Říkáme studentům, že si mají čistit duševno stejně jako zuby

Velký ohlas mezi čtenáři vyvolal článek Neznámý svět chytrých dětí, který přináší aktuální vydání týdeníku Respekt. Pojednává o dětech a mladých lidech, pro které se v českém prostředí nejčastěji používá výraz mimořádně nadaní. Bývají obdařeni vysokým IQ a vysokou kreativitou, ale zároveň jsou často silně emocionální a přecitlivělí. Navzdory talentu mívají křehké sebevědomí a tendenci k úzkostem a depresím – což je výbava, která v prostředí českého školství  může dětství proměnit v náročné drama. Následující rozhovor je doplněním textu a pozvánkou ke koupi. Marie Salomonová je jednou z těch, kteří si podobnou zkouškou prošli, a rozhodla se pomáhat. V interview potvrzuje, že zdejšímu systému péče o duševno chybí – a dodává, že by se o něj měly naučit starat všechny děti.

Založila jste spolek Nevypusť duši, mluvíte se studenty o duševním zdraví. Co bylo hlavním důvodem?

Studovala jsem v Anglii na univerzitě v Nottighamu neurovědy. Od třinácti trpím depresemi -   a tam jsem viděla, jak funguje osvěta v oblasti duševního onemocnění a zdraví. S kamarádkou, která studuje v Oxfordu experimentální psychologii a je taky nemocná, jsme si řekly, že taková starost o studenty, prevence, pomoc a destigmatizace duševního onemocnění by měly být i v Česku. Zpočátku jsme myslely, že se do nějakého projektu zapojíme. Ale tady nic takového nebylo.

Co vás konkrétně inspirovalo v Anglii?

Podobných iniciativ je tam spousta. Viděly jsme ty pro vysokoškoláky - jednou za rok bývá akce Time to Talk Day, kdy se mluví o duševním zdraví. Neříká se o duševním onemocnění, ale zdraví. Pomocí příběhů lidí, kteří si něčím prošli, a jejich příbuzných se snaží téma destigmatizovat, vzbudit pozornost. Kromě toho existuje kampaň Student Minds a v jejím rámci je na univerzitě spolek, který se stará o studenty, kteří mají zájem, mají problém, chtějí někomu pomoci. Je samozřejmostí, že univerzity zaručují přístup lidem s fyzickým handicapem do všech přednáškových místností, klidně kvůli tomu přeorganizují celý rozvrh. Stejně se starají o studenty s duševním onemocněním - počítají s tím, že takoví lidé existují.

Čím trpíte vy?

Někdy v těch třinácti mi začaly depresivní potíže, stavy, se kterými jsem neuměla sama pracovat, a okolí nevědělo, co se se mnou děje. Teprve postupně se mi dostalo kvalitní psychologické a psychiatrické pomoci. Vyvrcholilo to v osmnácti, krátce před maturitou jsem skončila v psychiatrické léčebně. Deprese a úzkosti řeším dodnes, jsou chronické.

Souviselo zhoršení stavu se školou?

Spouštěčem byla větší zátěž ve škole, možná i situace v rodině. Ale spousta spolužáků byla v podobné situaci a stres i problémy v rodině zvládali v pohodě; stres zvládá každý jinak a já ho v určité situaci nezvládla.

Patříte mezi lidi s vysokou inteligencí, mimořádně nadané. Je duševní křehkost jakási daní za to?

Mimořádně nadaní – tenhle termín hodně řešíme. Nejsem si jistá, jak takovým dětem říkat, je to hodně různorodá skupina. Možná vynikají vyšší inteligencí, ale často se to o nich ani neví. Kreativita a nadání ještě neznamenají, že takový člověk bude geniální matematik, nemusí to být malý Einstein. Rozhodně mají zrychlený mozek, pálí jim to - neřekla bych víc, ale jinak. Jsou mezi nimi i křehcí lidé, ti mají mozek ještě urychlenější, ale vůbec to neznamená, že budou vynikat a mít nadprůměrné výsledky.

Patřila jste mezi takové děti? Lišila jste se nějak od vrstevníků?

Já vlastně nevím. Chodila jsem do školy Open Gate, bylo nás tam takových hodně, nepřipadala jsem si jiná. Moji spolužáci byli zapálení pro poznávání, měli zájem o studium. Možná na normálním gymplu bych si nějak odlišná připadala, tady ne. Výběrové řízení obsahovalo standardní testy jako na gymnázium, IQ test, test z angličtiny a osobní pohovor, bylo to docela síto. Pohovorem navíc identifikovali lidi se zápalem. Zpětně si na škole vážím, že kromě toho, že podporuje nadané a akademický úspěch, zaměřuje se i na sociální odpovědnost, součástí každodenního života tam bylo dobrovolničení. Doučovala jsem mladší spolužáky, jezdila číst lidem do domova důchodců, pořádali jsme filmové festivaly.

O mimořádně nadaných lidech se říká, že se kromě vysokého IQ, vyznačují kreativitou, empatií, intuicí, smyslem pro spravedlnost, jsou emocionální, přecitlivělí. Jste taková?

Ta skupina je opravdu velmi diverzní, někteří nadprůměrně inteligentní lidé mohou mít zvýšenou empatii, křehkost, ale rozhodně to neplatí pro všechny. Asi jsem psychicky křehčí než lidé v mém okolí, prožívám situace jinak - ale nevím, zda to koreluje s vyšší inteligencí.

