O palačinkách a mimozemšťanech. Je čas změnit slohy, a nejen u maturit

Skončily maturitní písemky a studentské diskuse na Facebooku se zabývají tím, jestli není nespravedlivé, že tentokrát nebyla v nabídce témata jako popis či zpráva - a jestli úřední dopis není přehnaný požadavek na maturanta. Čímž jen dokládají absurdní stav, k němuž dospěla výuka psaní na středních školách. Právě nad maturitními písemkami si můžeme každý rok zopakovat, že výsledky třináctileté kultivace na základních a středních školách jsou opravdu tristní. Vina ale není na žákovské straně. Co je třeba změnit, je způsob, jakým děti učíme psát.

Pravidelně se v posledních letech setkávám se studenty a absolventy i velmi prestižních gymnázií, jejichž schopnost psát se blíží nule. Zvládnou pravopis, velká písmena, asi by uměli pojmenovat druhy vedlejších vět a jakž takž ovládají interpunkci, ale vystavět srozumitelnou větu, která by se nezapletla sama do sebe, natož vybudovat strukturu složitějšího textu, například seminární či bakalářské práce, je úkol nad jejich síly.

Důvody těch nízkých kompetencí se opakují. Na středních školách, včetně většiny gymnázií a lyceí, se píše minimálně. Fakticky jen v hodinách češtiny. Počítá se ale s tím, že v závěru středoškolského studia budou maturanti ovládat přinejmenším deset slohových útvarů: úvahu, vypravování, líčení, popis, zprávu, článek, referát či formální dopis, v maturitní nabídce může být i reportáž nebo fejeton…

To znamená, že u každého z nich musí učitelka studentkám a studentům vysvětlit, jaké jsou zákonitosti toho útvaru, jaké mají využívat jazykové prostředky, napsat ho s nimi, ideálně vícekrát - a pokaždé jim ve zpětné vazbě vysvětlit, co udělali a neudělali dobře. To je při množství další látky a úkolů nereálné. Učitelé navíc sami většinu těch útvarů znají jen z učebnice, až na pár výjimek píší velmi málo. Něco dobře napsat, to je především věc tréninku. a na ten není čas. Navíc když honíte deset zajíců najednou…

Na průmyslovkách je situace ještě horší. Není nic výjimečného, když maturant během studia napsal jen tři čtyři slohy. Takže se slohovým útvarem, který píše u maturity, se často setká poprvé. Proto vybírá to, co mu přijde nejsnazší. Zprávu, vypravování, popis pracovního postupu. Z tohoto hlediska jsou ty výsledky vlastně docela slušné. Jenže co je to za informaci, ať už pro budoucího zaměstnavatele nebo vysokou školu, že někdo na jedničku napsal recept na smažení palačinek, reportáž s prvky sci-fi na téma přílet mimozemšťanů nebo úřední dopis se žádostí o podporu charitativní organizace. Když se dotyčný za rok ocitne před nutností napsat seminární práci, shromáždit informace, argumentovat, citovat odbornou literaturu, vybudovat strukturu kapitol, je bezradný. Protože doteď pořád jen dokola „vybíral vhodné jazykové prostředky“.

Proto navrhuji postupný přechod na anglosaský systém psaní argumentačních esejů. To neznamená, že se nebude učit nic jiného. Strategie, jak přivést žáky na základní škole k psaní, mají mnohem víc podob. A jestli nějaký gymnaziální učitel cítí puzení učit své studenty psát třeba tak absurdní útvar, jako je líčení (lyrický popis), ať to klidně dělá dál. Ale u maturity zkoušejme schopnost napsat argumentační esej. Protože na něm si opravdu každý maturant může natrénovat dovednosti, které bude během dalšího života potřebovat. Na rozdíl od schopnosti napsat povídku, která předstírá, že je reportáží.

Mělo by to hned několik výhod. Pokud by učitelé měli za úkol žáky naučit fakticky jen tento útvar, zvýšila by se šance zopakovat ho tolikrát, aby maturanti esej s jistotou ovládali. Argumentační esej má jasná pravidla a strukturu, nutí vás přehledně argumentovat, rozvrhnout si myšlenky. Což jsou všechno věci, které dnešním absolventům zásadně chybějí. Dá se psát (a jinde se opravdu píše) ve všech předmětech. V zeměpisu píšete esej na téma geografické příčiny ekonomického zaostávání v Africe, ale stejně tak můžete psát na učilišti v předmětu technologie argumentační esej o oprávněnosti zákazu dieselů v evropských městech. Jedním z možných pozitivních důsledků by mohlo být, že by základy psaní a psané argumentace ovládali i všichni pedagogové. Protože dnes je pěstování těchto dovedností obvykle jen na učitelích češtiny. I proto jsou výsledky tak rozpačité.

Obvyklý odborný protiargument zní, že je to nesmysl, protože slabí žáci – v tomto případě jsou míněni hlavně maturanti z učilišť a nástaveb - by něco takového nezvládli. Myslím, že to tak není. Za prvé argumentační esej je velmi flexibilní struktura. Můžete dodržet pravidla, a přitom vystačit s velmi jednoduchými myšlenkami a jazykem. A za druhé – například tady je odkaz na stránky jedné základní školy, která učí psaní eseje už šesťáky. Všimněte si, že je to odkaz na sekci Přírodopis. Když to zvládnou děti na druhém stupni, asi je šance, že to maturant ani na učilišti nezapomene. Výhoda je právě v tom, že pokud už od základní školy strukturu eseje trénujete, je větší šance, že jí porozumíte a stane se pro vás běžným způsobem budování argumentace.

Takže milí zástupci odborných společností, ústavů, učitelských asociací, Cermatu a ministerstva školství. Jaké jsou v této debatě vaše argumenty?

Autor je bývalý novinář, současný dramaturg a scenárista, spolupracuje s Informačním centrem o vzdělávání EDUin.

P.S. Pokud vám pořád není jasné, cože to vlastně je ten argumentační esej a neumíte si pod tím nic představit, tak jste právě jeden dočetli. Obhajoval tezi: Je čas na změnu maturitních slohů, začněme psát argumentační eseje. Pokud chcete nahlédnout do pravidel psaní argumentačních esejů, pak tady jsou obecná pravidla, hezký konkrétní příklad i s vysvětlivkami nabízí třeba projekt Člověka v tísni Respekt nebolí. Přehledný návod na svých stránkách publikovala brněnská Masarykova univerzita. A na webu Studentský underground si můžete přečíst hned několik ukázek esejů na nejrůznější témata.

K tématu i starší texty V maturitním slohu se hlavně nesnaž být originální a Jak jsem zkoušel napsat maturitní písemku.