Inkluze je prospěšná pro všechny, škola nemá do dětí jen sypat vědomosti

Právnička Lenka Hečková má tři dcery ve věku devět, sedm a čtyři roky. Prostřední z nich, Anežka, se narodila s Downovým syndromem. Přesto letos nastoupila do první třídy ve stejné škole, kam chodí do čtvrté třídy její starší sestra Alžběta. „Anežku vychováváme stejně jako její sestry,“ říká matka.

Proč je pro vás důležité, aby dcera chodila do běžné školy?

Anežka se sice narodila s Downovým syndromem, ale je pro nás dítě jako každé jiné. Vychováváme ji inkluzivně od narození, stejně jako její sestry. Učíme ji totéž, na lyžích, na kole, na bruslích, chodí na stejné kroužky. Chceme, aby se sestrami chodila i do školy. Inkluze je pro nás přirozená cesta. A je to zároveň cesta k tomu, aby žila plnohodnotný samostatný život. Dítě vychovávané speciálními přístupy ve speciálním prostředí se nenaučí žít v běžné společnosti - a naopak, běžná společnost nemá šanci je poznat.

V čem je Anežka jiná?

Podstatou je, že má v každé buňce chromozom navíc. Děti s Downovým syndromem mají typické rysy ve vzhledu, inklinují k některým nemocem, třeba autoimunitním, nebo vadám zraku a sluchu. Anežka má naštěstí vše v pořádku. Bývá také přítomno mentální postižení, nejčastěji lehké, ale výjimkou není ani těžké mentální postižení. My se podle posudků pohybujeme v pásmu normy, lehké mentální postižení začíná pod IQ 70, Anežka diagnózu LMP nemá. Je to učenlivé, bystré dítě, víceméně normální. Jiná je v tom, že to, co jde sestrám od přírody, na tom Anežka musí pracovat. Učí se pomaleji, znamená to víc úsilí pro ni a větší trpělivost pro nás. Ale neustále nás překvapuje tím, co dokáže a jak je motivovaná: chce zvládnout to, co sestry a kamarádi. V tom vidím další plus inkluze.

Jak konkrétně pomalejší učení vypadá?

Třeba naučit se jezdit na kole jí trvalo déle než sestrám, má větší problém s koordinací pohybů. Když se učíme počítat, potřebuje víc opakování. Dá jí víc práce realizovat tvar písmene, sestry k tomu sednou a vyšvihnou to.

Jak to Anežka nese?

Ví, že má Downův syndrom, zná jeho podstatu, ví, že kvůli tomu jí jdou věci pomaleji. Vnímá se jako normální dítě, odlišnost neřeší. Ono jí všechno jde, i když pomaleji, chce dokázat to, co ostatní. My jí říkáme, že za to nemůže, že je to genetická náhoda, chválíme ji, dodáváme sebevědomí. Je jí trochu nepříjemné, když se o tom mluví, třeba když se lidé ptají a my vysvětlujeme.

Jak jste se rozhodovali o škole?

Pro Anežku i pro nás bylo naprosto přirozené, že chce jít do školy, kam chodí ségra. Naopak nepřirozené by bylo, kdyby chodila jinam. Sestru jsme tam společně vyzvedávali, ani ji nenapadlo, že by tam nechodila. Kdybychom se rozhodli pro speciální školu, vozili bychom Anežku kdovíkam, a navíc bychom jí museli vysvětlovat, proč chodí jinam.

Bylo těžké prosadit, aby ji na běžnou školu vzali?

Těžké to naštěstí nebylo, ale je pravda, že jsme tomu šli dlouhodobě naproti. Od malička jsme Anežku učili, aby zvládla to, co vrstevníci a neměla nestandardní, obtěžující chování. Chodíme na terapie, já jsem absolvovala několik kurzů zaměřených na metody rozvoje kognitivních funkcí. Také možnost nástupu do běžné školy jsme předjednávali několik let dopředu. Už když šla starší Bětka do školy, hledali jsme. Oslovili jsme základní školu Na Líše v Praze 4, není daleko od nás a má inkluzivní pověst. Navštívili její vedení - a přijali nás, i když nemuseli, není to naše spádová škola. Dvojnásob si toho proto vážíme, málokdo si chce přidělávat práci s náročným dítětem.

Říkala jste, že jste prošla kurzy, dceři se hodně věnujete. To je práce na celý úvazek, ne?

Ano, inkluze je pro rodiče docela náročný proces, vůbec pro všechny zúčastněné, učitele i dítě. Když se tou cestou vydáte, chce to hodně úsilí, aby to dobře fungovalo. Jsem vzděláním právnička, když byly děti maličké, pracovala jsem jen příležitostně, z domova. Teď spolupracuji se spolkem Rodiče za inkluzi, na půl úvazku. Plný bych nezvládla, leda s velmi flexibilní pracovní dobou a zčásti po nocích; noční práci praktikuji stejně.

Kam by Anežka šla, kdybyste se nedomluvili se školou Na Líše?

