Demokracie se ocitla ve věku agresivní nevědomosti

Mnozí lidé nevěřícně kroutí hlavou nad zprávami z povolebního ustavování vlády a Poslanecké sněmovny.  Těžkou atmosféru se snaží odlehčit vtipy. Třeba že všechno je jen vydařená recese známého fabulátora Kamila Bartošky alias Kazmy. Není. Přetrvávající šok v určitých společenských kruzích mi připomíná scénu z Pána prstenů. Zdrcený král Theodén se tváří v tvář téměř jisté destrukci známého světa sám sebe ptá: Jak k tomu vlastně došlo? K výsledku voleb bylo již mnoho napsáno, a ještě více řečeno. Rád bych se ale pokusil zasadit dění do širšího kontextu. To, co se děje v České republice, není totiž ojedinělým jevem – a ne všechny příčiny naší situace mají domácí původ. A stejně tak všechny aspekty možných řešení neleží uvnitř našich hranic.

Sociolog Zygmunt Buaman popisuje podmínky, ve kterých funguje současná společnost, jako “tekutou modernitu“. Ta se vyznačuje neustálými změnami, ať už ve vztazích, identitách, nebo v ekonomice. Vědec a filosof Thomas Kuhn zase hovořil o “paradigmatických změnách“. Oba zmínění a řada dalších se zkrátka snaží popsat to, co všichni lidé podvědomě dobře cítí – svět se mění obrovsky rychlým tempem a je čím dál složitější a propojenější. Když se člověk na chvíli zastaví a zamyslí se, snadno se mu podlomí kolena. Představa, že se všechno někam řítí, nikdo nevím kam, a nikdo ten proces navíc nedokáže řídit, může být ochromující.

Kdo je náš

Vstup lidstva do dosud neznámé, nové fáze dějin doprovázejí tři velké krize, které jsou vlastně přímým důsledkem těchto skokových změn: ekonomická, politická a kulturní. Ekonomická krize není pouze krizí finančních trhů způsobenou neetickými, v některých případech i nezákonnými spekulacemi bankovního sektoru. Je to systémová krize vyvolaná nesouladem mezi vysokou úrovní globalizace kapitálu a nízkou úrovní jeho globální regulace. V podstatě je to reprodukce tzv. divokého (tedy neregulovaného) kapitalismu jen na globální úrovni. Mezi mnohé důsledky této situace patří neustálé prohlubování ekonomických, a tedy i sociálních rozdílů ani ne tak mezi státy jako mezi lidmi uvnitř zemí a napříč zeměmi světa. Nezanedbatelným aspektem současné formy lidské ekonomické činnosti je také environmentální destrukce, která se zdá příliš abstraktní, přesto vnitřně znervózňuje i tu část společnosti, která ji navenek zlehčuje.

Politickou krizí myslím především krizi zastupitelské demokracie. Čím dál tím více lidí má pocit, že je politici řádně nezastupují, naopak je vědomě ignorují a obelhávají. Pocit, že mezi politickými stranami prakticky není rozdíl. Pocit, že svoboda a rovnost jsou pouze nominální a ve skutečnosti rozhodují peníze. Když Viktor Orbán v roce 2014 oznamoval odklon Maďarska k neliberální demokracii, ospravedlňoval ho právě tím, že liberální demokracii vykreslil jako systém, ve kterém platí právo silnějšího.

Poslední krizí, kulturní, míním především krizi identity. Zaběhlé vzorce uvažování, hlavně o sobě samém, dostávají zabrat po všech stránkách, ať už se jedná o otázky genderu, sexuální orientace, národní identity nebo náboženství. Zdánlivě odvěký řád věcí, ve kterém platily pevné kategorie s jasnými hranicemi, se rozpadá, všechno se míchá, mění a zpochybňuje. Kdo je “náš“ a kdo “cizinec“? Kdo je žena a kdo muž?

Všechny tyto krize jsou navzájem provázané a jedna druhou zesilují. Představují strukturální podmínky, které jsou pro nás všechny totožné. V čem se lišíme a rozcházíme do různých táborů, je naše reakce na ně. To je přirozené a z velké části ovlivněné psychologickými a sociálními faktory. V demokratickém prostředí bychom se ale měli ideálně dobrat ke kvalitnímu řešení skrze racionální a otevřenou diskuzi – tím, že vyřazujeme návrhy špatné či nesmyslné a postupně revidujeme a vylepšujeme návrhy rozumné.

