Každý Rus je tak trochu starověrec

Nekonečně velký prostor zvaný Sibiř táhnoucí se od pohoří Ural až k Tichému oceánu je jen řídce osídlený, zato je plný divokých řek, hlubokých lesů a zapadlých vesnic, díky čemuž odjakživa přitahoval romantické povahy. Jedním z těch, kterým Sibiř učarovala a jednou provždy jim ovlivnila život, je i český fotograf Martin Wágner, který ji navštěvuje už více než dvacet let. O Sibiři a jejích obyvatelích tento týden vydal rozsáhlou fotografickou knihu nazvanou prostě Sibiř, ve které tenhle tajuplný prostor přibližuje. Během oněch dvaceti let fotografoval lovce velryb na Čukotce, vulkanology na Kurilských ostrovech, rybáře na řece Angaře i pravoslavné starověrce, kteří se zřekli moderních vymožeností a ve svých dřevěných chalupách žijí stejně prostě jako před sto lety.  Na černobílých fotografiích, za které opakovaně získal ocenění v mnoha soutěžích, ostatně celá Sibiř a její obyvatelé vypadají, jako by se tam kdysi zastavil čas.

„Je to můj subjektivní pohled, i na Sibiři jsou lidé, kteří nosí moderní oblečení, pracují někde v kanceláři a většinu volného času tráví tím, že doma hrají počítačové hry. Pak jsou tam lidé, kteří loví ryby nebo divokou zvěř a jsou tam šťastnější, než kdyby žili ve městě. A ti mě zajímají především,“ říká Wágner. Přitahují ho svojí opravdovostí, která podle něj ze světa mizí. „Mě nezajímá prostředí kanceláře nebo baru, protože neodráží podstatu života. Já ve svých motivech hledám opravdový život a snažím se ho ještě vyfotit, dokud je. Mám zároveň touhu ten opravdový život zažít. Na Sibiři ještě jsou kluci, kteří vyrůstají s tím, že od mládí jezdí v člunu sami po řece a chytají ryby,“ říká.

Na Sibiř jezdíte fotografovat už přes dvacet let. Co vás na Rusku, respektive Sibiři tak zajímá?

Na tuhle otázku bych mohl odpovědět mnoha způsoby. Úplně první věc, co mě na Rusku původně fascinovala, byla nějaká exotika, dobrodružství, které jsem chtěl zažít, když mi bylo sedmnáct a když jsem tam začal jezdit. Další věc je, že zhruba od dvanácti let se zajímám o fotografii. A Rusko mi přišlo jako nesmírně zajímavé místo pro focení. Viděl jsem několik fotek, které z Ruska fotily mé fotografické vzory – a které mě přiměly se tam vydat.

Kdo to byl?

Fotografové Karel Cudlín, Jindřich Štreit a Dana Kyndrová, ale také Henri Cartier-Bresson. Měl jsem sen vytvořit soubor fotografií o Rusku, moje kniha je tedy nakonec jen o Sibiři. Každopádně mě baví do Ruska jezdit: na každé cestě potkám zajímavého člověka, který mě svým osudem fascinuje. A není to jen o Rusku, ale i o cestě. Čas mi tam plyne daleko intenzivněji a zajímavěji než doma.

Poprvé jste se do Ruska vydal v 90. letech, kdy většina mladých lidí jezdila na Západ. Rusko bylo zemí, která nebyla pro většinu lákavá; byla to země, která nás dvacet let okupovala. Proč jste tam jel?

Já za komunismu chodil do pionýra a maloval si na papír křižník Aurora, ve škole visel Lenin. Když přišla revoluce, tak mi bylo devět. A najednou se všechno, co nám v té škole ukazovali, vyhazovalo do koše. V hlavě mi vznikl takový maglajz. Začalo se říkat, že Rusko je špatné a všichni chtěli jet na Západ. Já tam byl s rodiči taky. O Rusko jsem se zajímal asi z nějakého ironického důvodu. Někdy v roce 1992 jsem byl na fotografické výstavě z bývalých sibiřských gulagů, kde sovětský režim věznil lidi. Pak jsem taky viděl dokumentární film o Magadanu, přístavním městě na Dálném východě. A tyhle protilehlé informace o té zemi mi říkaly, že to je svět, který bude určitě fascinující. Takže jsem ukecal otčíma a v mých třinácti jsme v roce 1994 jeli na Podkarpatskou Rus. A tam jsem viděl svět, o němž jsem předtím hodně slyšel. Staré domečky, poloniny, pastevce ovcí. Říkal jsem si, ty brďo, když tohle je pár kilometrů za Prahou, jaké je to asi dál na východ v tom Rusku? A fascinace Ruskem ještě zesílila. Trvalo ale další tři roky, než jsem se tam dostal a vyjel na tři týdny do Moskvy.