Vzhledem k tomu, že cestu inkluze považujeme za nejlepší, asi by šla do spádové školy. Ani ta nemá špatnou pověst, ale je víc zaměřena na výkon, bylo by složitější, aby to fungovalo a nebylo to pro ni moc zatěžující. Uvažovali jsme i o waldorfské škole, pro děti s handicapem je výhodné, že je tam výuka praktičtější. Inkluze je každopádně pro naši rodinu tak přirozená volba, že jsme s možností chodit do speciální školy nepočítali.

Rozumíte rodičům, kteří volí speciální školu?

Pohybujeme se v komunitě rodin dětí s Downovým syndromem, je tam mnohem víc těch, kdo volí speciální školu než těch, kdo volí běžnou školu. Rodiny jsou přesvědčené, že ve speciální škole bude dítěti lépe, jsou tam menší třídy, pedagogové se speciálním vzděláním, pomalejší tempo. Bojí se, že by dítě tempo běžné školy nezvládlo, že by to pro něj bylo příliš zatěžující a náročnější i pro ně. Je ale důležité říci, že děti s Downovým syndromem nejsou jako podle šablony, některé se blíží normě, jiné mohou být těžce mentálně postižené, nemluví - a také podle toho rodiny volí školu.

Jaká jsou úskalí docházky do běžné školy a jaké reakce ostatních rodičů?

Je to náročné pro všechny, neustále se musí ten proces ošetřovat, spolupracovat. S negativními reakcemi jsme se zatím nesetkali, malé děti jsou přirozeně proinkluzivní, nedávno pozval spolužák Anežku na narozeniny, byla tam sama, bez nás. Máme skvělou paní učitelku i asistentku, dávají dětem vzor a na příznivém klimatu odvedli obrovský kus práce. Jen když se nechce, hledají se důvody, proč to nejde a jít nemůže. I od rodičů cítíme spíš podporu. Hned na první schůzce jsme jim rozdali profil na jednu stránku, aby si uvědomili, že i přes syndrom má Anežka spoustu dobrých vlastností a hodně toho umí. Myslím si, že to může pomoci, aby pro ně nebyla nějakou anonymní hrozbou.

Co to je – profil na jednu stránku?

Je to instrument, který má pomoci dobré inkluzi. Na jedné stránce představíte, co je na dítěti hezké, co je pro něj důležité a co mu může pomoci, aby fungovalo. Profil jsme rozdělili na tři části: Co je pro mě důležité – třeba kamarádi, kteří mě berou mezi sebe, sestřičky Bětka a Tonička, pes Žofka, hřiště, kde ráda prolézám různé opičí dráhy. Moje klady – třeba jsem komediant, mám ráda publikum, nebo snažím se dokázat vše co ostatní. Pomůžeš mi, když – mi věříš, nepodceňuješ mě, jsi trpělivý, někdy potřebuji víc času na přemýšlení. Profil jsme vytiskli a dali všem rodičům, dole jsou naše telefonní čísla, rodiče nám mohou kdykoliv zavolat, kdyby je něco znepokojovalo. Zatím se na nás ještě nikdo neobrátil, ale když se ve škole potkáme, ptají se, jak to Anežce jde.

Jak vnímáte veřejnou debatu na téma inkluze?

Jako rodiče, který takové dítě vychovává, mě trápí. Inkluze se stala skoro sprostým slovem. Vytrácí se zájem o dítě, respekt k rodinám, které dítě znají a zvažují, co je pro ně nejlepší. Je to smutné až poškozující.

V poslední době se mluvilo o vyhlášce, která by mohla inkluzi ublížit. Čím hrozila?

Vyhláška nemůže stanovit něco, co je v rozporu se školským zákonem. Nicméně se objevily návrhy, které mají potenciál způsobit v praxi problémy. Zpracovali jsme k nim za Rodiče pro inkluzi podrobné stanovisko, jsme oficiálním připomínkovým místem. Problémy by způsobilo například omezení počtu pedagogických pracovníků, tedy především asistentů, ve třídě. Okamurova SPD krom toho navrhovala omezit peníze na podpůrná opatření – jsou to čtyři miliardy ročně - na polovinu. Takové nápady by zhoršily podmínky pro děti v běžných i ve speciálních školách, vztahovala by se na všechny. Dětí se speciálními vzdělávacími potřebami je v základním školství asi 90 tisíc, 72 procent z nich chodí do běžných škol. Věříme, že se žádné radikální úpravy inkluze a jejího financování dít nebudou. Bylo by to šetření na nejslabších, dětech, které navíc potřebují pomoc. A chtěla bych říci ještě jednu věc, na kterou jste se neptala. Jako matka tří dcer, s handicapem i bez něj, mohu říci, že společné vzdělávání je prospěšné pro všechny, nejen pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Jsem ráda, že všechny navštěvují inkluzivní školu a školku. Rozvíjí je to: škola není jen od toho, aby do dětí nasypala vědomosti, má je rozvíjet i po sociální a emotivní stránce a připravovat na život v různorodé společnosti.