Problémy řešíme přímo a za pět minut je hotovo, říká seniorka o spolubydlení

„My jsme tady služebně nejstarší,“ směje se dvaasedmdesátiletá Eva Matějíčková. Ona a její přítel Jindřich Tichý bydlí ve sdíleném brněnském bytě pro seniory nejdéle. Obrovský prostor v domě na Náměstí Svobody vznikl nad obchody a restauracemi v prostorech bývalých kanceláří a Brno je s nabídkou této služby starším občanům v České republice ojedinělé. Byt společně užívá skupina devíti důchodců, jejich soužití na rozloze čtyři sta pět metrů čtverečních funguje už přes dva roky – a zástupci města říkají, že se projekt osvědčuje.

Není to způsob bydlení, který by vyhledávala většina seniorů, ale má své zájemce – a je jich dokonce tolik, že se bude rozrůstat. Už v srpnu se do domu na rohu Náměstí Svobody v Zámečnické ulici nastěhují o patro výše do čtyř nových bytů další obyvatelé; v každém bude místo až pro šest nájemníků. A v hledáčku města jsou další dvě lokality v centru.

Nejde přitom jen o to, že tento způsob bydlení zaručuje cenovou dostupnost - lidé zde zaplatí zhruba čtyři a půl tisíce korun. Senioři se navíc vzájemně podporují, což získává na důležitosti s čím dál aktuálnějším problémem stárnutí populace. Ostatně i ten společné bydlení pomáhá zviditelňovat. „Lidé si tu opravdu pomáhají a tráví spolu čas podobně jako studenti, jen ve starším věku,“ popisuje život v bytě sociální pracovnice Denisa Řeřuchová. To potvrzuje i rázná důchodkyně Eva: „Problémy spolu řešíme přímo a nebereme si servítky. A za pět minut je vyřešeno, proto nám to funguje.“

Raděj sami

První impuls ke sdílenému bydlení započal v Brně už před devíti lety. Město se tehdy zapojilo do mezinárodního projektu HELPS, který chtěl vytvořit koncept sociálního a zároveň cenově dostupného bydlení právě pro seniory. A zatímco v zahraničí je sdílené bydlení coby forma nájemního bydlení běžná, v Česku tahle praxe nebyla ani vyzkoušená. Brněnská pilotní verze se tak inspirovala rakouskými neziskovými organizacemi Samaritan Vienna a Vienna Hilfswerk.

Samaritan Vienna provozuje bezbariérový byt s osmi samostatnými pokoji se sociálním zařízením, kuchyní, jídelnou, obývákem a technickou místností. Byt vlastní město Vídeň a organizace pak coby nájemce prostory dále pronajímá seniorům. Na chod domácnosti dohlíží sociální pracovník, jenž se zabývá i případnými spory. Tento koncept se nejvíce podobá bydlení na Zámečnické. Byty si od města Brna pronajímá Centrum sociálních služeb, dále je pak pronajímá vybraným seniorům a zajišťuje pro ně sociální služby.

Nejdříve ovšem bylo nutné ověřit, jak velký zájem by lidé měli o tenhle typ bydlení. „Protiargumentem bylo, že chtějí ve stáří raději bydlet sami,“ popisuje Eva Gregorová, která v té době působila v kanceláři strategie města. Sociologický výzkum týmu Martina Luxe z Akademie věd mezi brněnskou populací seniorů nad pětašedesát potvrdil, že osmdesát pět procent by si vskutku přálo dožít ve stávajícím bydlení. Ale zároveň výzkum odkryl skupinu seniorů, pro niž sdílené bydlení představovalo dobrou variantu.

Jednalo se o lidi žijící v nájmu, kteří výdaje za bydlení považovali za vysoké a obávali se vystěhování. Až patnáct procent brněnských seniorů totiž v té době pociťovalo relativní chudobu. A projekt představoval možnost, jak předejít seniorskému bezdomovectví. A to méně nákladný způsob než domovy pro seniory a domovy s pečovatelskou službou – i tady se ceny pohybují od deseti do patnácti tisíc korun. Pro představu, nejlevnější bydlení v brněnské residenci Senior Park vychází na zhruba dvanáct tisíc korun, průměrná výše starobního důchodu je nyní podle Českého statistického úřadu 12 435 korun.

Jako starší studenti

Každopádně výzkum potvrdil, že potenciální zájemci tu existují – přičemž „moderní“ představa sdíleného bydlení se zamlouvala spíše mladším a vzdělanějším seniorům. Na základě výzkumu se tak začaly vybírat první vhodné prostory. Projekt ale odstartoval až o čtyři roky později. Mimo jiné proto, že pro přestavbu bývalých kanceláří v centru bylo nutné i povolení památkářů.

