Rozvojová pomoc není charita, ale investice

Politici často argumentují tím, že prioritou je pomáhat v nestabilních chudých zemích, a nikoli přijímat uprchlíky. Prevence je účinnější a ve výsledku levnější než integrace běženců do české společnosti. Jak tedy vypadá česká pomoc světu? Jak se během let mění, co musíme zlepšit a jaká je souvislost mezi rozvojovou pomocí a migrací? „Každý náš projekt je de facto prevencí migrace, ovšem dlouhodobou,“ říká Michal Kaplan, bývalý ředitel České rozvojové agentury v době od září 2013 do srpna 2017.

Kolik peněz Česko vydává na pomoc chudým zemím?

Jsou dva způsoby pomoci: humanitární a rozvojová. Ta prvně zmíněná míří do míst, kde vypukne zemětřesení nebo zuří válka. Tahle pomoc je okamžitá a zachraňuje životy, posílá ji ministerstvo zahraničních věcí. Ročně se jedná o 100 milionů korun. Výrazně více peněz míří na rozvojovou spolupráci, která má za cíl dlouhodobě zvyšovat životní úroveň lidí v chudých zemích. Vydáváme na ni ročně asi pět a půl miliardy korun, tedy 0,14 procenta HDP. Sedmdesát procent částky posíláme do mezinárodních fondů - EU, OSN a dalších – a menšinu tvoří české projekty. Ty jsou rozdělené mezi různá ministerstva, část rozděluje ministerstvo školství formou stipendií pro zahraniční studenty, část posílá ministerstvo vnitra třeba do uprchlických táborů v Jordánsku. Rozvojová agentura, která se na pomoc chudým zemím specializuje, má roční rozpočet kolem půl miliardy. Tedy desetinu z celkové české pomoci.

A když se na agenturu zaměříme: kdo rozhoduje, kde a jak se bude pomáhat?

Vláda nedávno určila šest prioritních zemí: Bosnu a Hercegovinu, Moldavsko, Gruzii, Etiopii, Zambii a Kambodžu. S každou z těchto zemí se teď připravuje program spolupráce na roky 2018 až 2024. Při výběru hrály roli stabilní státní instituce v dané zemi, historie vzájemných vztahů a to, zda v těchto zemích máme ambasádu. Její přítomnost je důležitá pro řízení projektů. I kvůli tomu jsme přesunuli velvyslanectví ze Zimbabwe do partnerské Zambie.

Jak přesně ambasáda bude ovlivňovat způsob pomoci?

Doteď se všechno rozhodovalo v Praze, což jsme chtěli změnit. Začínáme vysílat zaměstnance agentury na ambasády, aby byli v pravidelném kontaktu s místními ministerstvy. Například náš kolega půjde na ministerstvo zemědělství Zambie a bude se ptát: “Co vás trápí, co bude vaše priorita, co potřebujete zlepšit?” Věříme, že tak lépe poznáme, co daná země potřebuje. Málokterý projekt proběhne tak, jak si ho v kanceláři v Praze narýsujeme. Dosud jsme mohli jen vysílat zaměstnance dvakrát třikrát ročně na monitorovací cesty, to nestačí.

Vybavíte si, kdy se nějaký projekt nepovedl, protože jste neměli pracovníka v terénu?

Dám příklad z Mongolska. Pomáhali jsme zemědělcům na kraji pouště Gobi a projekt měl dva cíle. Zastavit skrze pěstování plodin rozšiřování pouště, a navíc dát mongolským zemědělcům živobytí. Součástí projektu bylo, že vybudujeme sklad pro vypěstované plodiny. Během krátké monitorovací cesty jsme zkontrolovali, zda sklad odpovídá dohodnutým parametrům a zda se naše peníze „neulily“ bokem. Na první pohled byl cíl splněn. Jenže je třeba si položit zásadnější otázku: dostanou se brambory nebo okurky z toho skladu opravdu na trh?

A co se stalo?

