Istanbulská úmluva je dalším bojištěm dezinformační války

Úterní veřejné sněmovní slyšení o Istanbulské úmluvě přineslo jednu dobrou zprávu -  rozlehlý sál v jednom z malostranských paláců, kde se slyšení pořádané petičním výborem konalo, byl zaplněn do posledního místa. Tématu domácího a sexuálního násilí není obvykle věnována taková pozornost, takže lze jen přivítat, že tři petice, které do sněmovny dorazily (jedna pro ratifikaci úmluvy a dvě pro její odmítnutí), vyvolaly takový zájem a debatu.

Jenže se stačilo chvíli do debaty zaposlouchat, aby nadšení poněkud ochladlo. Jednak poměrně záhy bylo jasné, jak běží dělení mezi zastánci stvrzení mezinárodní smlouvy, kterou česká vláda podepsala před dvěma lety a dosud ji ratifikovalo 33 evropských států, a jejími odpůrci. Druhý tábor totiž dával během odpoledne najevo nesouhlas vcelku nevybíravými prostředky: výkřiky („hanba!“), poznámkami či smíchem. Přímo Bouři v části sálu třeba vyvolala informace, že v severských zemích je sexuální násilí hlášeno více než v jiných evropských zemích. (Přičemž autorka přiznává, že moc nechápe, co je na tom k smíchu.) Místopředseda petičního výboru musel opakovaně přítomné vyzývat, aby se podobných projevů zdrželi.

Složení diskutujících sice ukázalo jistý posun, který se u tématu domácího či sexuálního násilí za poslední roky udál. Mezi odpůrci úmluvy nechyběli lidé z konzervativních kruhů, kteří mají prokazatelnou znalost problému a zkušenost s oběťmi násilí, třeba Jarmila Lomozová z Arcidiecézní charity Praha, která se obětem násilí dlouhodobě pomáhá v rámci projektu Magdala. A řada z nich legitimně argumentovala – podobně jako třeba lidovci říkají, že úmluva není potřeba, protože česká legislativa řeší problematiku domácího a sexuálního násilí v míře požadované úmluvou už nyní. Argument s legislativou ostatně nerozporují ani zastánci přijetí Istanbulské smlouvy, ovšem upozorňují, že Česko naopak zaostává v jiných oblastech, třeba v péči o oběti nebo prevenci.

Jenže na slyšení se zároveň jasně ukázalo, co už je nějakou dobu patrné: že stejně jako ve většině zemí, kde se o úmluvě v poslední době podobně bouřlivě debatovalo (třeba na Slovensku), si téma do své široké galerie zařadili konspirátoři a nejrůznější šiřitelé dezinformací a hoaxů. Na slyšení tak vystoupil třeba proputinovský aktivista Jiří Černohorský, který má blízko ke krajní pravici (více v textu serveru Manipulatori.cz). Není známo, že by se kdykoliv v minulosti tématem domácího nebo sexuálního násilí zabýval, a ve svém vystoupení se také omezil na varování, že úmluva poslouží hlavně neziskovkám při čerpání peněz z rozpočtu.

Podobně jako u migrace či dalších témat je tak debata zaplevelena zcela nesmyslnými tvrzeními, z nichž řada zazněla také na úterním slyšení ve sněmovně: stát bude třeba ještě více než dnes moct „krást děti“ a pěstovat si je jako „krevní konzervy či zásobárny náhradních orgánů pro bohaté“. S touto odvážnou tezí přišla Ivana Schneiderová, šéfka iniciativy Tradiční česká rodina a asistentka poslance SPD Pavla Jelínka, předkladatelka jedné z petic proti ratifikaci úmluvy. Z jakých zdrojů čerpá, je zjevné z webu sdružení: nechybí tam přední dezinformační, proruské weby od Aeronetu po Protiproud a varování před „lživou propagandou ČT a novin“.

Konspirační a dezinformační scéna je složením i motivacemi dosti pestrá, ale jestli má něco společného, je to snaha zasévat strach, společnost polarizovat a rozkládat, vyvést Česko z mezinárodních struktur do izolace. Odmítnutí standardní mezinárodní smlouvy, kterou přijala drtivá většina evropských státu (včetně katolických polských sousedů) do této strategie jasně zapadá. To je dobré mít na paměti.