Boj proti diskriminaci nemá být dostupný jen zajištěným vysokoškolákům

Ve sněmovně se schyluje k další bitvě. Jádrem sporu je novela antidiskriminačního zákona, kterou na jaře předložila skupina poslanců z řad ANO, Pirátů a ČSSD, přičemž bojová fronta poběží i skrze jednotlivé poslanecké kluby, protože s návrhem mají problém i někteří kolegové předkladatelů (zejména z řad ANO a sociální demokracie).

Předkladatelé argumentují tím, že díky změně pravidel se bude moci lépe domoci svých práv každý, kdo byl znevýhodněn kvůli své etnické příslušnosti, pohlaví, věku nebo hendikepu. Kritici mají řadu výhrad nejen ke konkrétním bodům v zákoně, ale nakonec přímo ke skutečnosti, že vznikl, když už antidiskriminační legislativu máme.

V Česku sice před deseti lety opravdu začal antidiskriminační zákon platit, využíván je však minimálně. Podle jednoho pohledu to znamená, že zde k žádné diskriminaci nedochází. To si myslí třeba zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček - což je paradoxní, protože právě ombudsmanka Anna Šabatová naopak na základě znalosti terénu a výzkumů veřejného mínění (jeden si nechal její úřad zpracovat agenturou Focus v roce 2014) upozorňuje, že lidé jsou reálně z nejrůznějších důvodů znevýhodňováni, jen nemají ve zvyku se ozývat a bránit.

„Drtivá většina respondentů, jež měla osobní zkušenost s diskriminací, rezignovala a nikde si nestěžovala,“ píše ve zprávě shrnující výsledky reprezentativního šetření. Ozvat se totiž znamená léta trvající soudní spor s nejistým výsledkem, zato s velmi jistými finančními náklady a rizikem, že budete za troublemakera, zejména pokud jde o žalobu související s prací.

Třináct let kupříkladu trval soudní spor, v němž si manažerka Marie Čauševič stěžovala, že ji Pražská teplárenská v roce 2006 nejmenovala finanční ředitelkou, protože je žena (vyhrála výběrové řízení, doporučila ji poradenská firma, přesto místo získal muž, který nesplňoval některé podmínky s funkcí spojené). Když loni na podzim skončil soudní spor jejím vítězstvím, firma se jí sice veřejně omluvila v novinách, ale jinak soud nevyhověl žádnému dalšímu požadavku, zejména finančnímu odškodnění, takže ji léta běhání po soudech stály stovky tisíc korun z vlastní kapsy.

A právě fakt, že individuálně vedené soudní spory jsou nákladné a málokdo si je může dovolit, vedla skupinu poslanců k pozměnění stávajících pravidel tak, že nově by lidi mohly zastupovat neziskové organizace - tedy k tzv. veřejné žalobě. „Stávající stav je vhodný pro finančně zajištěného, psychicky odolného vysokoškoláka,“ říká jedna z předkladatelek novely, poslankyně Monika Červíčková (ANO), s tím že institut veřejné žaloby by se mohl uplatnit i preventivně - u diskriminačních inzerátů nebo případě některých kolektivních smluv.

Jeden z kritiků zákona, Marek Benda z ODS, naopak říká, že neziskovky s novelou dostanou do ruky nástroj, kterým budou moci až vydírat firmy a Česku hrozí záplava „šikanózních“ žalob. „Neziskovky budou chodit a říkat: my na vás něco najdeme, když nesplníte nějakou naši podmínku,“ říká Benda. Podle Červíčkové nicméně praxe z devatenácti zemí EU včetně Slovenska, kde platí podobná úprava, ukazuje, že se nic podobného nestalo.

Podobné spory budou neziskové organizace navíc platit ze své kapsy, čili tato „šikana“ by pro ně představovala velmi drahý koníček. „Nedávalo by smysl, aby neziskovky jen tak táhly dlouhé soudní procesy s nejistým výsledkem,“ říká Červíčková. Stejné obavy nakonec panovaly před deseti lety, když se schvaloval stávající antidiskriminační zákon – a nepotvrdily se. Podle odhadů se ročně podá asi šest antidiskriminačních žalob a drtivá většina neuspěje.

Zároveň zákon rozšiřuje počet situací, kdy se tzv. přenese důkazní břemeno na žalovanou stranu. Podle stávající úpravy se tento princip uplatňuje pouze u diskriminace kvůli pohlaví a etnické příslušnosti, nově by se vztahoval také na věk či hendikep. „Není důvod, proč by senioři, hendikepovaní nebo děti z dětského domova měli mít slabší možnost domoci se nápravy,“ říká Červíčková. „Diskriminace je pořád diskriminace bez ohledu na to, z jakých se děje důvodů.“

Tento princip vyvolává velké kontroverze dlouhodobě také kvůli nešťastnému pojmenování. Nicméně není pravda, že za těchto podmínek lze jen tak kohokoliv obvinit z diskriminace a dotyčný musí dokazovat, že se to nestalo. Stále je nutné u soudu dokázat, že k situaci došlo, jen se větší pozornost věnuje tomu, jak situaci vysvětluje žalovaná strana. Spíš než přenos důkazního břemene jde tedy o jeho sdílení.

Když se vrátíme ke kauze Marie Čauševiš, pak v jejím případě musela Pražská plynárenská vysvětlit, kterými jinými důvody byla firma vedena, že dala přednost nekvalifikovanému kandidátovi, jenž nevyhrál výběrové řízení a nebyl doporučen konzultanty – a soud jim neuvěřil. Je na místě také zmínit, že tento princip byl posvěcen jako ústavně konformní Ústavním soudem, je běžně uplatňován po celé Evropě (i v USA) a v českém právním řádu také v jiných oblastech práva.

Potenciálně výbušná novela je sice zařazena na pořad stávající schůze, nicméně poslanci a poslankyně o ní rozhodnou nejspíš až na podzim.