Vše bylo dobře naplánované, ale nepočítali jsme s tím, že do města, kde měl náš projekt centrum, se postaví nová silnice. Najednou se tam dovážely z jiné části Mongolska zemědělské produkty, které byly mnohem levnější. A my zjistili, že námi podporované družstvo sice má krásný sklad, ale okurky a rajčata v něm hnijí, protože na okraji pouště byly vypěstované za vyšších nákladů, než má konkurence. To by se nestalo, kdybychom tehdy měli vlastního pracovníka na ambasádě. Měl by být v každodenním styku s příjemci projektu a umět reagovat na novou situaci.

Jak rozdílná je spolupráce se šesti prioritními státy?

Bosna, Gruzie a Moldavsko jsou nám kulturně, jazykově i historicky blíže. Když člověk přijede do Sarajeva, rozumí té zemi a oni zase rozumějí nám. Komunikace je přímější, bezprostřednější, všechno funguje víc intuitivně.  Myslím, že umíme daleko lépe pomáhat v Moldavsku než třeba Britové. A naopak, Britové umějí lépe pomáhat v Keni nebo v Tanzanii, což byly britské kolonie.

Jak se česká pomoc v posledních deseti patnácti letech změnila?

Je koncentrovanější: předtím šlo o osamocené projekty, každé ministerstvo si je dělalo, kde chtělo a jak chtělo. Máme nyní prioritní země a v každé po dohodě s místní vládou a dalšími dárci i prioritní sektory: třeba zdravotnictví v Zambii. To nám umožní dávat si dlouhodobější cíle, třeba snížení úmrtnosti matek a dětí při porodech. Největší pokrok české pomoci spočívá v přesunu z roztříštěných ad hoc projektů do ucelených programů. Ale jak jsem říkal: systém je pořád rozdrobený mezi různá ministerstva. Dokud bude pod agenturu spadat jen desetina české pomoci, těžko dosáhneme synergických výsledků, které si přejeme.

Pochvaloval jste si, že dobře rozumíme situaci v Gruzii, v Moldavsku, v Bosně. Dá se namítnout, že tyto země nejsou tak chudé a neměly by tedy být naší prioritou…

Pravda, nejsou nejchudší na světě. Ale myslím, že je tato volba odůvodnitelná: polovina českých prioritních zemí patří k nejchudším na světě, druhou půlku tvoří nám vcelku blízké státy. Mezi jejich a naší životní úrovní je pořád značná propast, kterou můžeme pomoci překlenout. Příklad z Bosny a Hercegoviny. Jejich hospodářství je založené na zemědělství, byli zvyklí vyvážet hlavně do Chorvatska. V momentě, kdy Chorvatsko vstoupilo do Evropské unie, se jim tento trh zavřel, protože produkty musely splňovat mnohem přísnější standardy. Maso, mléko, med, sýry, to všechno se tam najednou nesmělo vyvážet.

A jaké bylo tedy vaše řešení?

Pomáhali jim i Američani a Švédové, ale oni tehdy požádali o pomoc nás. Najali jsme experty z České veterinární správy, kteří těmto věcem rozumějí a měli zkušenost s podobným problémem, který Česko řešilo při vstupu do EU. Díky naší pomoci v Bosně vznikly certifikované laboratoře, ve kterých jsme zaučili místní pracovníky. A dnes už jsou schopni sami si bosenský med a mléko certifikovat podle standardů Evropské komise - a díky tomu vyvážet nejenom do Chorvatska, ale i do Itálie a jinam do Evropy. Mělo to i politický rozměr: pomohli jsme drobným dílem, aby Bosna a Hercegovina zůstala na trajektorii do Evropské unie. Kdyby najednou nemohli vyvážet zemědělské produkty do EU, Turci či Rusové by je jistě rádi kupovali a zvýšili opět o trochu svůj vliv na Balkáně.

