Na pozicích

Přijíždíme vlakem do malého města ležícího na hranici mezi Ukrajinou a územím okupovaným proruskými separatistickými silami. U nádraží čeká vojenský džíp a v něm Ivan. Pokračujeme s ním polními cestami a zničenými chatovými koloniemi na pozici vojenského štábu pěšího pluku ukrajinské armády. Naším cílem je černouhelná důlní šachta zničená při bojích v letech 2016. Okolní zelenou krajinu tvoří haldy uhelného popílku, kdysi možné poetické, dnes však poseté pozicemi separatistů. Jsme na frontové linii.

Štáb sídlí v bývalé administrativní budově zničeného dolu. Ivan popisuje, jak se musel za posledních pět měsíců již pětkrát přesouvat. Separatisté pro rozvědnou činnost využívají drony s kamerami, které vysílají nad ukrajinské pozice. Poté zpravidla útočí minometnými střelami.

Oficiálně mezi oběma stranami panuje příměří uzavřené 12. února 2015 ve druhém Minském protokolu. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě na příměří dohlíží, mezi oběma stranami se každý den pohybují bílé terénní vozy s logem OSCE. Jejich „pracovní doba“ je však pouze mezi 9 a 16 hodinou. Jakmile odjedou, příměří se porušuje a začínají boje, při nichž navzdory protokolu využívají proruští separatisté i těžkou bojovou techniku (kalibry nad 120 mm). Střety začínají před soumrakem asi minutovou přestřelkou, kterou velitel pluku popisuje jako přátelský chat podobný konverzaci na sociálních sítích. Nejtěžší střelby přicházejí v noci.

Ve štábu probíhají přípravy. Od aktualizace map přes opravy telefonních přístrojů, zásobování a monitoring až po přípravu bojových strategií, ale i rybářských prutů na víkendový výlet k řece. Vojáci se sem ve volném čase také chodí připojovat na sociální sítě. Na pozicích je používání telefonu bezpečnostním rizikem kvůli odposlechům a především lokalizaci. Ta může mít fatální následky.

Přicházíme na tzv. Bod 0, první a hlavní pozici nejblíže štábu; základnu, odkud se vychází do terénu, na strategicky rozmístěné obranné pozice. Dostávám se do opevněné bašty s kulometem. Voják s přezdívkou Mojžíš mi průzorem ukazuje nedalekou haldu, na které vlaje ruská vlajka. Během chvíle přichází doporučení stáhnout se do bezpečí, protože separatisté zaznamenali náš příchod. Doufám, že ne díky odrazu z mého objektivu. Mojžíš mi nabízí možnost jít s ním do terénu, ale upozorňuje na riziko střelby. Zdvořile odmítám, ale při další návštěvě pluku, o tři dny později, už nabídku přijmu.

Ve štábu shánějí neprůstřelnou vestu a helmu. Mladá medička mne obléká a vysvětluje, jak se používá škrtidlo, které je klíčovou součástí výbavy stejně jako lékárnička, kterou mi suchým zipem připne na nohu. Na Bodu 0 čekáme na Mojžíše, který je v terénu. Po půl hodině přichází i se speciální jednotkou, kterou vede. Teď už vím, že Mojžíšovi je 24 let, jmenuje se Ivan Pavlyšyn a je to jeden z neslavnějších ukrajinských vojáků. V roce 2014 zneškodnil ostřelovače, který ve městě Lysicanska střílel na civilisty z hudební školy. Je národním hrdinou, má několik vyznamenáními. V pluku slouží i jeho snoubenka Alina.

Vydáváme se na cestu do údolí. Tříkilometrový pochod těžkým terénem, s vestou vážící 20 kilogramů, končí v troskách vesnice, kde jsou obranné pozice. Osada byla zničena 21. května letošního roku. Okupační vojáci dali obyvatelům dva dny na evakuaci a poté zahájili těžký útok. Zdejší jednotka ho však odrazila zpět, na půl kilometru vzdálenou haldu, kde vlaje ruská vlajka. Zůstalo pár rozstřílených domů a opuštěné kočky a psi, o které se vojáci starají.

Přicházíme k první pozici. Vojáci vtipkují a posedávají se zbraněmi; po půlhodině se střídají v zákopech na hlídkách. Nejmladšímu je devatenáct, nejstaršímu přes šedesát. Někteří jsou dobrovolníci, jiní mají s armádou smlouvu na několik let. Jeden z nich mne bere na místo, odkud se střílí každý den. „Hlavně jejich pozice nefoť, všechno ostatní můžeš“, upozorňuje Mojžíš. Pokračujeme dál zákopem, který však najednou končí. „Ještě to musíme dodělat. Teď pojď nahoru, skloň hlavu a poběž za mnou.“

Běžíme asi 50 metrů po otevřené louce k další pozici. U nedalekého potoka odpočíváme. Mojžíš vezme vysílačku a tichým hlasem do ní promluví: „Udělejte tři kávy“. Vysílačka se používá výjimečně, protivníci ji slyší. Hlavně žádná jména ani údaje, které by mohly jednotku ohrozit.

Vyrážíme dalším zákopem na třetí pozici, které Mojžíš z legrace přezdívá Penzisti. Skupina starších vojáků se ubytovala v polozbořené dače. Do jedné z místností minulý týden přiletěla mina. Naštěstí v ní nikdo nebyl. Ve vedlejší místnosti jsou u postelí kromě kulometů také obrázky světců. Na stole vysílačky, notebook, cigarety. Okna jsou zahrazena pytli s pískem. Nejstarší Valentýn sedí v křesle před chatou. Na stole opravdu stojí tři kávy, k tomu boršč a vareniki.

Všichni jsou rádi, že přišla návštěva. Šedesátiletý Valentýn vypráví, jak byli zdejší obyvatelé v roce 2014 vůči jeho jednotce nedůvěřiví. Jednou na louce za vesnicí však postřelili separatisté staršího obyvatele osady. Nikdo se k němu nemohl dostat, okupanti po každém stříleli. Podařilo se to až Valentýnovi a jeho kolegům. Od té doby místní začali ukrajinské vojáky podporovat a nosit jim jídlo.

Je půl sedmé večer, slyšíme střelbu. Mojžíš vydává pokyn k přesunu zpět do Bodu 0. Zpátky stejnou trasou. Běžíme přes exponovanou louku do stodoly, kde čekají další vojáci, kterým právě končí služba. Společně pak vyrážíme zpět. Před posledním stoupáním k Bodu 0 odpočíváme, všichni jsou splavení. Vystoupáme k základně, kde už nás všichni netrpělivě čekají. Jakmile dorazíme, ozve se těžká palba. Velitel jednotky dává pokyn rozvědčíkovi, aby zjistil, odkud se střílí. Ten potvrzuje, že z místa, odkud jsme se právě vrátili.

Autor je spolupracovníkem redakce

Fotografie byly pořízeny v červenci 2018 na východní Ukrajině v šedé zóně frontové linie nedaleko města Toreck v Doněcké oblasti, a na pěším přechodu na okupované území ve městě Stanycja Luhanska v Luhanské oblasti.