Nenávist na sítích je třeba trestat. Přestupky nic neřeší

Přelomový rozsudek padl v úterý u Obvodního soudu pro Prahu 6. Nejenže soud řekl, že vyhrožování na sociálních sítích je trestným činem, zároveň konstatoval, že vyhrožovat někomu pro jeho politické přesvědčení je stejně závažné jako třeba z důvodů rasových. Terčem výhrůžek se stala organizace In IUSTITIA, která pomáhá obětem násilí z nenávisti, a zejména její ředitelka Klára Kalibová. „Je na čase začít nenávist na internetu brát vážně,“ říká. „Je důležité, aby veřejnost – nejen lidi, co tohle píšou – věděla, že takové jednání má následky. A aby poškození věděli, že má smysl se bránit.“

Vše odstartovalo loni v létě, kdy jste vydali analytickou zprávu o nenávisti na internetu. Co následovalo?

Ještě se mnou tehdy vyšel rozhovor v Lidovkách a bezprostředně po něm dva pomlouvačné články – jeden v Parlamentních listech, druhý ve Vlasteneckých novinách. Pod prvním se rozjela diskuse, kde bylo asi 150 nenávistných komentářů. Pak nám začalo rapidně klesat hodnocení na Facebooku, zároveň se tam začaly objevovat další nenávistné komentáře. A v tehdy ještě existující facebookové Galerii sluníčkářských exotů někdo zřídil můj profil. Novinářka Světlana Witovská pod svým „profilem“ měla třeba šest komentářů, já jsem jich měla asi 150 a 500 sdílení. Nakonec jsme podali trestní oznámení asi na deset lidí.

Vy nicméně máte zkušenost s útoky vzhledem k tomu, že dlouhodobě sledujete neonacistickou scénu. Byla tahle vlna v něčem jiná?

Já tu zkušenost právě tolik nemám - a tohle hlavně nepocházelo z prostředí neonacistické scény. To mě hodně překvapilo. Právě fakt, že většina útočníků byli muži středního věku bez vazeb na naciscénu, byl zpočátku bariérou pro vyšetření a objasnění případu.

Co vám psali?

Všechno možné od „vystřílím to tam“ a „hodím vás do septiku“ po „přejedu vás autem“.

Na veřejně známé ženy se obvykle útočí jinak než na muže. Platilo to v tomto případě?

Některé výhrůžky byly sexualizované a velmi sprosté. Jeden z lidí, na které jsme podali trestní oznámení, mi vyhrožoval znásilněním a dost do detailů to tam popisoval. Nicméně já pociťuji proměnu prostředí vůči ženám obecně, agresivita roste.

Jaký dopad to na vás mělo?

Pro mě bylo nejhorší, že jsme se stali terčem kvůli profesi, kterou vykonáváme. Bylo to v době, kdy jsme měli hodně těžkých případů a potřebovali jsme se soustředit, abychom mohli poskytovat kvalitní služby. Mezi našimi klienty byli pozůstalí po vraždě nebo oběti brutálních fyzických útoků. Existujeme devět let a najednou se pro nás naše pracoviště stalo nebezpečným prostředím, takže jsme zpočátku na čas omezili služby a ve spolupráci s policií jsme zařídili zabezpečení. A konkrétně pro mě jako ředitelku odpovědnou za patnáct převážně mladých lidí to bylo extrémně nepříjemné. Někteří kolegové mají navíc malé děti a pocit ohrožení jsme měli všichni. Kromě profesní úrovně to samozřejmě mělo i rovinu osobní – nemohla jsem spát, měla jsem noční můry, žila jsem ve velkém napětí. Nevíte, nakolik jsou ty výhrůžky reálné, a jestli třeba neinspirují někoho dalšího, kdo si je na sítích přečte.

Podali jste trestní oznámení. Jak reagovala policie? Policisté mají v podobných případech tendenci situaci zlehčovat…

Policii se to zpočátku vysvětlovalo velmi těžce, někteří vyšetřovatelé naše obavy skutečně nejprve bagatelizovali. Je na čase tohle přejudikovat, začít jinak vyšetřovat a soudit. Také proto, že dnes zkrátka nepanuje v justici shoda, jak by se podobné jednání mělo trestat. U „našeho“ pachatele, který byl v úterý odsouzen, bylo jeho jednání nejprve dvakrát na jaře vyhodnoceno jako přestupek. Soudkyně ovšem řekla, že jeho výroky jako přestupek vůbec hodnoceny být neměly, že to byl jasný trestný čin. Navíc bylo vidět, že když šlo o přestupek, tak si z toho naprosto nic nedělal a ještě útoky stupňoval. Udělal třeba fotografii, na níž byla polystyrenová hlava, do které byly zabodnuté nože, a v ústech měla nůž v podobě penisu. A celé to bylo adresně na mě. Až v ten moment to policie začala skutečně šetřit.