Tam už nebyli pastevci a domečky…

Nebyli, ale stejně mě Moskva nadchla. Nebo, nadchla…nelíbila se mi. Ale fascinovala mě. Líbil se mi ten zážitek plný dobrodružství. Seznámil jsem se s nějakými lidmi a podruhé už jsem pak věděl, za kým jet. Tím to všechno začalo. Moje cesty se vždy opíraly o lidi, za nimiž jsem jezdil.

Kolikrát jste tam byl za těch dvacet let?

Cesty do bývalého Sovětského svazu mám očíslované. Bylo jich dohromady třicet šest.

Kolik času jste na nich celkem strávil?

Každá cesta měla v průměru měsíc, takže asi tři roky života.

A jak dlouho trvalo, než jste se z Moskvy propracoval k Sibiři, o níž je vaše nová kniha?

V roce 1999 jsem přijel do Moskvy a na nádraží jsem se pro zajímavost zeptal, kolik stojí jízdenka transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku. Když mi řekli, že dvacet dolarů, tak jsem si ji okamžitě koupil a jel jsem po ní tam a zpátky. Z první cesty vlakem taky pocházejí nejstarší fotky v mojí knize o Sibiři.

Jaká byla ta první cesta transsibiřskou magistrálou?

Vůbec jsem neuměl rusky. Jedete týden v otevřeném vagonu bez kupé a povídáte si česko-rusky s těmi lidmi. Koupil jsem si mapu. Když do vagonu přišel někdo nový a byl aspoň trochu komunikativní, tak jsem po něm chtěl, aby mi na ní ukázal, odkud je a kam jede. Z té cesty pochází fotka chlapa, který mladé holce věští osud z ruky a ještě několik dalších.

Co to bylo přesně za situaci?

To jsou lidé, kteří se mnou jeli celou cestu z Moskvy až do Vladivostoku. Fotka vznikla asi třetí nebo čtvrtý den cesty. Pán byl z Ussurijska a dívka asi z Vladivostoku. Trávíte s někým týden ve vlaku, to se nedá nepovídat si. Ta situace se mi tenkrát moc líbila a vyplácal jsem na ni asi patnáct políček filmu. Když mi bylo devatenáct, tak jsem nad fotkami neuvažoval tak jako dneska. Používal jsem víc intuici. Přišlo mi, že ten záběr je zajímavý.

Kam vedly další sibiřské cesty?

Mě od začátku fascinoval hlavně Dálný východ, další cesta v roce 2000 proto směřovala na Kamčatku. V roce 2001 jsem se pak dal dohromady s ruskými geology, kteří mě vzali na několikaměsíční expedici na Kurilské ostrovy. Pak jsem chtěl poznat další místa na Sibiři. Hrozně rád jsem se díval do mapy a říkal si: To by mě zajímalo, jak to vypadá třeba tady. Rusko dává možnost tahle odlehlá místa navštívit. Často jsou to tzv. pagranzóny nebo zakrytyje zóny - tedy místa, kam bez povolení nemůžete. Ale už fakt, že jste v Moskvě a můžete se rozhodnout, že druhý den budete u Černého moře, nebo na Sibiři ve Vorkutě, mě na té zemi vždycky fascinoval.

Ruští geologové vás vzali na několikaměsíční expedici na Kurily. Jak se člověk seznámí s takovými lidmi?

Mě se líbí americké pořekadlo: I když se něco zdá zcela nemožné, je třeba to zkusit, ono to často vyjde. Ve své naivitě jsem si v roce 2000 na internetu našel webovou stránku ruských vulkanologů a napsal jim, že jsem mladý fotograf z Čech a jestli by mě vzali na expedici. Oni napsali, že ano. Tak jsem tam jel a expedice se neuskutečnila. Naštěstí ale vulkanologové vymysleli náhradní program. Našli člověka, který na Kurilách žije, chodí po vulkánech a kontroluje je, měří jejich teplotu a tak dále. Za ním mě vyslali. Ten člověk byl naštvaný, protože si myslel, že ho tam chci kontrolovat. Chodil se mnou a toleroval mě, ale dával mi pořádnou čočku.

