Směřujeme do pracovního tábora? Tři návrhy pro Roberta Plagu

Chce premiér Babiš a za ním uctivě stojící nový ministr Robert Plaga zaříznout soukromé školství a okrájet inkluzi? Jakkoli je ta otázka formulována poněkud „řeznicky“, je na místě. Nový premiér si do ministerských funkcí vybral spíše výkonné úředníky než politiky - a sám se razancí své vlády chlubí a považuje ji za klad. Takže od jeho pondělního vystoupení s novým ministrem po boku se můžeme dohadovat, co to znamená, když pochvalně zmínil loňské rozhodnutí Kateřiny Valachové omezit vznik nových neveřejných škol, co znamená zmínka, že do nich investujeme příliš, a co znamená vyjádření o „věcné a finanční revizi inkluze“. Nejspíš to neříkal jen tak.

Pokud na chvíli přestaneme ironizovat řízení státu jako firmy a vezmeme ten slogan vážně, ostatně výsledky voleb nám ani nic jiného neumožňují, mohli bychom novému ministrovi adresovat tři doporučení.

Opírat se o data. Rozumná firma dělá zásadní rozhodnutí na základě dat a až po ověření, kam mohou plánované kroky vést. To je přesně to, co našemu vzdělávacímu systému chybí. Jinak bychom nezaváděli jednotné přijímačky ve chvíli, kdy jsme se rozhodli investovat do společného vzdělávání. Ta opatření totiž jdou jasně proti sobě. Přijímačky vytvářejí tlak na segregaci podle sociální situace rodiny a ubírají učitelům čas na práci s těmi, kteří potřebují z nějakého důvodu speciální péči. Což je podstata toho, čemu jsme si zvykli říkat inkluze. Nezaváděli bychom povinný poslední rok školky, když je z dostupných dat jasné, že jeho vliv nemůže nic podstatného zlepšit právě u těch, kvůli kterým ho zavádíme. A třeba bychom také netrávili zbytečně čas debatami, jestli bude u maturity povinný test z matematiky v roce 2021 nebo až 2022, jestli bude povinný pro všechny, nebo vynecháme třeba budoucí malíře a herce. Změna jistě potřeba je, ale mnohem radikálnější - a i jinde než jen v matematice, má-li mít maturita za pět let ještě nějakou vypovídací hodnotu.

Dodržovat sliby a smlouvy. Stejně tak rozumná firma dbá na svou pověst tím, že dodržuje, co slíbila. Stát dlouhodobě říká těm, kteří se rozhodli založit soukromou školu, že pokud splní zákonem dané podmínky, bude jejich škola zařazena do rejstříku a oni mají nárok na takové a takové peníze. Není tedy možné z měsíce na měsíc otočit, jako to udělala letos na jaře Kateřina Valachová, a posílat školám zamítavé rozhodnutí s (nepravdivým) odůvodněním, že ve veřejných školách je místa dost. Stejně tak není možné školám říci, že od teď budou dostávat peníze na práci s dětmi s mimořádným nadáním, nebo naopak handicapem, a rok poté si to rozmyslet, protože „jsme si to blbě spočítali a je to moc drahé“.  I když se mění manažeři, vlády a politici, stát i firmy své slovo musí dodržet. Nový manažer firmy nemůže říct, že smlouva je neplatná proto, že ji podepisoval jeho předchůdce.

Myslet do budoucna. Firma, která chce přežít, musí myslet na vzdálenou budoucnost a mít jasno, jak k ní dojde bez většího karambolu. Musí se umět přizpůsobovat měnícímu se světu. Asi žádného manažera by nenapadlo tvrdit, že ho vývoj trhu nezajímá, že on to bude dělat, jak to vždycky dělal. Takhle se ty boty šily před čtyřiceti lety, tak proč by se dnes měly šít jinak? Tenhle přístup je však ve školách zcela běžný a velkou částí veřejnosti akceptovaný a podporovaný. Doporučuji k pozornému zhlédnutí rozhovor Martina Veselovského s ústředním školním inspektorem Tomášem Zatloukalem. Moderátor se tam velmi instruktivně diví, že výsledky školáků se tak zhoršují, když školy přece učí stále stejně. No právě! Dnes opravdu a doslova platí v každém oboru, že kdo chvíli stál, stojí opodál.

Při plánování budoucí cesty je klíčové vyhodnotit, kde je pro „firmu“ to největší riziko a příležitost. Opravdu je to pro tuto společnost nedostatek technicky vzdělaných pracovníků ochotných pracovat rukama? Jsme přímými účastníky dramatické proměny pracovního trhu vlivem digitalizace a robotizace. Nic proti manuální práci a na průmyslu založené ekonomice, ale není ono aktuální riziko mnohem více v neschopnosti vnímat ohrožení demokracie a neochotě demokracii hájit? Není tohle oblast, do níž by měl stát ve vzdělávání především investovat? Slovo vize možná zní abstraktně, ale právě teď se rozhodujeme, jestli se vydáme k liberální demokracii, nebo do pracovního tábora, kde bude možná bezvadně fungovat táborová pošta a kantýna. Není to míněno jako nadsázka a bylo by dobré, aby nám nový ministr školství Robert Plaga sdělil, kam směřuje on a kudy tam hodlá dojít.

Autor působí v informačním centru o vzdělávání EDUin