Mozek agresivních řidičů pracuje jinak, ukázal výzkum

Vleže na zádech stoupáte do výše, na očích cosi na způsob brýlí, které umožňují pohled na vzdálenou obrazovku počítače. Zajíždíte do úzké roury, obrazovka jako by klesala k vám dolů, až ji máte zřetelně před očima. Následuje atak paniky: jste uvězněni v těsném prostoru, příštích dvacet minut se nebudete smět pohnout a přístroj, v jehož útrobách spočíváte, do vás bude pouštět magnetické pole stotisíckrát silnější než zemské. Kdybyste směli mít v blízkosti aparatury na dlani svazek klíčů, pole by vám je sebralo a nasálo do nitra tubusu.

Jsme ve Středoevropském technologickém institutu (CEITEC) Masarykovy univerzity v Brně a řeč je o skeneru pro funkční magnetickou rezonanci. Přístroj umí zobrazit, jaké části mozku jsou aktivní. O tom, co všechno dokáže, píšeme v novém Respektu 13/2017 pod titulkem Řekni ti, na co myslíš. Pro následující upoutávku jsme vybrali několik zajímavých výzkumů, na které se soustředili právě brněnští vědci.

Jak měřit empatii

Uvnitř skeneru se v pravidelných intervalech ozývá vysoký tón připomínající jekot poplachové sirény – to přístroj provádí základní mapování mozku. Pak přichází série ostrých lupnutí a s ní vlastní série úkolů: na obrazovce se rozsvěcují možnosti, jak rozdělit částku 100 korun mezi sebe a partnera ve hře – partnera umístěného ve druhém skeneru, v jiné místnosti na opačné straně chodby. Volit mezi různými možnostmi lze pomocí ovladače, který má testovaný položený na břiše.

Převléknout dva dobrovolníky do nočních košilí (nesmí mít na sobě – a ani v sobě - nic kovového), strčit do nitra futurologicky vyhlížející aparatury a nechat, aby spolu hráli o peníze, zní jako bláznivý nápad. Hraje-li se však takzvaná Ultimátní hra (Ultimatum Game) na víc kol, může leccos prozradit o schopnosti vcítit se do jiného člověka.

Touha po zisku vede hráče, který sumu dělí, k tomu, aby si nechal co nejvíc peněz pro sebe a partnera odbyl drobnými. Jenže partner může nabídku odmítnout; v daném kole pak nezíská nikdo nic a rozdělující pochopí, že příště bude muset dát víc. Hra tak nutí oba zúčastněné empatizovat, číst myšlenky druhého a odhadovat předem jeho rozhodnutí.

Brněnští vědci tímto způsobem našli v mozku síť, o níž se domnívají, že zodpovídá právě za empatii. Klíčová část této rozsáhlé neurální sítě je na zevní straně spánkového laloku, v oblasti, která se jmenuje sulcus temporalis superior a už dříve se o ní vědělo, že hraje důležitou roli v sociálním chování. Magnetická rezonance ukázala, že se aktivuje tím víc, čím více je člověk schopen vcítit se do druhého.

Taková věc mít i praktický význam. Na počátku těchto experimentů byl zájem o řidiče, kteří opakovaně porušují dopravní předpisy – silniční agresory a „vybržďovače“, kterým omezení rychlosti nic neříkají. Funguje jejich mozek v něčem jinak než mozek běžného člověka?

Vědci z CEITEC pracovali s běžnými dobrovolníky i s problémovými řidiči, kteří se dostali až k dopravnímu psychologovi – a potažmo i do nitra skeneru funkční magnetické rezonance v brněnském výzkumném ústavu. Ukázalo se, že u problémových řidičů se aktivují výrazně méně, než je běžné, právě zmíněné oblasti mozku důležité pro empatii. Z dalších, spíše psychologických výzkumů zároveň bylo jasné, že silniční agresoři se opravdu hůře vciťují do druhého člověka a jeho případného utrpení – že se jim empatie nedostává.

Jak jim tedy pomoci? Aby dostali zpět řidičský průkaz, musejí se podrobovat terapii, která u nich má schopnost empatie posílit. Jeden třeba hraje roli oběti, vysvětluje, co vytrpěl, a druhý, viník, tomu musí nějak čelit, vyrovnávat se s tím, co způsobil. „Cílem je navodit, nastartovat empatii,“ vysvětluje Angličan Daniel Shaw, který se v CEITEC věnuje právě výzkumu souvislosti mezi empatií a činnosti mozku.