Jak vypadá život v takové pustině?

Ona to není pustina. Je to daleko od světa, to ano. Na ostrově ale žije asi v pěti vesnicích komunita lidí, kteří se nějak znají. Jedním z nich je i ten vulkanolog a jeho rodina. Má za úkol každý týden navštívit  jednu sopku, odebrat z ní vzorky a vytvořit zprávu, jak ta sopka vypadá. Pro někoho, kdo má rád dobrodružství, je to úžasné. Nejdřív jedete kus po moři na nafukovacím člunu s benzínovým motorem, pak vás kus vezou po souši pásovým obrněným transportérem. Ale na druhou stranu je to fyzicky i psychicky náročné.

Na vašich fotografiích odlehlých vesnic a měst na Sibiři jsou patrné dvě výrazné časové vrstvy. Jedna je prastará –dřevěné chalupy, pramice pohupující se na řece, sušáky s rybami ještě z dob carského Ruska. Pak je tam novější vrstva z dob komunismu a tvoří ji betonové paneláky a rezavé vraky lodí. Ale ta úplně současná vrstva z dnešního Putinova Ruska na vašich fotkách jako by chyběla. Občas je někdo trochu moderněji oblečený, ale tím to končí…

Rád dělám fotografie, které nejsou časově zařaditelné. Je to můj rukopis.

K tomu přispívá i to, že fotíte černobíle…

To určitě. Mě ty moderní prvky kazí atmosféru.

A jsou vůbec tyhle moderní prvky přítomné v těch odlehlých částech?

Jsou. Není to tak, že bych vyretušovával někomu mobil z ruky, ale když má někdo na sobě čepici adidas, tak mi to trochu vadí, protože chci zaznamenat určitou stálost a neměnnost toho místa.

Z fotek to pak vypadá, jako by se na Sibiři zastavil čas před padesáti či sto lety…

Fotky v knize jsou můj subjektivní pohled na Rusko nebo na Sibiř. Ukazuji realitu, která tam je, ale nesnažím se o objektivitu. I na Sibiři jsou lidé, kteří nosí moderní oblečení, pracují někde v kanceláři v administrativě a tráví většinu volného času tím, že doma hrají počítačové hry. Pak jsou tam lidé, kteří loví ryby nebo divokou zvěř, využívají to místo, jak to jde, a jsou tam šťastnější, než kdyby žili ve městě. A tihle lidé mě zajímají především.

Jaký je v odlehlých místech kulturní nebo společenský život?

I když ti lidé žijí na odlehlém místě třeba na Kurilských ostrovech, snaží se vytvořit nějaké společenské dění. I ve vesnici na Čukotce, která je na zimu odříznutá od civilizace, je vždycky nějaký kulturák nebo místní knihovna ze sovětských časů. Tak je to po celém Rusku.

Co se tam děje?

To přesně nevím, já tyhle místa moc nevyhledávám. Ale Rusové mají neustále nějaké svátky z dob Sovětského svazu. Slaví den knihovníka, den rybáře, den horníka nebo třeba den fotografa. Je to svým způsobem vtipné. Jakoby někdo kdysi napsal příručku, jak se má žít, a oni podle ní pořád žijí.  Ta společnost funguje úplně jinak než naše. Když v Česku skončilo období komunistického režimu, stále tu žili lidé, kteří si vzpomněli, že předtím měli nějaké hospodářství i pole a jak to fungovalo. Nebo že měli fabriku. A když přišla restituce, tak se v mnoha případech dalo navázat. To v Rusku nešlo. V době perestrojky v 80. letech už nežil nikdo, kdy by si vzpomněl, jak to fungovalo před nástupem komunismu. Ti lidé neměli možnost vrátit se k systému, který tam byl kdysi. Tak pořád žijí tím komunistickým systémem.

Vás tedy více než hráči počítačových her a kulturáky zajímají lidé, kteří žijí spíše romantickým způsobem života. Loví ryby, hrají na kytaru, pijí vodku. A hlavně tedy mají blízko k přírodě?

