Děti přímo do výroby? To se nám daří

Byl jsem tento týden na učitelské minikonferenci ve Stříbře, kde se v kuloárech mluvilo o problému s dětmi, které nedostudují a jdou rovnou do výroby. Je to odlehlý kraj, kde je do škol daleko a jízdné drahé, takže přibývá rodin, které po devítiletce usoudí, že další tři čtyři roky na škole neufinancují.  V okolí je hned několik průmyslových zón a nástupní plat je tam vyšší, než když dalších devět let studujete a stanete se pak třeba učitelem.

Ale zdaleka se to netýká jen odlehlejších končin republiky. Problém s odchody v prvních dvou letech studia mají střední odborné školy a učiliště po celé zemi. Jestli byl v něčem náš vzdělávací systém v evropském kontextu nadprůměrný, pak v tom, že střední vzdělání (tam patří i učiliště) mělo přes devadesát procent populačního ročníku. Tenhle primát postupně ztrácíme. Příčin je víc. Kromě „peněz na ruku“, když jdete rovnou pracovat, je to malá motivace vůbec do školy chodit, což platí hlavně pro některé „zbytkové“ učňovské obory. Dále neschopnost žáků vybrat si v patnácti obor, který by je bavil, či malá podpora rodiny. A velmi nemilým způsobem, pravděpodobně jde o tisíce žáků ročně, tento trend posiluje státní maturita.

Počet těch, kteří maturitu neudělají ani po vyčerpání všech pokusů, rok od roku roste. Oficiální čísla neexistují (pokud to čte někdo z tiskového odboru MŠMT, může je poslat, rádi je doplníme). Ale ředitel Cermatu tento týden řekl, že každý rok nezvládne 8 % žáků maturitu ani na třetí pokus. Vzhledem k tomu, že v šesti ročnících dělalo maturitu v průměru vždy zhruba 75 000 žáků, zdá se, že výsledek se nápadně shoduje s neoficiálním údajem, který říká, že je až 40 000 těch, kteří definitivně neuspěli a nemají žádnou kvalifikaci. Jen abychom si uvědomili rozměr problému: jde v součtu zhruba o polovinu jednoho maturitního ročníku.

Pokud vám to číslo přijde nepravděpodobné, stačí se podívat, kolik žáků v jednom ročníku maturity propadne třeba jen z matematiky. Při loňské maturitě byl v jarním termínu maturity průměr za odborné školy 36 % neúspěšných (necelých 15 000 žáků). Ale na některých školách je to i sedmdesát osmdesát procent. Pro srovnání, na gymnáziích to byla 4 % (něco přes 500 žáků).

Podobně roste neúspěšnost v testu z češtiny. Mezi lety 2013–2016 vzrostla skoro čtyřikrát (více než 4 000 žáků). Další neuspějí u ústních zkoušek nebo ve slohu, ale hlavní překážka je stále složitější test, kde přibývá „akademických“ znalostí, které se na odborných školách neprobírají (podrobněji ZDE). Část maturantů nakonec projde při některém z opravných termínu, ale přibývá těch, kteří po čtyřech letech studia skončí bez jakékoli kvalifikace.

Můžete si říct, dobře jim tak, neměli se cpát k maturitě, když na ni nemají. Ať jdou dělat rukama. Jako obvykle je to trochu složitější. Když jste dřív jako učeň neuspěli u maturity, měli jste alespoň výuční list. Dnes tihle lidé nemají nic a jsou jen dvě možnosti. Být potravou pro montovny, nebo zkusit opakovat ročník či celé studium. Někteří odejdou dělat nekvalifikovanou práci, jiní dál studují a stát to studium platí.

Tahle společenská hra na „poctivou maturitu a pořádné vzdělání“ je opravdu drahý koníček. Oficiální čísla opět neexistují, ale velmi pravděpodobně půjde o stamiliony až miliardy ročně. Zkouška, která měla zkvalitnit vzdělávání a zvýšit kvalifikaci a počet technicky vzdělaných, ve skutečnosti spolu s demotivací na učilištích vyrábí armádu omezeně zaměstnatelných. Průmysl neprotestuje, nekvalifikované ruce do výroby se zatím hodí. Jen musíme doufat, že Němci tu robotizaci nevychytají dřív, než my se rozhodneme, jestli je současná podoba maturity opravdu takové terno.

Autor je spolupracovník informačního centra o vzdělávání EDUin

EDUin a iniciativa Maturitní data – odtajněno letos požádaly podle zákona o svobodném přístupu k informacím o anonymizovaná data z maturitních zkoušek. Na jejich základě zpracovávají analýzy odpovídající na nejrůznější otázky týkající se maturit. Prohlédněte si jednotlivé díly seriálu Co říkají maturitní data:

K tématu i zajímavý blog Jiřího Hlavenky, který reaguje na sérii podivuhodných tvrzení lidoveckého předsedy Pavla Bělobrádka, jenž soudí, že je neúnosné, aby si každý studoval, co ho baví.