Jestli „posilování empatie“ funguje, může prokázat právě Ultimátní hra, kdy psychologové ze strategie obou účastníků rozpoznají, zda je dotyčný schopen lépe než dřív „číst“ myšlenky a přání toho druhého; magnetická rezonance jim pak ukáže, zda je po terapii příslušná oblast mozku opravdu aktivnější.

Co je déjà-vu

Zažila to většina z nás: pocit, že jsme tu již někdy byli, že jsme tohle už zažili: déjà-vu pocítí alespoň jednou 80 procent lidí, vysokoškoláků dokonce až 90 procent. Jev, který od nepaměti přitahoval pozornost umělců, zaujal v posledních zhruba 100 letech psychology a v nedávné době i neurovědce.

A ti zjistili překvapivou věc – existuje tu podobnost s tím, co zažívají pacienti s epilepsií spánkového laloku mozku: až 30 procent z nich mluví o tom, že záchvat u nich začíná právě tímto pocitem již viděného, který ovšem bývá intenzivnější a delší než u zdravých jedinců. Mívá tedy většina z nás občas „malou epilepsii“?

Brněnští vědci mapovali pomocí strukturální magnetické rezonance velikost jednotlivých mozkových oblastí u 113 zdravých dobrovolníků. „Pak jsme zjišťovali, zda mají osobní zkušenost s déjà-vu, a podle toho jsme je rozdělili do dvou skupin. Zajímalo nás, zda s tímto podivným vjemem souvisejí v mozku nějaké anatomické změny,“ vysvětluje Milan Brázdil, vedoucí skupiny, která se v CEITEC zabývá behaviorálními a sociálními neurovědami.

Ukázalo se, že se některé části mozku – například hipokampus, struktura ve tvaru mořského koníka nesmírně důležitá pro paměť, umístěná na vnitřní straně spánkových laloků, v níž celý život vznikají nové neurony - byly menší u těch, kteří déjà-vu někdy zakusili. „Jednotlivé struktury vytvářejí určitou síť, která je tím menší, čím častěji testovaní déjà-vu zažívali,“ říká Brázdil. Struktury sítě jsou přitom zároveň menší také u pacientů s epilepsií - další souvislost je ale nejasná. Vědci se nyní snaží zjistit, co se během déjà-vu v mozku přesně děje a proč.

Prenatální stres

Špatnou náladu mívá občas každý, stejně jako chuť svalit vinu za své psychické rozpoložení na někoho jiného. Výzkumy na CEITEC teď naznačují, že některé z nás mohla příroda k takovým stavům do jisté míry naprogramovat.

Brněnští vědci se zaměřili na potomky žen, které zažívaly v těhotenství zvýšený stres – úmrtí v rodině, rozchod s partnerem a podobně. Vytipovat je mohli díky unikátnímu projektu ELSPAC, Evropské studii těhotenství a dětství, v jejímž rámci těhotné ženy začátkem 90. let vyplňovaly dotazníky a odpovídaly výzkumníkům mimo jiné právě na otázky týkající se stresu. Vědci od té doby sledují jejich potomky – celou jednu generaci dětí, kterým je dnes již více než 20 let.

Ukázalo se, že mladí dospělí, jejichž matky zažívaly prenatální stres, mají v některých oblastech méně šedé hmoty mozkové. Tu tvoří především těla nervových buněk a odpovídá mimo jiné za emoce a sebekontrolu. Zároveň se u těchto lidí objevují nejrůznější potíže: „Trpí horšími náladami, úzkostmi, únavou, snadněji se rozčílí, mohou mít problémy s agresivitou,“ jmenuje neurovědkyně Klára Marečková z CEITEC.

Jiné studie přitom ukázaly, že oblasti mozku, v nichž se úbytek šedé hmoty projevil, hrají roli také u lidí s depresí – mozek depresivních jedinců je méně využívá. Je to další argument podporující teorii, že existuje souvislost mezi prenatálním stresem a psychickými problémy.

Pomoci by pravděpodobně mohla například speciální aplikace pro mobilní telefon, kterou se teď v Brně ve spolupráci se zahraničními pracovišti chystají vyvíjet. Dokázala by poradit v situacích, kdy lidé zažívají špatnou náladu, nemůžou spát, něco je trápí a podobně.

Čtěte v novém Respektu 13/2017: Řeknu ti, na co myslíš

Zobrazovací metody činnosti mozku dospěly až k hranicím zdánlivě nemožného – skutečného čtení myšlenek. Budeme pomocí nich odhalovat zločince nebo hledat budoucí recidivisty mezi vězni?