Přebírání rétoriky

Pravicové strany hlavního proudu ve světě i v České republice se postavily k ekonomické krizi způsobem, který popudil velkou část voličů. Neochota problematizovat vzrůstající sociální nerovnosti a tzv. pracující chudobu, záchrana velkých finančních institucí z peněz daňových poplatníků, politika výdajových škrtů, snižování daňové zátěže korporacím a vyšší třídě a deregulace místo regulace kapitalismu – to jsou některé z důvodů, proč tyto strany zažívají volební propad. Mainstreamové levicové strany rovněž nepřesvědčily voliče svým (ne)řešením ekonomické krize, které spočívá v rezignované a neimaginativní obraně starého sociálního státu. Jak pravice. tak levice se přitom pokusily zachránit klesající preference přebíráním rétoriky krajní pravice v oblasti krize identity. To odradilo liberální část jejich elektorátu, ale nepřitáhlo voliče “autentičtějších” ultra-pravicových stran.

V zemích, kde ekonomická krize dopadá tvrdě na střední třídu (jižní Evropa) a na mladé, vzdělané a zadlužené profesionály (USA, Velká Británie), posílila alternativní levice. Česká republika je ale v takovém vývoji zpožděná – mladí lidé si u nás stále mohou pořizovat hypotéky, dokonce s výhledem, že je budou schopni splatit i za svého života. Navíc jako post-komunistická země máme zakořeněnou hlubokou nedůvěru v cokoli radikálně levicového. I proto se u nás alternativní levice (Zelení) stala relevantní pouze v otázkách kulturní krize, což na úspěch nestačilo – vzhledem k tomu, že bez cejchu radikálně levicové politiky stejné kulturní pozice hájila i další alternativní strana, tedy Piráti.

O čem se dnes nejvíce mluví, rovněž napříč celým demokratickým světem, je nástup krajní pravice a populistů. Tento trend je zvýrazněn a vyživován jednou velikou změnou v tom, jak mezi sebou komunikujeme. Podmínkou kvalitního fungování demokratického systému vládnutí je neustále kolující zpětná vazba mezi informovanými voliči a politiky. Samozřejmě, informovaný volič je ideál a nevědomost lidí není nic nového. Něco nového se ale za několik posledních let přesto objevilo. Říkám tomu “agresivní nevědomost“.

Politolog Tom Nichols tento fenomén přesně popsal ve svém článku Smrt expertízy (The Death of Expertise) později rozšířeném na knihu. Podle Nicholse zažívají všechny expertní profese od učitelů po doktory něco dosud nevídaného. Aktivní opovržení a cílevědomé ignorování. Expertíza jako taková přirozeně nezemřela, říká Nichols, lidé ji dál využívají, protože jsou na ní v mnoha ohledech závislí. Zmizel ale dialog mezi experty a širokou veřejností. Lidé mají pocit, že jsou o všem dostatečně informování a experti se v reakci stahují do své komunity a s veřejností raději nediskutují. Nejdůležitějším dopadem této situace je trend dobře patrný i u nás: pocit, že všechny názory jsou stejně hodnotné.  A říkat někomu, že nemá pravdu, je urážlivé, jelikož se jedná pouze o jiný úhel pohledu.

Paradoxně tato situace představuje určitou formu „politické korektnosti“ - ovšem významově zcela jinou, než jak s tímto slovem operují populisté a krajní pravice. Tato politická korektnost je totiž nevylučuje z veřejné debaty, jak si často stěžují, naopak zaručuje, že každý názor, jakkoli hloupý, musí zaznět. Následky jsou ovšem fatální. Zatímco je pravda, že si jsou všichni lidé rovni, není pravda, že jsou si rovné všechny názory. S nevědomostí umí demokracie pracovat, nikdo z nás není expertem na všechno. Ale agresivní nevědomost je něco zcela jiného. Znamená aktivní odmítnutí procesu učení a možnosti názorové korekce. Znamená narcistní neotřesitelné lpění na vlastním názoru i tváří v tvář protiřečícím faktům. Dokonce znamená hrdost na vlastní nevědomost, hrdost na revoltu proti intelektualismu.

Do oka hurikánu

Hlavním z důvodů pro vzestup agresivní nevědomosti je bezpochyby internet a na něj navázané sociální sítě a alternativní média. V této oblasti cesta zpět nevede, je to zkrátka něco, s čím se musíme naučit pracovat. Včetně faktu, že existují země, které vzniklý informační chaos záměrně zhoršují. Neinformovaný volič totiž ústí v kolabující demokracii – a to dělá z moderní informační války nebývale levný a efektivní nástroj geostrategického boje.

