Proč je tak těžké ztratit zvířecího společníka

Před několika dny jsem ztratila někoho blízkého. Měl už svůj věk a byl nevyléčitelně nemocný, takže jeho odchod se dal očekávat, přesto je to ztráta citelná a bolestná. Mimo jiné proto, že jsem s ním strávila více než třetinu života, prožil se mnou dobré i zlé, a není přehnané říci, že mi pomáhal v těch těžších dobách, přestože u toho neřekl ani slovo. Pokud jste nepřehlédli titulek, už je vám zřejmě jasné, že nešlo o člověka, ale o zvíře. V tomto případě o třináctiletého kocoura, zvíře trochu výstřední, ale hravé povahy s výrazně modrýma očima a zálibou spát mi na hlavě ve formaci, jíž jsem přezdívala „turban z kočky“, protože to přesně tak vypadalo.

Vědomí, že kocour už se nikdy neprojde po klávesnici mého laptopu, aby mi do rozepsaného textu dodal graficky avantgardní odstavec, ani se mi s hlasitým předením neschoulí do klína, mě zasáhlo s nečekanou silou. Vedle smutku zejména intenzivním pocitem prázdnoty a výčitek svědomí, jestli o něj bylo před smrtí dostatečně postaráno a pečováno. Do tohoto emocionálního mixu ovšem vstupoval také jistý stud a pochyby, jestli tahle reakce není trochu přehnaná. Nakonec – vždyť to byla jen kočka.

Když se však podíváme na nejnovější vědecké výzkumy, zjistíme, že podobná reakce dává dokonalý smysl. Už Charles Darwin tvrdil, že mentální kapacita zvířat a lidí se liší pouze úrovní, nikoli typem. Jenže s tímto pohledem byl ve vědeckých kruzích spíše osamocen, takže musela přijít až moderní věda, aby předložila další důkazy. „Čím více vědci zkoumají inteligenci zvířat, tím více zjišťují, že jsou mnohem chytřejší, než jsme si dosud mysleli,“ napsal před třemi lety tento list v textu popisujícím úžasné schopnosti a dovednosti šimpanzů, havranů či tropických rybek. Třeba zmiňované rybky zvané střikoun, které loví hmyz nad hladinou tím, že jej sestřeluje proudem vody z tlamy, jsou schopné s pozoruhodnou důsledností rozeznávat lidské tváře.

S jezevčíkem se nepohádáte

S inteligencí pak přímo souvisí schopnost komunikace, přičemž nejnovější objevy naznačují, že dorozumívání primátů, velryb, delfínů, ptáků a dalších živočichů není jen „deklarativní“, neslouží například pouze k varování před blížícím se nepřítelem, ale obsahuje i „myšlenky“.

K inteligenci a schopnosti komunikace pak přidejme emoční výbavu, kterou nakonec ani nepotřebujeme sáhodlouze dokládat výzkumy, protože její existenci potvrdí kdokoliv, kdo kdy přišel s nějakým zvířetem do užšího styku. (A kdo nepřišel, může si třeba na YouTube pustit kompilaci domácích videí psů vítajících radostně svoje majitele nebo naopak provinile se tvářících poté, co něco provedli. Vrcholem tohoto subžánru je video zachycující stokilovou lvici, která botswanského farmáře, jenž ji zachránil jako lvíče, každé ráno vítá skokem do náruče.)

Vztah k chytrým bytostem schopným komunikace a vyjadřování emocí navíc nekomplikují některé aspekty, které vnášejí drama do vztahů s lidmi. S rodinou či přáteli třeba běžně řešíme řadu potenciálně výbušných témat: náboženství, politické názory či peníze. Se svým jezevčíkem se prostě o Zemanově působení na Hradě nepohádáte.

Takže tu máme chytrého, komunikativního, emocionálního společníka, s nímž odpadají některé běžné komplikace vztahu s lidmi. Není proto divu, že někteří lidé ve výzkumech, v nichž mají prostorově znázornit blízkost či vzdálenost svých blízkých vztahů, umisťují svoje mazlíčky blíže než členy rodiny či přátele. A když si všechny tyto proměnné do rovnice dosadíme, nevypadá smutek za zvířecím mazlíčkem nikterak přehnaně. Jak shrnuje server Psychology Today: „Smrt mazlíčka tak může bolet stejně jako úmrtí blízkého příbuzného nebo přítele.“