Nemusí to být jen o přírodě. Já chci najít něco, co mě nadchne, co mi zvedne tep. Je to snaha o zachycení opravdovosti života, který mě fascinuje. Mě nezajímá prostředí kanceláře nebo baru, protože se mi zdá, že neodráží podstatu života. Sice odráží naší dobu a je taky potřeba ho fotografovat, ale já ve svých motivech hledám opravdový život, který mizí. Snažím se ho ještě vyfotit, dokud je. Mám zároveň touhu ten opravdový život zažít. Zažít to, že na Sibiři jsou kluci, kteří vyrůstají s tím, že od mládí jezdí v člunu sami po řece a chytají ryby. Já vyrůstal tak, že jsem si koupil Didaktik M a seděl u počítače. Byl jsem k tomu donucen okolnostmi, protože jsem žil ve městě. Ale fascinuje mě opravdový život, který je nám přirozenější, protože jsme ho žili po stovky let.

Na Sibiři tenhle život taky mizí?

Vlivem globalizace mizí všechno.

Ti lidé ale - soudě aspoň dle vašich fotek - mají pořád k přírodě blíž než v Česku.

Jsou to lidé, kteří si užívají, že žijí v přírodě. Pro někoho to může být hrozná představa, že by žil na Sibiři. Pro někoho to je přirozenost, protože nikdy nepoznal nic jiného. A pro některé je to volba, protože si uvědomili, že na Sibiři jejich život bude kvalitnější.

Velkou část knihy zabírají starověrci, křesťanská pravoslavná sekta připomínající americké amishe. Žijí v minulosti, vzdali se modernity, počítačů i televize a utekli do divočiny, kde žijí v uzavřených komunitách. Co vás na nich fascinuje?  

Oni jsou symbolem toho, co mě na Rusku fascinuje. Každý Rus je vlastně tak trochu starověrec. Oni v sobě mají nostalgii a snahu uchovat si vlastní kulturu. Starověrci ve mně při cestách po Rusku vzbuzovali naději. Představte si, že cestujete Sibiří, jezdíte po vesnicích a vidíte tam všude zmar a alkoholismus. Každý schopný člověk, který chce v životě něco dokázat a uvažuje o budoucnosti svých dětí, se musel sebrat a odjet do města, protože věděl, že kvalita jeho života i života jeho dětí tam bude prostě lepší. Ti, kdo na venkově zbyli, sedí v chalupě, koukají na ruskou televizi, vidí reklamy, Moskvu, zahraničí, život, který je úplně jiný než ten jejich - a mají z toho depresi. Jsou permanentně naštvaní. Kdežto starověrci jsou izolovaní, nemají televizi ani internet a jejich vesnice jsou špatně dostupné. Často se k nim dá dostat jen lodí po řece. Žijí tradičním způsobem života a mají stejné hodnoty jako před sto lety. Nedošlo tam přerušení kultury jako jinde ve společnosti.

Jejich kulturu a zvyky nepřerušil ani komunismus?

Nepřerušil. Přijedete do vesnice a ti lidi jsou najednou normální. Možná taky pijí, ale ne tolik. Fungují, pracují a usmívají se. Ta společnost působí zdravě. Samozřejmě jakmile tam jednou přijde globalizace, tak je zničí, stejně jako zničila podobné kultury jinde po světě. Ale naděje vyzařující z těch lidí je v obrovském kontrastu oproti okolnímu prostředí.

Jak těžké bylo se mezi ně dostat?

V roce 2006 jsem se se starověrci poznal poprvé. Dostal jsem se tam skrze známé známých. Ocitl jsem se v jejich vesnici, hrozně se mi tam líbilo, byl jsem nedočkavý a měl velkou potřebu fotografovat. Ale oni nechtěli a zakázali mi to. Já jsem navzdory tomu udělal pár fotek a  ti lidi se vůči mě úplně uzavřeli. Z několikadenního pobytu mezi nimi mám dnes jedinou fotku chlapíka v člunu na řece - ten totiž neměl přede mnou kam utéct.

Kdy se vám podařilo dostat se mezi starověrce znovu?

