Barcelona bouří. Soud dal vysoké tresty katalánským politikům

Španělský Nejvyšší soud vynesl drsné rozsudky nad devíti klíčovými představiteli katalánského separatistického hnutí (několik dalších je ze země uprchlo) a katalánští radikálové jsou na nohou. V pondělí se jim podařilo zablokovat provoz mezinárodního letiště v Barceloně a narušit několik dalších dopravních uzlů; po srážkách s policií zůstalo více než 70 zraněných. Protesty budou nepochybně pokračovat, dokonce se mohou vyhrotit: katalánské pořádkové jednotky v uplynulých týdnech pozatýkaly několik mladých místních radikálů a obvinily je z držení výbušnin a přípravy teroristických útoků.

Výše trestů je pro poklidnou demokratickou Evropu neslýchaná, bývalý místopředseda katalánské vlády Oriol Junqueras byl odsouzen za podněcování vzpoury a zpronevěru finančních prostředků státu na třináct let vězení, jeho ministerští kolegové a šéfové „kulturních institucí“ - v praxi vládou financovaných organizací sloužících k šíření separatistické propagandy a organizování demonstrací - si odnesli tresty od dvanácti do devíti let, tři méně významní činitelé pak pokuty a zákaz veřejné činnosti. Žalobce zároveň v souvislosti s vynesením rozsudku obnovil mezinárodní zatykač na uprchlého bývalého premiéra Carlese Puigdemonta, který žije v belgickém Waterloo.

Bez podpory

Výše trestů vynesených nezávislým soudem demokratického státu nemá smysl komentovat, odsouzeným ústavním činitelům ostatně hrozil ještě horší osud: pokud by soud uznal argumentaci žalobce a odsoudil je za účast na ozbrojeném spiknutí, čelili by trestům více než dvojnásobným. Španělský premiér Pedro Sanchez oznámil, že rozhodnutí soudu bude plně akceptovat, což v praxi znamená, že nebude navrhovat milost ani amnestii, ale zároveň umožnil odsouzeným žádat ve zrychlené lhůtě o nejnižší stupeň ostrahy, takže například Junqueras, jenž už si odseděl bezmála dva roky ve vazbě, bude moci nejspíš od ledna odpykávat část trestu mimo zdi věznice.

Jaký bude mít vynesení drakonických rozsudků dopad na další vývoj v Katalánsku i v celém Španělsku, je v emocionální atmosféře těžké odhadnout. Protestovat se jistě bude ještě dlouho, na druhé straně v Madridu stojí blok hlavních stran s výjimkou antikapitalistických Podemos jasně za dosluhující vládou socialistů - šéf opozičních lidovců například premiéra ubezpečil svou podporou i v případě, že se rozhodne řešit katalánské nepokoje obnovením přímé správy Madridu.

Katalánský příběh je důležitý i mimo Iberský poloostrov: v rozkolísané době plné populistických vůdců podkopávajících a zpochybňujících různým způsobem právní základy demokratických států je pozoruhodně jednoznačným gestem na jejich obranu. Připomeňme si, že vyhrocení katalánského separatismu do dnešní podoby je především účelovým tahem části tamních politiků, snažících se odvést pozornost od svých vlastních korupčních skandálů a nepopulárních kroků spojených s řešením ekonomické krize. Ještě v roce 2010 nepřesahovala podpora odtržení od Španělska 20 procent, ale pak tehdejší katalánský premiér Artur Mas prakticky ze dne na den změnil rétoriku a celý aparát autonomní oblasti včetně státní televize podřídil „projektu“ nezávislosti.

Podstatné nicméně je, že separatisté (koalice tří jinak zcela rozdílných stran a hnutí) přes všechnu snahu nikdy nezískali ve volbách více než přes 47 procent hlasů. Není to málo, ale není to většina, a už vůbec to není ústavní většina, jež by dávala této části politického spektra legitimitu k tak zásadnímu kroku, jako je odtržení a založení nového státu. Separatisté to chápali, stejně jako jim bylo jasné, že jejich kampaň s oslabováním ekonomické krize vrcholí a širší podporu již nezíská. Proto se pokusili vykroutit z logiky běžné zastupitelské demokracie skrze demokracii přímou, tedy referendum.  Postup silně připomíná taktiku stoupenců odchodu Británie z EU, kteří také nikdy nezískali potřebnou podporu v parlamentu - a nemají ji tam dodnes.

Stejně neslavně

Odsouzení katalánští politici si po vynesení rozsudku stěžovali, že se jedná o mstu - od počátku si nicméně byli vědomi, jakou hru hrají, čeho se dopouští i co jim hrozí. Španělský Ústavní soud je v roce 2017 po zveřejnění záměru vypsat referendum upozornil, že jejich postup nemá oporu ve španělské konstituci, a přikázal jim, aby přípravy ukončili. Katalánská vláda, tedy ústavní činitelé, však rozhodnutí nejvyšší instance španělské soudní moci jednoduše ignorovali. Referendum bylo navíc financováno z rozpočtu autonomní oblasti, což je také důvod, proč byli teď bývalí členové katalánské vlády odsouzeni i za zneužití finančních prostředků.

Referendum nebylo nikdy zákonné a nikdy - a to je asi klíčové - nemělo na své straně ani morální převahu. Vždy se jednalo o pokus obejít skutečnost, že touha po samostatnosti v Katalánsku nikdy nedosáhla zřetelné většiny. Separatisté se pokusili taktickými kličkami spojenými s centrálně řízenou propagandou „unést“ Katalánsko i s mírnou nadpoloviční většinou těch jeho obyvatel, kteří pro samostatnost v žádných regulérních a zcela svobodných volbách nikdy nehlasovali.

A mohli tak přitom činit opakovaně. Dokonce i ve volbách vypsaných bezprostředně po rozprášení referenda a uvalení nucené správy Madridu zde zvítězila stana Ciudadanos/Ciutadans podporující jednotu Španělska - a separatistické strany navzdory všem vzedmutým emocím získaly opět svých zhruba 47 procent hlasů.

Španělské napětí mezi centrem a periférií není vyřešené ani zdravé. Tamní politika má svá specifika a rozhodně není možné tvrdit, že máslo na hlavě má pouze Barcelona. Také policejních zásah Madridu proti nezákonnému referendu, vedený jednotkami Guardia Civil zatíženými symboly frankismu, byl -  hodně mírně řečeno - „necitlivý“. V nejzákladnější rovině, tedy v otázce dodržování principů právního státu, má však Madrid pravdu. A dělá dobře, že dodržování ústavy ze strany odpovědných politiků a státních úředníků vymáhá, byť výše trestů je šokující.

Nicméně kdyby se v Česku skupina ústavních činitelů s podporou necelé poloviny voličů pokusila zcela zásadním způsobem obejít ústavu a ignorovat vůli zbytku obyvatelstva, budeme doufat, že nakonec dopadne stejně neslavně jako Junqueras, Puigdemont a spol.