„Blbý je, že se máme rádi.“ Co zažívají blízcí závislých na drogách a alkoholu

Tříměsíční hospitalizace v nové léčebně probíhala výrazně lépe než ty předchozí a dala sedmačtyřicetileté Michaele naději, že by se v životě jejího drogově závislého syna mohlo konečně něco změnit. „Každý den měl terapii, spoustu aktivit, změnili mu medikaci. Vypadalo to fakt dobře. V půlce ledna ho propustili. A já se před čtrnácti dny dozvěděla, že si zase dal pervitin,“ popisuje v jedné z pražských kaváren polohlasem, aby ji ostatní hosté neslyšeli. 

Michaelin čtyřiadvacetiletý syn Jakub se se závislostí na drogách potýká od doby, kdy nastoupil na gymnázium. Nadějných období abstinence a o to tvrdších propadů s ním Michaela za ta léta prožila mnoho a už je prý vyčerpaná. Snaží se držet si od synova příběhu alespoň nějaký odstup, například se ze společného bytu na severu Čech odstěhovala do Prahy. Zcela své dítě odříznout ale nedovede. „Blbý je, že se máme rádi,“ říká. 

Ta věta může někomu znít nesmyslně. Lidé, jejichž děti, rodiče nebo partneři se potýkají se závislostí, jí však budou rozumět dokonale. Život s blízkým závislým je plný napětí, rozporuplných emocí a nejistoty, kdy se naděje střídá se zklamáním. Je extrémně náročný a někdy dojde až do bodu, kdy nezbývá než se od svého blízkého odstřihnout. 

Hlídat ho není cesta

O tom, že její syn užívá tvrdé drogy, se Michaela dozvěděla od zdravotníků v nemocnici. Jakub tam skončil v sedmnácti letech s otřesem mozku poté, co se popral. Matka ho musela vyzvednout, protože byl ještě nezletilý. „Zůstala jsem úplně štronzo. Vůbec jsme to netušili,“ vzpomíná Michaela, která má ještě o rok mladšího syna. S otcem dětí se rozvedla a její druhé manželství se rozpadlo právě v době, kdy do rodiny vstoupila Jakubova závislost.

Jakub byl podle své matky „chytrý a šikovný kluk“, který se věnoval sportu a dosahoval v něm celorepublikových úspěchů. Přechod ze základní školy na gymnázium však přinesl větší obtíže, než všichni čekali. Jakub byl ve stresu z nového prostředí i kolektivu a měl pocit, že výuku nezvládá. Nepomohl ani následný přechod na méně náročnou průmyslovku. Teenager skončil se sportem a začal experimentovat s marihuanou. Michaelu prý ani ve snu nenapadlo, že od trávy rychle přejde k pervitinu, levné a na severu Čech rozšířené návykové látce. 

Poté co Jakubova závislost vyšla najevo, docházel nejprve do kontaktního centra. Doma mezitím rodina zažívala neustálé hádky a situace, kdy Jakub pod vlivem drog třeba ve vzteku rozbil dveře a pořezal si ruku. V kontaktním centru pro závislé proto hledala podporu i Michaela. „Řekli mi tam, že v těchto situacích je dobré se odstřihnout. Tak jsem ho s vypětím všech sil vyhodila z bytu,“ vzpomíná matka. „Když na mě tehdy opakovaně zvonil a já ho nemohla pustit dovnitř, myslela jsem si, že se zblázním.“ Nakonec se Jakub na ulici svlékl, nahý běhal po městě a poté, co ho zadržela policie, skončil na tři měsíce v léčebně. Tam zjistili, že se u něj v důsledku užívání drog vyvinula paranoidní schizofrenie. Po léčení si našel práci, pak se však k drogám zase vrátil. Dvakrát se pokusil o sebevraždu, než ho opět hospitalizovali.

