O čem mluvíme, když mluvíme o znásilnění

Sice to byli obvyklí podezřelí, ale i tak je nutné věnovat jejich slovům pozornost. V poslední době se opět vynořilo několik známých a vlivných mužů s oblíbenou kratochvílí zdejší veřejné diskuse: zlehčováním problému sexuálního násilí.

Kupříkladu místopředseda Senátu Jaroslav Kubera – zřejmě v rámci předvolební kampaně – prohlásil v několika rozhovorech, že tuzemské statistiky znásilnění jsou úmyslně nadsazené, aby na nich mohly „vydělávat ultrafeministky“. Kdysi nejprodávanější český spisovatel Michal Viewegh pak nedávno v jednom ze svých pravidelných týdenních fejetonů v Lidových novinách označil chování, které odpovídá definici pokusu o znásilnění, jako „nevinný gymnaziální petting“ - a ženy, které by se proti takovému typu chování ohradily, tituloval jako „hysterické krávy“. Galerii bagatelizátorů pak doplňuje moderátor Jan Kraus, který zlehčováním sexuálního násilí popisovaného v kampani #MeToo vyplňuje podstatnou části své televizní show.

Žádnej násilník

V posledních měsících jsme rovněž dostali několik výmluvných příkladů toho, jak rozšířená a běžná je podobná bagatelizace sexuálního násilí v české společnosti. V srpnu se neznámý muž pokusil nad ránem znásilnit mladou ženu v brněnské čtvrti Líšeň. Připojil se k ní, když vystoupila z nočního autobusu, bránil jí ve vstupu do domu, nakonec ji „v náručí“ odnesl za dům a v křoví se ji pokusil znásilnit.

Případ byl – když to srovnáme s jinými scénáři, podle nichž se odehrává sexuální násilí – mimořádně přehledný a důkazně bohatý. Situaci zachytila kamera umístěná u vchodu, na místě bylo několik svědků, přičemž jeden z nich napadené vyběhl na pomoc, protože se bránila a křičela o pomoc, a sama policie chování vyhodnotila jako znásilnění ve stádiu pokusu, takže byla definice činu podpořena autoritou.

O rozdíl oproti jiným případům jde proto, že u sexuálního násilí často nejsou svědci ani kamerový záznam a oběti se často nebrání - buď pochopitelně pod vlivem šoku strnou, případně ze strachu z dalšího násilí - nebo proto, že toho zkrátka nejsou schopné. Kvůli této „důkazní nouzi“ pak často jejich výpovědi neuvěří policie či soudy.

Tady nic z toho neplatilo, a navíc scénář odpovídal rozšířené představě o násilníkovi coby náhodnému cizinci, přesto se pod výzvou brněnské policie umístěnou na sociální sítě sešly desítky komentářů od mužů i žen, podle nichž o pokus o znásilnění nešlo. Žena se podle diskutérů nebránila dostatečně („Pokud nemá kule modré, oči vyškrábané, nejsou od řevu popraskané okenní tabulky, tak na žádné znásilnění nevěřím“) a útočník se choval zvláštně („Takhle ji chytit a odnést v náručí? To by snad žádnej násilník neudělal“).

Nejspíš se také znali nebo prostě nemohlo jít o znásilnění („Spíš to vypadalo, že to je její kámoš, který mohl mít v sobě chlast a udělal něco, co se jí nelíbilo“). V podobném duchu debata pokračovala na zdech lidí, kteří výzvu sdíleli. A řada debatérů se nenamáhala odmítavý postoj nijak vysvětlit. Jednoduše napsali, že to bylo jinak, než situaci popsala oběť, svědci a policie. „Mně to jako znásilnění nepřipadá,“ napsala prostě jedna z diskutérek.

Nevíme, že nevíme

Slavní bagatelizátoři i běžní občané mají jedno společné. Neznalost a zkreslené představy o tom, o čem vlastně mluvíme, když mluvíme o znásilnění a o jeho výskytu ve společnosti. Tito lidé by se zřejmě bez problémů podepsali pod prohlášení odsuzující znásilnění a sexuální násilí - ale zároveň omlouvají, odmítají či jinak zlehčují konkrétní situace, které naprosto odpovídají definici znásilnění, jak s ní operují tuzemské zákony a orgány činné v trestním řízení, i četnost jeho výskytu. Mezi jejich představou o zločinu a jeho konkrétní podobou zeje propast.

