Žravého džina víceletých gymnázií už do lahve vrátit nemůžeme

Ministerstvo školství podle citace v sobotní Mf Dnes říká nahlas, že víceletá gymnázia selhala. Hlavní argumenty má dva. Za prvé, rozdíly ve výsledcích u maturity jsou u absolventů čtyřletého a osmiletého (respektive šestiletého) studia tak malé, že je těžké rozlišit, zda za nimi stojí škola nebo rodina. Čtyři roky studia na gymplu navíc z hlediska výsledků nic zvláštního nepřináší.

A za druhé, testování v páté a deváté třídě prokázalo, že na víceletá gymnázia už dávno nechodí ti nejvýkonnější. Často jde spíš o průměrné žáky poháněné ambiciózní rodinou, kteří se pak těžce potýkají s přívalem učiva a zdravotními následky přetěžování, žaludečními vředy a neurózami. Ve skutečnosti ze základek odcházejí víceméně všichni s nějakou výraznější motivací k učení, takže si pak učitelé se „zbytkovými“ žáky občas jen těžko poradí. Nakonec tak neslouží svému účelu ani základní školy (motivovat k učení co nejširší část populace), ani víceletá gymnázia (postarat se o výjimečně nadané, u nichž to základka nezvládne). Jenže dá se na základě těchto argumentů říci, že selhala víceletá gymnázia? Ne. Spíš selhali politici, kteří umožnili jejich vznik. Ale co s tím dnes naděláme, je to už dávno.

O tom, že znovuobnovení víceletých gymnázií byla asi největší chyba počátku devadesátých let, existuje mezi odbornou a učitelskou veřejností víceméně shoda. Tehdy jsme vypustili z lahve džina, který konzumuje žactvo ve velkém, je víc a víc při chuti a nedaří se ho nacpat zpátky. Kromě jiného to staví na hlavu představy o společném vzdělávání (inkluzivní škole). Jestliže ve specializovaných školách pro děti s nějakým problémem máme dnes necelá 4 procenta dětí (ve vyspělých vzdělávacích systémech to bývají 2 procenta), pak na víceletá gymnázia, což je vlastně tentýž typ škol, jen na opačné straně spektra, máme 10 procent populace – a ve velkých městech je podíl ještě větší. Přitom většina úspěšných vzdělávacích systémů takový typ škol vůbec nezná. Společné vzdělávání, jehož se neúčastní až pětina dětí, totiž moc společné není.

Zcela odlišný názor na to vcelku pochopitelně mají ředitelé víceletých gymnázií. A pak mnozí rodiče. Pro ty je víceleté gymnázium jedinou legální a bezplatnou únikovou cestou ze základky, s níž nejsou spokojeni. Pokud žádnou lepší nemají na dohled, pravidelně zvolí víceleté gymnázium. Nabízíme jim snad nějakou jinou cestu? Navíc pro příslušníka střední třídy je dnes prakticky povinností alespoň se v páté třídě o gympl pro své dítě pokusit. Jinak si o vás okolí myslí, že je vám potomek lhostejný.

Jak roste význam vzdělání v hodnotovém žebříčku, spirála zájmu o víceleté gymply se roztáčí rychleji a rychleji. Se všemi negativními důsledky. Z přípravek na jednotné přijímačky se stal masivní byznys. Tlak v rodinách na výkon a úspěch je ve stále silnějším rozporu s tím, co opravdu rozvoji desetiletých dětí prospívá. Víceletá gymnázia jsou v současnosti asi nejzastaralejší a nejkonzervativnější segment školství. Ke změně je nic nenutí. Zájemců je dost, metody léty ověřené – a kdo nestačí, jeho chyba, neměl sem lézt.

A jsme tedy u toho rušení. Je cestou víceletá gymnázia omezit? Velmi pravděpodobně ne. Přijímací hysterie se jen znásobí. Navíc by byli proti i sami žáci. I oni často vnímají svůj gympl jako únik před nudou a šikanou na základní škole. Řešení ale existuje, navíc by se na něm shodli prakticky všichni od expertů přes inspekci po rodiče. Ti všichni po léta říkají, že hlavní problém máme na druhém stupni základních škol, kam je třeba napřít podporu; opakovaně na to upozorňuje ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal. Onou podporou se myslí leccos, ale jednoduše si představme, že všechny peníze, které do školství přidáme, věnujeme na „druhého vyučujícího ve třídě“ (v čem by to pomohlo, si přečtěte ZDE).

Jedinou rozumnou cestou, jak zkrotit gymnaziálního džina, je vytvořit mu silnou konkurenci. Velká část rodičů by dítě na základní škole nechala (a nechává), pokud by měli (mají) pocit, že jim nabídne víc než gympl. Takové školy existují a lze se do nich zajít podívat, jak to dělají. Cesta je ověřená, funguje. Jen se jí zatím vydalo minimum škol. Kromě jiného proto, že ze strany státu se jim velké podpory nedostává. Pokud se to nezmění, následky sklidíme všichni. V pokračujících debatách, jak nejsou lidi, jak nikdo nechce dělat rukama, jak se zhoršují naše výsledky v mezinárodních testech, jak roste počet „nepřizpůsobivých“.

Tyhle řeči vedeme už léta. Tak už pro to konečně něco udělejme.  Co by to mělo být, víme. Ale nerušme problematickou objížďku, dokud jsme neopravili hlavní cestu.

Autor je spolupracovník informačního centra o vzdělávání EDUin