Michaela popisuje, že měla zpočátku pocit, že je jediná na světě, kdo něčím takovým prochází. I po osmi letech o synově závislosti ví jen úzký okruh jejích nejbližších přátel. „Lidé jako já o tom nechtějí mluvit. Stydíte se za sebe i za svoje dítě,“ vysvětluje. Když se přece jen odhodlá před někým odkrýt karty, řekne, že syn má schizofrenii, a drogy raději vynechá. „Je to pro mě přijatelnější než říct: Můj syn užívá pervitin,“ přiznává Michaela, která je povoláním sociální pracovnice.

V náročném období jí pomohla antidepresiva a psychoterapie. Její terapeutka ji nenutí, aby se synem zpřetrhala vazby, protože to je pro Michaelu zkrátka nemyslitelné. Podporuje ji však, aby se chránila a dostatečně odpočívala. Matce závislého syna se to ovšem daří jen částečně. Když jí teď Jakub naposledy přiznal, že zase začal s drogami, zrušila kvůli němu už třetí dovolenou. Po jeho pokusech o sebevraždu se bojí nejhoršího a zkrátka musela jet zkontrolovat, že syn žije. Tentokrát ho našla ponořeného do počítačových her, otočila se a jela zase domů. „Bojím se o něj, ale hlídat ho na každém kroku není cesta,“ líčí své velké rodičovské dilema. Jakub se nyní přesunul na ubytovnu a rodina se i na radu odborníků rozhodla, že se pokusí nechat ho se závislostí bojovat samotného a podporovat ho jen zpovzdálí, třeba tak, že mu občas doveze nákup.

S terapeutkou Michaela zpracovává i své pocity, že selhala jako matka. Mohla udělat něco jinak? V takových chvílích jí prý pomáhá uvědomit si, jak dobře se vede jejímu mladšímu synovi. Michaela teď na radu terapeutky uvažuje o tom, že by začala navštěvovat podpůrnou skupinu pro rodiče závislých. 

Nejvíc si vyčítá, když ji napadne, že už syna nemá ráda a bylo by lepší, kdyby je nechal všechny být. „Jsou to hnusné myšlenky, které bych ani nedokázala nikomu říct. A pak je mi z nich špatně,“ říká. V nejtěžších chvílích jí pomáhají vzpomínky na dětství obou jejích synů. „Bylo to moc fajn, oni byli fajn. To mu pak všechno odpustím.“

Nastavovat jasné hranice

Blízký vztah s někým, kdo je závislý na návykových látkách, je stresující, nepředvídatelný a obvykle promění strukturu celé rodiny a role jejích členů – děti například začnou dohlížet na své závislé rodiče. Odborníci mluví o fenoménu spoluzávislosti: člověk sice sám závislý není, ale nezdravým způsobem se závislosti svého blízkého přizpůsobí, často na úkor svých vlastních potřeb. A tím ji vlastně podporuje. Někdy závislého omlouvá, řeší jeho problémy za něj nebo se ho snaží kontrolovat a uhlídat, aby nepil či neužíval drogy. Hranice, kdy rodinní příslušníci svým chováním pomáhají nemocnému se z potíží dostat a kdy mu naopak v dobré víře umožňují závislost dál udržovat, se hledá obtížně.

„Závislost je onemocnění celého rodinného systému, který se na jejím vzniku podílí. Je proto logické, že do snah o úzdravu je potřeba rodinu zapojit,“ vysvětluje vedoucí Střediska pro psychoterapii a rodinnou terapii při pražské Všeobecné fakultní nemocnici Pavel Bém. Když se podaří rodinu do procesu vtáhnout, úspěšnost léčby je výrazně vyšší. 

Psychiatr, někdejší pražský primátor za ODS a nový národní protidrogový koordinátor, zdůrazňuje, že smyslem rodinné terapie není hledat viníky, ale příčiny. „Je potřeba zjistit, jak to udělat, aby se rodina nechovala tak, že úzdravě brání,“ vysvětluje Bém. Jako příklad dává přehnaně protektivní rodiče, kteří svým dětem vyšlapávají cestičku i v dospělosti, nebo naopak matky a otce, kteří o své potomky neprojevují dostatečný zájem. „V rodinné terapii se snažíme nezdravé vzorce chování vyměnit za zdravější,“ říká Bém.