Proč jste chtěla studovat na Open Gate?

Bylo mi dvanáct a v novinách jsem si přečetla, že se bude otevírat kolejní škola. Zrovna jsem četla Harryho Pottera, a tak mě kolej lákala, připadalo mi skvělé žít s vrstevníky z celé republiky. Navíc jsem si chtěla zkusit, zda mám na to se tam dostat.

Máte vysoké IQ?

Naposledy mi ho měřili na Open Gate a bylo nad průměrem, ale číslo už si přesně nepamatuji. A ani mě moc nezajímá, zdatnost mozku je určitý potenciál, nicméně na životě se podepíše hlavně to, jak ten potenciál rozvíjíte.

Říkala jste, že anglické univerzity se starají o studenty s duševním onemocněním. Jak přesně?

Mají poradenská centra, jsou k nim stejně vstřícní jako k fyzicky handicapovaným. Třeba testy mohou psát samostatně a v mírnějším časovém limitu.

Testy přece stresují každého a většina by v mírnějším limitu asi dosáhla lepších výsledků. Není to nespravedlivé?

Každého stresují, to je pravda. Ale jedna věc je stres a jiná to, co udělá s křehkým člověkem. Může dostat panickou ataku, nemůže dýchat, má pocit, že umře, mozek se vypne. To není můj případ, ale vstřícnost jsem také zažila. Procházela jsem těžkým depresivním obdobím a škola mi umožnila, že si test mohu napsat, a když s výsledkem nebudu spokojena, mohu to zkusit po čase znovu. Navíc to není tak jednoduché, že každý může přijít s tím, že chce jiný režim: musí doložit, že navštěvuje psychiatra, případně bere léky, které mohou jeho kondici ovlivnit.

Jak může i nás pomoci spolek Nevypusť duši, kdy mluvíte se studenty o duševním zdraví?

Lidí, kteří jsou ohroženi duševní nemocí, je mnohem víc, než si myslíme. Když se budeme s dětmi o těchto věcech bavit, třeba v některých případech zabráníme tomu, aby se diagnóza rozvinula, nebudou se muset léčit, brát léky. Některé školy se psychohygieně a sociálně emočnímu učení věnují - rámcový vzdělávací program s tím počítá. Měli bychom trvat na tom, že to budou dělat všechny. Jenže učitelé nejsou na pedagogické fakultě na tohle téma připravováni. Přitom bychom se měli učit starat o psychiku a mozek, relaxovat, pracovat se strachem - stejně jako se učíme čistit si zuby. Když dítě bolí zub, řekne to rodičům, očekává pomoc, umí popsat, že ho třeba píchá v dásni. Když mu není dobře na duši, obvykle mu slova chybí, protože děti neučíme mluvit o pocitech, emocích. I tenhle slovník je třeba rozvíjet odmala.

Co do něj patří?

Jde především o vědomí, že máme emoce. Měli bychom děti učit spojení jako: je mi úzko – mám pocit, že nemohu dýchat – bolí mě z toho bříško. S Nevypusť duši pracujeme na středních školách, snažíme se ukázat, jak vypadá duševní onemocnění, a že to není konec světa.

Jak vypadá vaše návštěva?

Dva naši lektoři stráví pět vyučovacích hodin s jednou třídou středoškoláků, jeden z nich si prošel duševní nemocí nebo jí právě prochází, studentům je věkově blízký. Lektoři se s nimi nejdřív baví o tom, co je duševní onemocnění, jaká jsou fakta a mýty o něm. Studenti zpočátku nevědí, že je duševně nemocný. Teprve později jim vypráví svůj příběh, mohou se ho ptát: nejčastěji je zajímá, jak to řekl rodičům, jak reagovali, jak se teď cítí, jestli má partnera. Nakonec mluvíme o prevenci, o tom, jak vypadá psychohygiena. Říkáme jim, že stejně jako si samozřejmě čistí zuby, měli by si čistit i duševno.

A jak se čistí?

V Nevypusť duši jsme sepsali sedm zásad. První z nich je starost o tělo, dostatek spánku, čerstvého vzduchu, vyvážená strava. Další pohyb, fyzická aktivita, která člověka baví, nemusí zvedat činky, stačí tanec, jóga nebo rychlá procházka. Důležitý je čas na vlastní myšlenky, vypnout počítač, telefon, televizi, odpojit se, a být sám se sebou nebo s blízkými lidmi. A také pěstování vztahů, být součástí skupiny. Ta je i záchrannou sítí, když mu není dobře. Zároveň by člověk měl mít realistická očekávání, počítat s tím, že ne vždy mu bude dobře a že špatná nálada je normální. Když ale trvá dlouho, měl by vyhledat někoho, kdo mu pomůže. A snad nejdůležitější je být na sebe hodný, naučit se být sám sobě dobrým přítelem, ne si vyčítat každý neúspěch.

Která z těchto zásad vám dělá problém?

Úplně všechny. Skoro na všem z toho se snažím pracovat, zásady nejde dodržet všechny, ale je dobré si je aspoň občas připomenout, zkontrolovat, jestli nedělám pravý opak. Čím víc o nich vyprávím, tím víc si uvědomuji, jak jsem v jejich dodržování marná.