V minulosti výběr prioritních zemí působil zmateně. Zambie byla prioritní zemí, potom ze seznamu byla na pár let a z málo srozumitelných důvodů vyškrtnuta a nahrazena Etiopií, pak se mezi prioritní země vrátila. Zůstane současných šest zemí trvalou prioritou?

Minimálně pro příštích šest let zmíněné země platí. Ale bylo by prospěšné, aby zůstaly naší prioritou mnohem déle. Abychom tu dosáhli viditelného a současně trvalého rozvoje. Není problém něco někde postavit, třeba elektrárnu nebo nemocnici, to se dá udělat za dva tři roky. Ale rozvoj je něčím hlubším: jde o předání zkušeností, o změnu myšlení. A to se nedá zvládnout za pár let. Navrhoval bych, aby seznam těchto zemí platil minimálně do roku 2030. A abychom třeba nepropadali panice, když se teď zdá, že v Zambii vláda přitvrzuje vůči opozici.

Takže dál jednat?

Rozvojová spolupráce je partnerstvím mezi Českou republikou a přijímající zemí - a patří k ní i dialog. Který má smysl, jen když bude dlouhodobý a promyšlený; nemusíme reagovat ode zdi ke zdi. Jiná věc je, že české firmy a někdy i nevládní organizace nás tlačí do zemí, kde samy mají investice a plány. Proto jsme některé programy otevřeli i mimo šestici vyvolených zemí. Ovšem efektivita naší pomoci se nebude měřit počtem firem, které tam dostanou projekt, ale počtem lidí, kterým zlepšíme život. A bez dobře zacíleného úsilí to nepůjde.

Přesto, jak vnímáte dilema, které člověka napadá u Etiopie. Zemi se daří snižovat chudobu, ale zároveň posílá kritiky do vězení nebo do exilu. Máme na takovém místě pomáhat?

Ze šesti českých priorit je asi nejvíce otazníků právě nad Etiopií. Pro mě jako manažera projektů je podstatné, zda tamní situace ohrožuje naše projekty. To se zatím neděje. Uznávám, že naše pomoc je tak malá, že náš hlas v dialogu s vládou o věcech, které se nám nelíbí, není moc silný. Ale podívejte se do celého regionu: Etiopie je nestabilnější zemí, kromě Eritreje, Somálska, Súdánu a Jižního Súdánu. Evropská unie je tu trochu chycená v pasti, nemůže si dovolit nechat Etiopii padnout. “Too big to fail” neplatí jenom pro banky, ale někdy také pro rozvojové země.

Nemáte pocit, že začínají být v rozvojovém světě na výběr dva typy partnerů: autoritářské režimy a státy na pokraji rozpadu?

Ještě před deseti lety bych řekl, že evropští dárci dělí chudé země na demokratické a nedemokratické a podle toho uzpůsobují pomoc. Dnes to je trošku jiné, demokratický étos vyprchal a podstatné je dělení na stabilní a nestabilní země. V těch stabilních se pomáhá snáze - a jestli stabilitu zajišťuje demokracie nebo jakž takž osvícený diktátor, už tolik neřešíme. Problematické budou hlavně nestabilní země, kde stát nemá pod kontrolou své území, kde existují ozbrojené bojůvky, kde není státní správa.

Je v silách Evropy a Západu těmto zemím pomoci - nebo jsme v zásadě bezmocní a můžeme jen pozorovat, co z chaosu vzejde?

Můžeme minimalizovat škody nebo aspoň dosáhnout toho, že se tamní situaci dramaticky nezhorší. Ale jsem trochu skeptický, jestli opravdu máme – tím myslím Západ - promyšlenou strategii, jak těmto zemím pomáhat. Podívejte se, co se děje v Libyi - čímž neříkám, že lituji odchodu Kaddáfího. Prostě jsme neměli promyšlený krok B poté, co jsme udělali krok A. Politici a vojáci si na rozvojovou spolupráci většinou vzpomenou, až když je pozdě.

Jak českou rozvojovou pomoc změnila migrační krize?