Bylo to v roce 2009. Tehdy jsem byl ještě s jedním dokumentaristou na Sibiři blízko soutoku řek Angary a Jeniseje. Po třech týdnech focení a natáčení jsme toho měli spoustu nabraného a zbylo nám pár dní času. Vydali jsme se do jedné vesnice starověrců. Byli jsme spokojení s materiálem, který už jsme získali, a šli jsme do té vsi s tím, že se s místními seznámíme a ohledně focení nebudeme tlačit na pilu. Prostě uvidíme, co ze situace vyplyne. Po příchodu spousta lidí z té vesnice nechtěla, abychom je točili a fotili - a my to respektovali. Často to přitom byly krásné situace. Třeba jdete vesnicí, před vámi se shromáždí patnáct lidí a vidíte, že z těch patnácti je jedenáct dětí, které jsou si podobné. Dva jsou dospělí rodiče a dva prarodiče. Dojde vám, že to je rodina. Na to člověk od nás není vůbec zvyklý. Prosil jsem je, jestli bych je mohl vyfotit, ale také řekli ne.

Podařilo se ty ledy prolomit?

Nakonec jsme našli rodinu, která se nechala fotografovat, a ty snímky jsou v mojí knize. Naprosto úžasná byla jedna situace. Fotil jsem dívku, jak v řece myje nádobí. Když jsem se do té vesnice vrátil v roce 2016, po sedmi letech, zažil jsem úplně stejnou scénu. Stejně vypadající dívka myla na stejném místě v řece nádobí. Myslel jsem, že to je déjà vu. Měl jsem pocit, že je to tatáž dívka, která myje nádobí, ale byla to jiná dívka, která mezitím dospěla. To ukazuje, jak tam sice plyne čas, ale jinak věci zůstávají stejné. Z té návštěvy je i fotografie na obálce knihy. Je na ní starověrec stojící v divočině nad řekou, je stejně starý jako já, žije tam šťastně a funguje více méně nezávisle na systému.

Jsou starověrci soběstační?

Do velké míry jsou. Pěstují včely, rybaří, splavují dřevo. Tyhle věci pak směňují s lidmi, kteří jim přivezou něco jiného - když to trochu zjednoduším.

Během cest na Sibiř jste také potkal svou ženu Světlanu.

Bylo to během cesty, kdy jsem jel fotografovat těžbu zlata na sever od řeky Angary. Když jsem přijel do jedné vesnice a vystoupil z autobusu, potkal jsem fascinujícího člověka. Byl to velký komunista a agitátor. Zeptal jsem se ho, jestli neví o nějakém ubytování, a on mě odvedl k místní ubytovně. Když jsem zjistil, že přenocování stojí 400 korun, tak jsem si povzdechl, že to je pro mě moc drahé. Toho muže ovšem moje reakce potěšila, úplně si povyskočil, že nejsem buržuj, a nabídl mi, že můžu bydlet u něj doma. Ve svém domě měl obrovskou hlavu Lenina. Chodili k němu mladí pionýři a on je učil, že Lenin je vůdce národů. Zároveň to však byl milý a srdečný člověk. Když jsem v té oblasti nafotil všechno, co jsem potřeboval, a odjížděl jsem, tak mi řekl: Martine, ty jsi ale ještě nenavštívil naše národopisné muzeum. Tak jsem asi dvě hodiny před vyplutím lodi šel v rychlosti do muzea. Tam jsem poznal dívku, která pracovala jako ředitelka, průvodkyně i uklízečka v jedné osobě. Hrozně se mi líbila a řekl jsem si, že bych ji chtěl líp poznat. Nakonec jsem nikam neodjel a zůstal tam.

Jak dlouho?

Ještě asi týden. Pak jsme se Světlanou jeli do Krasnojarsku, abychom se mohli zamyslet nad tím, jestli má smysl mít spolu vztah. Strávili jsme spolu asi tři týdny. Po půl roce Světlana přijela do Čech, po dalším půl roce jsem zas jel já za ní. Chtěl jsem si ji tam vzít. Úředník na matrice ale říkal „náda ždať“.

Ždať znamená čekat, ale na co?

To jsem se taky ptal, na co čekat, ale Světlana mi řekla, že to není o čekání. On říká „nádo že dať“ - „musíš něco dát“. Ale já neměl peníze za to, aby nás oddal v sobě, kdy mi ještě platilo vízum. Tak jsme se nakonec vzali v Čechách.