Všechny pokoje jsou vybavené podobně: postelemi, dvojicí skříní, stolkem s židlemi a lednicí. Prostorný světlý byt je pro soužití starších obyvatel přizpůsoben, poskytuje jim jak soukromí, tak možnost kontaktu. Srdcem je moderní kuchyň spojená s obývákem. Velkorysé místnosti dominuje dlouhý jídelní stůl, kde se obyvatelé scházejí a třeba také společně oslavují narozeniny. Místnost přepažuje dřevěná knihovna, za ní je televizní koutek, kde se prý nejčastěji sledují sportovní utkání. V bytě je také společná prádelna a šatna. Ve sdílených prostorech má každý svou zamykací skříňku. Sociální zařízení jsou společná, rozdělená na dámská a pánská. Kromě obýváku si obyvatelé zvou návštěvy do prostor s rohovou pohovkou a knihovnami.

Je tu i malá kancelář zmíněné Denisy Řeřuchové. Na ni se obyvatelé přes den mohou obracet a zároveň zde vyřizuje žádosti dalších zájemců o sdílené bydlení. „Hlásí se k nám spíše jednotlivci a většinou muži okolo sedmdesátky,“ říká sociální pracovnice. Důležitý je lékařský posudek, pokud je vyhovující následuje sociální šetření. Hodnotí se nejen bytová a finanční situace, ale také rodinné vztahy.

Důvody zájmu přitom dnes nejsou jen finanční. O bydlení zde většinou žádají lidé se špatnými rodinnými vztahy nebo ti, kteří zůstali sami. Často se jedná o ty, kteří žili společně s partnerem, nicméně po jeho smrti už nedokázali za bydlení platit. Stejně tak ovšem o sdílené bydlení jeví zájem i lidé, kteří si samostatný život dovolit mohou, cítí se však osaměle. Rádi by si měli s kým popovídat a vlastní rodině nechtějí být přítěží.

V bytě přitom není k dispozici pečovatelka, senioři musí být v péči o sebe plně soběstační. „Samozřejmě všude je nějaký řád, ale my to takto klasicky nemáme. Jak kdo vstane, tak si udělá oběd,“ vysvětluje Denisa Řeřuchová rozdíl mezi sdíleným bydlením a domovem s pečovatelskou službou. „Někdy společně hrajeme bingo nebo hry trénující paměti. Obyvatelé si často sednou a jen tak si vykládají,“ říká s tím, že žádné konflikty dosud řešit nemusela.

Na otázku, zda by si senioři podobné spolubydlení domluvili na vlastní pěst, ale odpovídá opatrně. Navzdory tomu, že se osvědčilo, na rozdíl od studentů by si ho podle ní většinou aktivně nesháněli. „Někdo z nich by musel být iniciativní a říct: Vezměme si společně byt. A nejsem si jistá, jestli by do toho senioři takhle šli,“ uvažuje.

Nebereme si servítky

„Bydleli jsme ob pokoj a navštěvovali se,“ přibližuje již citovaná paní Eva příběh soužití s Jindřichem. Poté si dali dohromady finance a její rodina přijala Jindřicha jako vlastního. A kvůli jeho zhoršující se nemoci se nakonec rozhodli pro jeden společný pokoj. „Po smrti mého muže mi zeť říkal, že jsem zestárla o sto let. Potřebuju se o někoho starat a komandovat,“ pokračuje Eva. „Vařím i pro Jirku, jeho dcera mu na začátku vozila jídlo v kastrůlkách, a nakonec mě poprosila, jestli bych nemohla vařit i pro něj. Řekla jsem jí, ať si tím nedělá hlavu. Stejně se vám nikdy nepovede uvařit pro jednoho,“ říká. Pět let připravovala jídlo v dětské nemocnici a vaření ve velkém ji baví.