Odpověď na otázku „jak k tomu vlastně došlo“ by ale neměla přenést zodpovědnost pouze na fenomén agresivní nevědomosti (ten se mimochodem týká voličů všech stran), na informační přehlcení nebo na informační válku vedenou ruským režimem. Tyto faktory jsou mnohem více viditelné ve vzestupu krajní pravice, o něco méně pak ve vzestupu populistických stran, jako je ANO. Voliči populistických stran totiž nejsou v drtivé většině moderní verzí fašistů a nacistů. Jsou to lidé, kteří pod tíhou výše popsaných krizí rovněž hledí do budoucnosti s rostoucími obavami, přesto nechtějí volit krajní pravici. Jenže ostatní mainstreamové strany se jim zároveň jeví, jako kdyby pluly jen s drobnými úpravami kurzu rovnou do oka hurikánu.

Voliči populistických stran jsou lidé, kteří v době velkých změn a nejistot hledají bezpečný přístav a odmítají se na moře vůbec vydat, i kdyby tam mohl čekat ostrov pokladů nebo nový kontinent. Mnohým by dokonce ani tolik nevadilo, kdyby z lodě liberální demokracie vystoupili úplně. Vždyť konkrétní systém vládnutí, domnívají se, má smysl jen tehdy, dokud zaručuje kvalitní život. A skok od liberální demokracie, jak nás ujišťuje Orbán, se nutně nemusí dokonat až k autokracii. Nelze být tak nějak mezi? Zachovat si určité svobody, prosperitu a bezpečí, a přitom mít rozhodné a pevné vedení? Taková představa je jistě pro mnohé lákavá. Ale je to představa falešná. Být “někde mezi“ dlouhodobě nejde – buď dojdete k autokracii, nebo se vrátíte.

A pokud jde o autokracii, vezměme si Čínu, která se vydává za příklad prosperity a sociální spravedlnosti bez demokracie. Málokdo ví, že 70 nejbohatších členů čínského parlamentu vlastní dohromady jmění ve výši 90 miliard dolarů (pro srovnání 660 předních členů všech tří složek americké vlády má dohromady jmění zhruba 11krát menší) a že nejbohatších 200 členů čínského parlamentu má jmění ve výši HDP celé Belgie. Korupce je v nedemokratických zemích – včetně těch hybridních na cestě k autokracii, jako je Maďarsko -  mnohem větší problém než v těch demokratických.

Trocha času

Nedemokratické země jsou navíc v dlouhodobém horizontu politicky nestabilní, protože jak zpomalení růstu, tak postupné bohatnutí vyvolává tlaky na politickou změnu, které se vládnoucí garnitura zpravidla brání násilím. Navíc i střednědobý ekonomický úspěch autokracií je zcela závislý na tom, jak schopní politici zemi řídí. Ti neschopní se ovšem nedají v autokracii odvolat, a ještě k tomu má nedemokratický systém tendenci protěžovat neschopné, ale loajální kádry.

Že se i v České republice vydáme na cestu směrem k autokracii, je bohužel zcela realistická možnost. Nejsme izolováni od jevů, které hýbou událostmi v Maďarsku nebo Polsku. Naší výhodou je absence ideologie u nejsilnější politické strany. To dává určitý čas k tomu, abychom začali vážně diskutovat o tom, jak máme vůbec vést konstruktivní diskuzi v čase agresivní nevědomosti. Zatím ji politické strany schopny vést nebyly. Místo pragmatických, na expertíze založených a širokou diskuzí vyprecizovaných reforem důchodového systému, zdravotnictví nebo školství se mainstreamové politické strany navzájem sabotovaly a okřikovaly. A absence konstruktivní politické diskuze, a tedy kvalitní politické práce, vedla k současné krizi zastupitelské demokracie.

Máme také trochu času na to, abychom vykoukli zpoza hranic, reflektovali globální krize a jejich materiální i emocionální dopad na neprivilegované obyvatele. Absolutně nezbytnou podmínkou, abychom místo pokroku neudělali několik dlouhých kroků vzad, je pak pochopení důležitosti koordinovaného mezinárodního a nadnárodního postupu v řešení těchto krizí, které sami prostě zvládnout nemůžeme. O nadnárodní spolupráci se neustále mluví, ale je čas přejít k činům, například k zamezení daňových odklonů a k harmonizaci sociální politiky. Máme proto ideální platformu – Evropskou unii. Dokud tedy ještě existuje.

Když si budeme jen stěžovat na voliče, hrabat se na svém politickém písečku a utápět se v žabomyších válkách v naději, že se tekutá modernita buď zase zpevní, nebo se lidé sami od sebe adaptují, budeme na tom za chvíli mnohem hůř než král Theodén. Nejsem si totiž jistý, že máme po ruce Gandalfa na bílém koni, který nás v poslední minutě spasí.

Autor je studentem doktorského programu politologie na Aarhuské univerzitě v Dánsku