Adiktoložka Jiřina Frnoch Majerová z pražské kliniky Remedis také považuje za prospěšné, když se rodina na úzdravě závislého podílí, neměla by za něj však přebírat zodpovědnost. Nemocnému člověku je třeba nastavovat jasné hranice – trvat na dodržování dohod, nedotovat závislost finančně nebo odmítnout kontakt ve chvíli, kdy je závislý pod vlivem a hrozí, že by toho mohli být svědky nejmladší členové rodiny.

Remedis závislým i jejich rodinám nabízí individuální, párová i rodinná terapeutická sezení. „Blízcí potřebují to samé, co naši závislí pacienti – být slyšeni. Jsou vyčerpaní, mají strach, pracují na znovuobnovení důvěry,“ vysvětluje adiktoložka.

Světlo ve dveřích

Právě termínem spoluzávislost se dá podle sedmačtyřicetileté Silvie výstižně popsat manželství jejích rodičů. Během dospívání netoužila po ničem jiném, než aby se rodiče rozvedli. „Přála jsem si vypadnout,“ říká. Dodnes má prý matce za zlé, že otce závislého na alkoholu nikdy neopustila a pití mu tolerovala. „Měla spousty možností odejít a neudělala to. Já jsem od muže odešla s ročním dítětem a zvládla jsem to,“ kroutí hlavou Silvie a přiznává, že se paradoxně více zlobí na matku než na otce, který ji před pár lety po návratu z jednoho z mnoha svých léčení poprosil o odpuštění.

Z dětství si Silvie živě pamatuje otcovy pozdní hlučné příchody domů. „Není nic horšího než prosklené dveře,“ vzpomíná. „Nejprve se v předsíni rozsvítilo světlo, které přes skleněnou výplň proniklo do pokoje, kde jsme spaly s mladší sestrou, a probudilo nás. Opilý otec za námi přišel a chtěl si povídat, někdy nám zastoupil cestu, když jsme chtěly odejít. Matka se ho snažila odtáhnout a skončilo to hádkou a vzájemným postrkováním.“ Silvie v dětství trpěla panickými atakami a nočními můrami. Neměla mnoho kamarádek, protože se styděla pozvat je na návštěvu, a o tom, co se doma děje, s nikým nemluvila. Dodnes úzkostí nemůže spát, když se její manžel někde zdrží, a dělá se jí fyzicky špatně, když se jí kdokoli, byť z nevinného důvodu, postaví do cesty tak, jako to dělával otec.

A jak se dětem z podobných rodin často stává, navzdory nehezkým vzpomínkám skončila Silvie na čas v podobném vztahu. Její první manžel pil a kouřil marihuanu a ona si občas dala s ním. Když otěhotněla a s návykovými látkami přestala, viděla prý najednou manželův vztah k alkoholu a trávě střízlivýma očima. Začaly jí vadit jeho nálady proměnlivé podle toho, zda už si ten den něco dal, nebo ne. Stupňující se hádky nakonec vedly k tomu, že Silvie od muže odešla, když byl synovi rok. Později se s dítětem přestěhovala do Prahy, kde si našla dobrou práci a po pár letech potkala svého současného muže, s nímž má dceru. Dodnes je pro ni alkohol citlivým tématem. S manželem pijí pivo a víno a Silvie si to občas vyčítá. Konec pracovního týdne například často oslaví pár pivy „za odměnu“ a vadí jí, že si je nedokáže odepřít. 

Jejím rodičům už je přes sedmdesát a jsou stále spolu. Otec měl několik období, kdy po léčení nepil, ale po čase se k alkoholu vždy zase vrátil. Oba trápí zdravotní problémy a o svět kolem sebe, například o vnoučata, už nejeví příliš zájem. Silvie se snaží dle svých možností chřadnoucím rodičům pomáhat, ale štve ji to, protože si podle ní za svou neutěšenou situaci mohou sami. „Když se máma rozhodla, že to spolu doklepou do konce, měla by za to nést odpovědnost,“ myslí si. Trpký pocit ze soužití spoluzávislých rodičů ji provází celý život a ozývá se nejen při návštěvách, ale třeba také pokaždé, když vidí lidi, kteří mají se svými rodiči hezké vztahy.