Za jedinou nevýhodu považuje, že večery v srdci brněnského centra bývají hlučné. Klíčově pro pohodové soužití s ostatními je podle ní chovat se v bytě jako doma: „Vždyť jsme doma, takže si uklízíme, i když sem chodí uklízečka. Nepořádníkům musíte vynadat a je pokoj.“

Do prostorné místnosti s vysokými stropy a dvěma okny do ulice si Eva s Jindřichem nastěhovali jen osobní věci, aby se vešli. Jarmila Cásková, dvaasedmdesátiletá bývalá kantorka, proto obývá pokoj původně určený pro dva. Na stole je šicí stroj a počítač. U zdi na stole klávesy - vystudovala na konzervatoři sólový zpěv. Vystavené jsou zde i sportovní diplomy, paní Jarmila mimo jiné dodnes píská volejbalové zápasy. Brněnská rodačka a samoživitelka tří dětí dříve žila nedaleko přírodovědecké fakulty. Dům, ve kterém bydlela, byl však restituován a následně prodán novým majitelům. Nájem se vyšplhal na dvanáct tisíc korun, což pro paní Jarmilu, v té době s osmitisícovým důchodem, nebylo únosné.

Jedna ze tří žen bydlících nyní ve sdíleném bytě tak žila se synem ve vesničce třicet pět kilometrů za Brnem, než se o projektu dozvěděla z televize. „Ti, kdo mají důchod pět tisíc, protože nepracovali, anebo dokonce žádný a žijí jenom z přídavků, mají přednost,“ vysvětluje paní Jarmila, proč byla vybrána až poté, co někdo místo v bytě odmítl. Nabídku přijala okamžitě, přála si opět žít tam, kde vyrůstala. „Jsem brněnský patriot a nakonec, když se to tak vezme v podstatě bezdomovec,“ vysvětluje svou situaci. Kantorům už platy postupně narůstají, ale podle jejího názoru se zapomíná na bývalé učitele.

Sdílené bydlení jí vyhovuje, přirovnává jej ke školním kolejím, na které byla zvyklá. Někteří lidé si ale podle ní pletou zařízení s ubytovnou. „Tady je to v podstatě hotelový typ, vysloveně první kategorie. Viděla jste to vybavení,“ přemýšlí. Třeba lidé bez domova by podle ní měli mít prostor, kde mohou pobývat i přes den, ale méně draze vybavený - až po určité době by nastoupili do sdíleného bytu.

Přestože se jí tu líbí, neplánuje v bytě zůstat natrvalo, podala si už žádost do domova s pečovatelskou službou. Tím také vysvětluje hodně věcí, které má. Pokoje v pečovatelském domově si totiž obyvatelé musí vybavit sami. Než bude její žádost přijata, plánuje si přivydělávat uklízením v nově zkolaudovaných sdílených bytech. „Chcete umírat tady se všema? To už jsme zažili s jednou paní. Přece jenom by měl mít člověk svoje,“ míní.

Město jako nárazník

Socioložka Barbora Vacková souhlasí, že tohle je největší překážka seniorů. Pokud se lidé dosavadní bydlení rozhodnou opustit, nastává další fáze, naučit se sdílet své místo s někým neznámým. „Představa o spolubydlení není pohodlná. Je nutné upozorňovat na to, že prostorové uspořádání toho bytu je jiné - lidé si to neumí představit,“ míní. Už proto podle ní není projekt jako bydlení na Zámečnické „většinový“.

A stejně tak je i ona skeptická k tomu, že by si důchodci podobný typ bydlení dohodli sami. Když uvažuje nad myšlenkou, zda by si skupina dlouholetých kamarádů ve vyšším věku nemohla pronajímat byt „jen tak“ společně, má za to, že by pravděpodobně docházelo ke konfliktům. „Pokud takovou službu nabízí město, znamená to, že funguje také jako nárazník ve chvíli, kdy se spolu lidé začnou hádat,“ popisuje.

Na druhé straně tento model může pro město znamenat i jiné výhody. „Centra se vyprazdňují, řešíme nedostatek bytů a vysoké nájmy. Toto je jedna z cest,“ vysvětluje Vacková, proč ve sdíleném bydlení vidí řešení, jak městské prostory využít. Podobné služby podle ní dokážou udržet ve vnitřním městě i jiný typ obyvatel, než jsou jen mladí lidé. Problém ovšem je, že spousta měst i čtvrtí své byty rozprodala - a musely by tak s budováním sítě podobných prostor začít zdola.

Jisté je, že se o podobných řešeních bude mluvit stále častěji. V České republice se zvyšuje počet osob starších pětašedesáti let – a společně s tím se zvětšuje skupina ekonomicky závislých lidí. Na 100 dětí dnes v Česku připadá 122 seniorů. „Potřebujeme, aby senioři byli v prostředí, ve kterém se o sebe dokážou starat co nejdéle. Společnost stárne a nebude mít dostatečné kapacity poskytovat péči tak velkému množství lidí,“ dodává socioložka.