Leckterý ředitel rozvojové agentury by ucítil příležitost a řekl si: “Teď je tu strach z migrantů, tak bych si mohl říct o víc peněz.” Ale byli jsme opatrní, nechtěli jsme populisticky tahat tuhle kartu. Samozřejmě jsem přivítal, když vláda zvýšila příspěvek. Ale projekty, které již děláme, jsme zásadně neměnili. Mohli jsme třeba přestat kopat vodu v Africe a místo toho nakoupit vybavení srbským pohraničníkům. To by ovšem bylo krátkozraké. Každý náš projekt je de facto prevencí migrace, ovšem dlouhodobou.

Jaký je tedy vztah mezi rozvojem a migrací? Do Evropy přicházejí především lidé z afrických zemí, které jsou už rozvinutější, a jedinci, kteří mají finance na tuto cestu. Ti nejchudší by si ji nemohli dovolit…

Ano, neemigrují ti nejchudší, kteří přežívají ze dne na den a na odchod nemají ani myšlenky. Když najednou těmto lidem pomůžete a začnete zvyšovat jejich životní úroveň, zvýšíte i jejich aspirace. Už nemusejí přežívat, dostanou základní vzdělání, něco si přečtou, pořídí si mobil, dokáží lépe komunikovat. V téhle počáteční fázi rozvojová pomoc paradoxně může zvyšovat emigraci, protože těmto lidem vlastně rozšíříte rozhled. A každý, když přemýšlí o své budoucnosti, tak hledá to nejlepší. V této fázi ekonomického rozvoje roste emigrace.

A pak se to točí?

Ano, pokud rozvoj pokračuje a v zemi jejich původu začne růst střední třída, pak její příslušníci už nepotřebují emigrovat. Někdejší emigranti se naopak začnou vracet. Velmi dobře je to vidět na Indii, odkud tolik lidí emigrovalo v sedmdesátých a v osmdesátých letech, kdy tam nic moc nefungovalo. Spousta z nich v Americe založila byznys, dnes se vracejí do Indie - a berou si s sebou návyky, kontakty, manažerské schopnosti. Migrace není z mého pohledu jednocestný proud. Může být kruhová, z čehož mají přínos země cílové i země původu.

Ale sám jste řekl, že rozvojová pomoc může z počátku emigraci zvyšovat. Jak byste odpověděl na námitku, že je tedy rozvojová pomoc kontraproduktivní?

Rozvoj je pro lidstvo důležitější než snaha zastavit migraci. Pokud byste chtěli zabránit migraci bez podpory rozvoje, tak vám zbývá jediné řešení: globální apartheid. Prostě chudé někam zavřít za zeď, izolovat je tam, nenechat je rozvíjet, kontrolovat je silou zvenčí a tady si žít jako bílá menšina kdysi v Jižní Africe. Jenomže vydržel apartheid? Nevydržel. Takže ani tenhle globální apartheid v celosvětovém měřítku nemůže vydržet.

Zmínil jste, že Česko zvýšilo pomoc. Jak výrazně? A nakolik to tedy souviselo to s uprchlickou krizí?

V atmosféře důrazu na prevenci migrace schválila vláda zvýšení české bilaterální pomoci o sto milionů korun ročně. Polovina šla ministerstvu zahraničí, polovina České rozvojové agentuře. Ale příjmy státního rozpočtu se za stejnou dobu zvedly o 40 miliard. Takže ono to zase tak moc není: meziroční nárůst o deset procent je dobrý, ale měl by trvat několik let a na konci té řady má být jasný cíl. Třeba 0,33% HDP na rozvojovou pomoc do roku 2030.

Cítil jste tlak, aby se česká pomoc kvůli migraci změnila? Aby mířila do jiných zemí nebo jiných projektů?

Musím pochválit vládu i ministerstvo zahraničních věcí, že jsme dostali více peněz, ale současně zachovali zmíněných šest prioritních zemí, a tedy naši koncepci. My jsme se odvděčili v podobě dobrých projektů, za což nás pochválila OECD i Evropská komise. Jedině pomoc Sýrii šla trochu mimo systém, ale tam zatím pomáháme humanitárně. Rekonstrukční a rozvojová pomoc připadá v úvahu až poté, co v Sýrii dojde k dohodě o přechodné vládě.