Kdybyste se vzali tam, vyvíjel by se váš život jinak?

Já odjížděl s tím, že tam nějakou dobu zůstanu. Ale když v Rusku začnete řešit věci spojené s praktickým životem a nějakým materiálním základem, zjišťujete, že to nejde. Tady jsou mnohem větší možnosti. Rodina Světlany hlavně vůbec nechtěla, abych si ji bral. Uvědomili si, že odjede a pro ně to bude tragédie, což zpětně chápu. Já jsem byl zpočátku ohledně Ruska velký optimista  -  říkal jsem si, že bych tam šel žít. Když jsme se tam pak v roce 2016 vydali poprvé s naším dvouapůlletým synem, tak jsme se na všechno dívali jinak. Když je tam někdo sám, je to jeho rozhodnutí a všechny dopady toho rozhodnutí jdou na něj. Když ale rozhodnete, že tam bude žít vaše dítě, začnete si uvědomovat, jaké bude mít perspektivy a prostředí k dospívání. Tehdy si uvědomíte, že tady v Česku je to prostě diametrálně lepší.

Tím se dostáváme k otázce, jak vnímáte ruskou politiku. Oddělujete politiku od lidí a společnosti?

To je velká otázka. Lidi v Rusku a ruskou politiku zcela oddělit nejde. Vždycky jsem na cestách rád dával lidem provokativní otázky ohledně politiky, protože mě bavilo se o tom bavit. A ještě radši jsem byl, když jsem našel někoho, s kým jsem si politicky rozuměl.

Co to znamená?

Já jsem se pohyboval v prostředí, které je proevropské, liberální, demokratické, až naivní ve svých nadějích, jak by měl život a uspořádání společnosti vypadat. Vždycky mě pobavilo, když si někdo v Česku myslel, že jezdím do Ruska, protože jsem komunista nebo mám rád Putina a líbí se mi jejich režim. Já tam přece vůbec nejezdím kvůli tomu režimu. Díky tomu, že jsem podnikl spoustu cest do Ruska, jsem strašně rád, že žiju v Evropě a jsem velký fanda Evropské unie. Je to ze všech systémů ten nejméně blbý, který máme k dispozici. A snažil jsem se to lidem v Rusku vždycky vysvětlovat. Až po roce 2014 jsem se na to vybodl.

Jaký je mezi lidmi, které jste fotil, zájem o politiku?

Jedna část rezignovala a o politiku se vůbec nezajímá. Druhá část má ráda současný režim, jsou jeho součástí. Rusové jsou nesmírně hrdý národ; asi je to tak i u Američanů a Angličanů. Já jsem z malého národa, který v sobě nemá imperiální chování velkého národa. Člověk se v Rusku může setkat s tím, že lidé vědí, že jejich systém není ideální, ale přesto budou ho obhajovat, protože to je jejich národ. Ale když se potkám s někým, kdo se na věci dívá objektivně, je to radost. Třeba když někdo přemýšlí nad tím, zda je dobře, že mají v Rusku už dvacet let stejného prezidenta.

Je v odlehlých oblastech Ruska Putin populární?

To můžu hodnotit jen velmi subjektivně, ale společnost je rozdělená. Problém je, že v Rusku ti inteligentní a progresivní často odjedou do zahraničí nebo do měst a na venkově zůstanou lidé, kteří tvoří tvarovatelnou masu. Ale vždycky se i tam najde někdo, kdo si uvědomuje, že je něco špatně.

Proč jste se v roce 2014 o politice bavit přestal?

Tehdy jsem měl debatu se svými přáteli, které považuji za inteligentní, čestné a srdečné lidi. Jsou to geologové, se kterými jsme zažili velké fyzické vypětí, když nám na Kurilských ostrovech docházelo jídlo. Zkrátka jsme toho spolu dost zažili. A tihle lidi mi začali říkat, že na Ukrajině jsou fašisti a že Rusko dělá správně, že okupuje Krym. To mě strašně poznamenalo a řekl jsem si, že se o politice už bavit nemůžu. Válka mezi Ruskem a Ukrajinou je pro mě něco tak absurdního a nepochopitelného! Do obou zemí jsem jezdil často. Jsou to oddělené národy, ale mají tak velkou historii, které je spojuje, že ta nevraživost jsou prostě cíleně a uměle vyvolané věci. Anexe Krymu a válka na Donbasu jsou pro Ukrajinu trestem za to, že se od Ruska odklonila a začala se přibližovat k Evropě. Rusko se ji snaží destabilizovat, aby ji potrestalo. Kdyby se náhodou na Ukrajině začalo lidem žít po dvaceti letech líp, protože změnili systém, ruský systém by to zničilo. Rusko si nemůže dovolit, aby se na Ukrajině stalo to co v pobaltských státech.