Kolik vám celá záležitost vzala času?

Strávili jsme tím rok, hodně energie jsme věnovali zejména tomu, že jsme se bránili původnímu výroku o přestupku. Napsali jsme asi pět stížností proti postoupení věci do přestupkového řízení. A nakonec se nám podařilo policii přesvědčit, že to je opravdu závažné - ale bylo to frustrující. My jsme poradna pro oběti trestných činů a jsme součástí trestněprávního systému, už jen z tohoto titulu by nás měl stát chránit. Trestná činnost na internetu je závažná a doufám, že i náš případ otevře debatu. Pachatel u soudu argumentoval tím, že to je stejné, jako kdyby to říkal v hospodě. Není; už proto, že to dál rozdmychává nenávist, komentáře jsou na síti trvale, mohou být dál sdíleny, s jednotlivými výroky ve veřejném fyzickém prostoru se to nedá vůbec srovnat. Hned po rozsudku útočník napsal u sebe na Facebooku komentář a v debatě pod ním už se rozjíždí další kolo výhrůžek.

V čem ten rozsudek je přelomový? A považujete na adekvátní, že útočník dostal pokutu třicet tisíc korun?

Myslím, že pokuta není úplně výchovná, protože na pokuty, které dostal v přestupkovém řízení, udělal sbírku. A lidi mu peníze dají, takže pokud to zaplatí, znovu se na něj bude hledět jako na netrestaného. Dělá to zjevně programově, opakovaně, dlouhodobě, takže to nepovažuji za úplně přiléhavý trest. U jiných lidí, kteří se třeba jednou uřeknou, to může být efektivní, ale toto je jiný případ. Myslím, že mu měl soud rovněž udělit nějaké omezující opatření, třeba mu bránit v užívání sociálních sítí. Z mého pohledu to není zásah do soukromí ani pracovního života. Když fotbaloví chuligáni páchají trestnou činnost na zápasech, taky dostanou zákaz vstupu na stadion a má to jasně výchovný efekt.

A v čem tedy je průkopnický?

V tom, že to bylo hodnoceno jako zločin z nenávisti, čili útok na projev jinakosti. A u nás z důvodů politického přesvědčení kvůli tomu, že zastáváme demokratické hodnoty. Nakonec to u soudu i sám říkal – že mu vadí genderisti, multikuluturalisti, že podle něj prosazujeme nenávistnou ideologii. Což je samozřejmě nesmysl. Je to pro nás důležité i jako pro organizaci, protože jsme spoluodpovědní za to, jak se budou podobné trestné činy posuzovat. Neumíme změnit celý systém, ale prostřednictvím jednotlivých rozhodnutí lze docílit posunu. Proto si myslím, že je nutné, aby se obecně změnil přístup k tomuto typu trestné činnosti. Různí policisté, státní zástupci i soudci online kriminalitu hodnotí různě. To je potřeba sjednotit.  Zločiny z nenávisti na sítích je potřeba trestat, to je jediný způsob, jak s nimi bojovat. Snaha sítí potlačovat předsudečné nelegální výroky je dlouhodobě nedostatečná. Násilí na síti lze označit za epidemii.

A obrana se bude vyplácet?

Ano, to se například stalo u případu Radka Bangy, kterého jsme zastupovali a k soudu dostali asi deset lidí, kteří mu vyhrožovali a útočili na něj. V momentě, kdy se v médiích objevilo, že několik lidí bylo za rasově podmíněné útoky na něj odsouzeno, už mu nikdo na profil nepíše takové brutality. Přestože profil má stále veřejný. Je důležité, aby veřejnost – nejen lidi, co tohle píšou – věděla, že takové jednání má následky. A aby poškození věděli, že má smysl se bránit.

Velmi často se lidé v osobním kontaktu chovají jinak než na sítích. Jak to bylo v tomto případě? A lze o člověku, který vám vyhrožoval, říci něco bližšího?

Nerada bych zveřejňovala jméno a další podrobnosti, je mu přes padesát a pracuje v dělnické profesi. Nebyl schopen se mi ani podívat do očí. Nicméně zajímavý detail ze soudu je, že ho přišla podpořit zvláštní skupina asi patnácti lidí. Byl mezi nimi třeba Ladislav Bátora (zakladatel tzv. Akce DOST, který má blízko ke krajní pravici, v roce 2011 působil jako poradce ministra školství za Věci veřejné Josefa Dobeše, více v Respektu 16/2011 – pozn. red.), příznivci krajní pravice v typickém oblečení a pak skupina starších žen, typ naštvané matky. Bylo to dost nepříjemné. Sice se nijak neprojevovali, ale bylo zjevné, že zastrašování pokračuje v soudní síni.