Určitě ne, záleží to nicméně i na jejich předpokladech a inteligenci. A třeba u dětí s ADHD vyloženě na tom, jak projdou základní školou. Pokud mají dobrou učitelku, tak se v dospívaní mnohdy zlepší pozornost, kapacita soustředit se a zklidní se. ADHD nemusí být omezením pro nějaké lepší vzdělání.

Jak je to pak v dospělosti?

I to samozřejmě záleží i na tom, jak s nimi zacházeli ve škole; pokud se dostali do rukou učitelů, kteří je nezvládli a podporovali v nich negativní identitu, mohli přispět k tomu, že se z těch dětí mohou stát lidi s nejrůznějšími problémy, třeba i patologickým násilným chováním či závislostmi na drogách. V tom lepším případě fungují úplně běžně a zdravě.

V čem dělá české školství největší chybu?

Podle mě je určitě dobře, že jsme legislativně podpořili inkluzi, nicméně zásadní chyba spočívá v obrovském tlaku na formálnost a administrativu těchto procesů; všechno musí být papírově podložené. To sice bylo už dřív, ale nyní agenda velmi zbobtnala a administrativa tomu procesu často ubírá na zdravém dechu.

Kolik dětí s ADHD je dnes v normálních třídách a kolik v nějakém druhu speciální školy či třídy? 

Co se ADHD týče, podle mých zkušeností je absolutní většina dětí v běžných základních školách - a je to tak dobře. Viděl jsem nemálo dětí, které se na konci povinné školní docházky výrazně zlepšily, co se symptomů nepozornosti a hyperaktivity týče,  a byla za tím skvělá práce jejich učitelů, rodičů i jich samých. Zvládnout to určitě jde, prvním předpokladem je chtít, druhým pak, aby rodiče a škola spolupracovali.