Sibiř je nehostinné místo, kde vedou silnice skrze tisíce kilometrů pustiny, jsou tam hluboké lesy a divoké řeky. Zažil jste situace, kdy šlo o život?

Člověk si takové situace uvědomí spíš až zpětně. Jednou jsme se třeba plavili po řece. Ve vesnici Motygino, odkud je moje žena, byli dva muži a ti vzali asi deset dětí na dobrodružný výlet. Náklaďák odvezl je a dvě plechové loďky bez motorů několik desítek kilometrů na sever do míst, kde se těží zlato. Na loďkách jsme pak společně pluli po proudu po řece dolů čtrnáct dní krásnou krajinou bez civilizace, lovili ryby, tábořili. Byly to děti z nepříliš uspořádaných rodin a bylo to pro ně velké dobrodružství. Bylo to krásné, dokud jsme nedopluli do řeky Angary, kde jsme potkali rybáře a ti dva muži, kteří výpravu vedli, s nimi začali chlastat. Najednou se úplně změnili. Expedici už najednou nevedli oni, ale děti, které se snažily dopravit domů. Došlo tam i ke konfliktu, kdy mě jeden muž fyzicky napadl, tak jsem se od nich odpojil. Další rok tu cestu jeli znovu. Muž, který mě fyzicky napadl, si šel během plavby odskočit a už ho nikdy nenašli. Prostě zmizel. Hledali ho s vrtulníky i termovizí, ale nikdy ho nenašli.

Zažil jste momenty, kdy šlo přímo vám o život?

Na Kurilských ostrovech jsem se procházel po kamenitém břehu a potkal jsem medvěda. Z nějaké desetimetrové vzdálenosti se vztyčil na zadní a koukal na mě. Měl jsem hrozný strach. Vím, že před medvědem se nemá utíkat, ale já začal utíkat. Byla to naštěstí medvědice a zůstala s mláďaty, samec by za mnou běžel. Jinak si ale nevedu seznam nebezpečných situací, které jsem prožil. Když člověk sedí v Praze a přemýšlí, co se mu může udát, může propadnout hrůze. Ale když jste tam a žijete tam, tak se cítíte jako doma. Na druhou stranu někteří lidé, které jsem na Sibiři poznal, už nežijí. Asi sedm blízkých přátel, kteří jsou na fotkách v knize, už tu dneska není.

Obraz Ruska a Sibiře, který ukazují vaše fotografie, je i trochu postapokalyptický. Vedle rezavějících vraků, drolících se paneláků a obřích soch jsou staré rozpadlé koleje vedoucí do prázdna, kolem toho chatrče, v nichž žijí lidé. Jakou mají tahle odlehlá místa rozesetá po nekonečné Sibiři budoucnost?

Má to několik rovin. Všechna tato místa vymírají, protože zde doteď přežívají lidé, kteří tam jeli v 70. letech budovat něco, co bylo produktem plánovaného hospodářství Sovětského svazu. To plánované hospodářství už třicet let neexistuje, ale ti lidé tam pořád jsou. Oni umřou a ta vesnice umře s nimi. Další rovina je to, že do odlehlých míst se dostávají velké firmy, které využívají tamní nerostné bohatství. Sovětský svaz tam postavil městečko a ty lidi tam přesídlil. Firmy to tak nedělají - najímají si lidi z celého Ruska, kteří tam jezdí na směnný provoz pracovat. Nezakoření tam, jen ho vyčerpají a odejdou. A třetí model jsou lidé, kteří si uvědomili, že současný režim a systém jim nemůže pomoct. Koupí si krávu, slepice, husy, traktůrek, lodě a sází brambory, dojí mléko, mají seno na zimu, loví ryby. Vlastně se z nich stávají zase ti starověrci, ačkoli nejsou věřící. Uvědomují si, že musí nějak přežít sami. Že jim nikdo nepomůže.