Někteří naši politici opakují, že Česko nepřijímá uprchlíky, ale patří k zemím, které nejvíc pomáhají řešit příčiny migrace v místech konfliktu. Je to pravda?

Je pravda, že když k nám ony údajné tisíce uprchlíků nedorazily, tak ministerstvo vnitra začalo část peněz posílat do zahraničí. Když si ale srovnáme, že Česká republika dává na rozvojovou pomoc 0,14 procenta HDP, pak zaostáváme. Rakousko dává 0,3 procenta HDP, další západoevropské státy až 0,7 procenta. Nejenže jsme tedy proti přijímání migrantů, ale i v řešení příčin krize zaostáváme. Přitom tu vidím cestu: pokud nechceme změnit imigrační politiku, pak právě zvyšování peněz na rozvojovou pomoc může být způsobem, jak si zachovat tvář a být v očích zbytku EU konstruktivním partnerem.

Jak migrační krize změnila evropskou pomoc chudým zemím?

EU potřebovala ukázat, že problémy řeší, takže narychlo začala vytvářet a vymýšlet nové fondy. Mají podporovat projekty, které preventivně brání migraci. Ale fakticky šlo třeba o to, že se vzaly peníze z jiného fondu určeného Africe, který tu už desítky let existuje, a přehodily se do onoho nového fondu. Na oko, aby to vypadalo, že se rychle něco dělá. Přitom i starý fond už má roky svoje výsledky, ale málokoho zajímají. Co je však nové a má šanci uspět, je snaha Evropské unie vtáhnout do rozvoje soukromé zdroje.

V souvislosti s prevencí migrace z Afriky se hodně mluví o vytváření tamních pracovních míst. Aby lidé měli perspektivu výdělku doma a nemuseli odcházet. Mění se rozvojová pomoc tímto směrem?

Ano, teď se velký důraz klade na tvorbu pracovních míst, dříve tomu tak nebylo. Dříve šlo o to, aby děti chodily do škol a aby byly očkované proti nemocem. Dnes je cítit posun a argument je: “No dobře, děti chodí do škol, ale když potom nenajdou práci, k čemu jim to vzdělání bude?” I proto je snaha víc do rozvojové spolupráce zapojit soukromé firmy. Problémy jsou tak velké, že se nedají vyřešit jen veřejnými dotacemi, tedy tím, čemu jsme dosud říkali rozvojová pomoc. Proto je zapojení soukromého sektoru momentálně všude v trendu. Pro lidi, kteří dříve dělali rozvojovou pomoc, bylo slovo byznys nebo zisk skoro sprosté. Přece se na rozvojové pomoci nesmí vydělávat. Přece se rozvojová pomoc dělá jako charita, jako gesto dobré vůle, z morálních důvodů. Migrační krize otevřela všem oči, že rozvojová pomoc není charita, ale investice.

Dělá v tomto směru něco Česko?

Vytvořili jsme program, v jehož rámci může česká firma navrhnout projekt naší agentuře. Když ho budeme považovat za kvalitní, dáme padesát procent nutné investice z veřejných peněz a očekáváme, že firma dá zbylých padesát procent ze svého - a bude do projektu dlouhodoběji investovat. Třeba Mamacoffee tímto stylem s naší podporou zpracovává kávu v Etiopii. Vzniknou pracovní místa, káva se bude zpracovávat přímo na místě, vznikne i přidaná hodnota a na export určený produkt bude mít certifikát Fair Trade. Firma zajistí, že se tahle káva dostane až k zákazníkovi. Celý tento cyklus by státem organizovaná rozvojová pomoc nikdy neobsáhla. Proto věřím, že partnerství s firmami má smysl. To ony mohou vytvořit udržitelná pracovní místa.