Jasně se to ukáže, když se autorka těchto řádků zeptá senátora Kubery, které statistiky jsou podle něj nadsazené, a jak ví, že jsou nadsazené. „To je úplně jednoduché. Tím, jak je u nás vysoká rozvodovost, tak se to velmi často používá v rozvodových řízeních,“ říká Kubera. Jenže statistiky o tom, kdo zmíní sexuální násilí během rozvodového řízení a zda mají tato tvrzení oporu v realitě, se nevedou. Takže z čeho vychází? A proč se do novin vyjadřuje k tématu, o němž zjevně nic neví? „Já můžu mít ten pocit, já nemusím mít relevantní data,“ říká. „Nejsem povinen věřit každé statistice. A mám nějaký názor a ten nemusí být podložen fakty. Názor je názor. To číslo se mi prostě zdá nasazené.“ Které „číslo“ má na mysli, se už nedovíme.

Realita, kterou Kubera podle svých slov pro tvorbu názoru nepotřebuje, je ovšem zcela odlišná. Máme k dispozici několik „čísel“. Jednak oficiální statistiky policie o počtu hlášených případů znásilnění, ta jsou zhruba dvě denně. A tato čísla nejsou podle expertů nadsazená, jak tvrdí Kubera, přesně naopak. Představují jen zlomek reálného rozsahu problému, protože drtivou většinu případů oběti nehlásí.

„Fakt, že znásilnění patří k málo oznamovaným trestným činům, je pevně výzkumně podložen,“ řekla loni v rozhovoru pro Respekt policejní psycholožka a prorektorka Policejní akademie Ludmila Čírtková. „Vycházíme ze srovnání oficiálních statistik a dalších zdrojů, odborných viktimizačních studií nebo z poznatků poraden pro oběti trestných činů, třeba Bílého kruhu bezpečí, kam přicházejí oběti, které trestný čin neoznámily, jsou rozhodnuty ho neoznámit nebo váhají,“ dodala.

Dramatický omyl

Podobně jako Kubera má zkreslené představy o velikosti problému celá společnost. V průzkumu Amnesty International z roku 2015 téměř třetina respondentů nedokázala vůbec odhadnout počty znásilnění, k nimž v Česku každý rok dochází, a téměř všichni, kdo se o nějaký odhad pokusili, se dramaticky mýlili. Stejně tak si bezmála polovina dotázaných myslela, že ženě připadá za čin díl viny, pokud „koketuje“, je opilá či vyzývavě oblečená.

A zmatek zjevně panuje také nad otázkou, co přesně se vlastně během znásilnění děje, aby mohlo být označeno jako znásilnění. Jisté vodítko může poskytnout pohled do obžalob a rozsudků z poslední doby. Brněnský strážník opakovaně líbal a osahával svoji kolegyni na prsou a v rozkroku – znásilnění. Nevlastní dědeček své pětileté nevlastní vnučce (podle jednoho z kolekce rozsudků z roku 2016, který si na soudech vyžádala organizace ProFem) „vyhrnul šatičky, svlékl spodní kalhotky, osahával přirození a prováděl orální praktiky“ - znásilnění. Muž postupně osahal dvě nezletilé dívky, které potkal na ulici a následoval do domu, jednu z nich zezadu objal ve výtahu a sjížděl jí rukama k rozkroku – znásilnění.

Jinými slovy, trestní zákoník vymezuje trestný čin znásilnění velmi široce a zahrnuje tam i jednání, které neodpovídají „tradiční představě“ vaginální soulože. Zákoník operuje i s pojmem pohlaví styk, který vymezuje jako „ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby“. A to může být všechno možné - od orálního sexu přes digitální penetraci (vsunování prstů či předmětů do vagíny nebo análního otvoru) po osahávání na intimních místech, a to i přes oblečení. Prostě takový nevinný český petting.