Nikdy nebudu dost dobrá

Pětatřicetiletá Aneta ze středních Čech už možnost postarat se o svou matku nedostane. Naposledy s ní mluvila před více než deseti lety, kdy si od ní vyslechla jen nadávky a výčitky. „Tehdy mě napadlo, že až o mámě uslyším příště, přijdou mi to říct policajti. Do puntíku se to splnilo,“ říká Aneta. Loni v prosinci u ní zazvonili, když byla doma se svým mladším synem, a oznámili jí, že její pětapadesátiletá matka zemřela v chatové kolonii na okraji Prahy na mozkovou příhodu po užití pervitinu.

Aneta teď přemýšlí, jak naložit se svým smutkem a s matkou se rozloučit. „Vím, že mámě nic nedlužím, ale je zvláštní vědět, že naděje na dobrý konec našeho příběhu už je definitivně pryč. Způsob rozloučení je vlastně jediná možnost, jak náš vztah úplně uzavřít, a tak si s tím dávám načas,“ vysvětluje Aneta, která si ze společného života s drogově závislou matkou pamatuje hlavně silný pocit, že nikdy pro nikoho nebude dost dobrá.

Matka na ni často křičela, jak lituje, že se jí dcera narodila. Až časem Aneta zjistila důvod: její matka toužila být herečkou, jenže když konečně dostala vysněnou roli, zjistila, že je těhotná. „Dlouho tenhle fakt definoval moji osobnost – člověk, který mě měl mít nejvíc rád, lituje, že jsem na světě,“ vypráví. „Teď po letech psychoterapie už chápu, že se mě to vlastně netýkalo.“

Oba její rodiče pili, už když se narodila, takže se do péče o ni zapojovala babička. Když otec po roce od rodiny odešel, vzala si vnučku k sobě. S nástupem do první třídy se děvče opět vrátilo k matce, která se mezitím pustila do víru divokého devadesátkového podnikání, otevřela v Praze několik nočních klubů a začala užívat pervitin a heroin.

„Když brala perník, bylo to pro mě lepší, protože byla ve dne v noci vzhůru. Na heroinu celé dny prospala a já jsem byla hodně sama,“ vypráví Aneta. „Často jsem měla hlad.“ Dlouhodobé užívání drog se podepsalo na matčině osobnosti. Svou dceru terorizovala podivnými úkoly a tresty. Například ji mnohokrát denně posílala čistit si zuby nebo tvrdila, že pozná, že Aneta lže, podle pohybů ozdobného ptáčka pověšeného na futrech. 

Když matka už nezvládala ani vyzvedávat dceru ze školy, do věci se vložila sociálka a babička dívku získala do pěstounské péče. „Babička mi dala pocítit bezpodmínečnou lásku a to mi zachránilo život,“ myslí si Aneta. Matka, jejíž byznys mezitím zkrachoval, se objevila, jen když potřebovala peníze, a návštěvy obvykle končily hádkou. Nakonec se přestaly vídat úplně.

Vymanění se z toxického vlivu závislého rodiče dnes považuje za důležitý krok k nalezení vlastní rovnováhy. Aneta si našla milujícího manžela, má dva syny a momentálně je na rodičovské. Právě jim by ráda ukázala, že navzdory tomu, co má za sebou, dokázala rodinnou kletbu prolomit a neutéct před těžkostmi k drogám či alkoholu. „Už jsem jí odpustila, necítím k ní zášť,“ uzavírá Aneta a utírá si z očí slzy. „Kdyby tady teď seděla, objala bych ji a řekla: Mrzí mě, že jsi to nedala, mami.“