Ano, šéfe, učňáky opravdu mají problém

Kdo by čekal, že zrovna televizní kuchař Pohlreich přesně pojmenuje, v čem je vlastně problém učňovského školství a co by se s ním třeba dalo dělat. Ve třetím dílu nové řady své reality show nenavštívil hospodu, ale kuchařský učňák v Trmicích u Ústí nad Labem. Epizoda se stala populární díky historce se zlatým řetízkem v hrníčku, ale její hlavní půvab byl v nahlédnutí do toho, kdo a jak se vlastně na takovém učilišti učí.

Chápu, že před kamerou a televizní celebritou byli učni o něco krotší než v běžné školní realitě, ale kuchařský učňák, kam chodí obvykle ti nejméně „akademicky nadaní“, rozhodně nepůsobil jako aréna nevychovatelných. Přijatelné prostředí, vcelku vstřícná „děcka“, co se většinou učí kuchařem druhý, pár z nich třetí rok. Takže v čem byl problém? No třeba v tom, že druháci a třeťáci neuměli rozeznat svíčkovou od vepřové pečeně, neuměli zapnout konvektomat (to je taková velká nerezová trouba), protože se mistři báli, že by si mohli ublížit.

Z téhož důvodu je radši nepustili k tomu, aby nakrájeli maso; aby vlastně dělali cokoli náročnějšího, takže učni obvykle stáli v zástupu u dlouhého stolu a něco loupali či krouhali. S praktickou prací v kuchyni, se skutečným vařením to nemělo společného prakticky nic. A představa, že tihle za rok skončí v nějaké restauraci či závodce, je zneklidňující pro všechny zúčastněné. Pro ně jako zaměstnance, pro jejich šéfy i budoucí strávníky.

Že nejspíš bude problém, ukázala už scénka, kdy se ředitel učiliště právě přišedší televizní kuchařské celebritě chlubí „drobným“ pohoštěním, tedy několika tácy se smaženými řízečky a máslovými roládami a větrníčky. Takhle nějak to vypadalo na rautu před dvaceti lety. Což ale do gastronomického učiliště do Trmic nejspíš nedorazilo, protože jinak by si ta škola asi tak upřímně na vidle nenaběhla. Ano, Pohlreich si pěstuje image extenzivního sprosťáka, i tentokrát urazil, koho potkal, ale těžká věc, prakticky vždy měl pravdu. Že „děcka“ neumí vařit, že jsou nepoužitelná, že neznají ani kuchařské nářadí, že vrcholem gastronomie je tu čočka s párkem, že škola v nich pěstuje hlavně lenost, pohodlnost a nezájem.

Pokud by to někdo chtěl svést na nepoužitelnou mladou generaci, odpověď i tady byla razantní. Televizní kuchař se sice chová jako asociální mastodont, ale nedá se mu upřít charisma a dokáže v učních vzbudit pocit, že ho zajímají jako konkrétní lidé. Takže třeba tak trochu srdceryvně jede na hřiště pro kluka, který se ten den na školu vykašlal, což učitelé rezignovaně tolerují. Pohlreich míní, že dětem schází velké úkoly, a tak zorganizuje v ústecké lepší restauraci večeři pro rodiče, kterou vaří jeho učňovský tým. Přesně podle pravidel televizních emocí je na začátku pochybnost, pak úsilí a na konci úspěch, potlesk a slzy dojetí.

I když je třeba brát podobné televizní formáty z hlediska „dokumentárnosti“ s rezervou, diagnóza to je přesná. Nuda a nízké nároky při práci, minimální praxe, nedostatečná pedagogická profesionalita učitelů, malá míra samostatnosti učňů. Výsledek – vyučení bez reálných schopností, horcí kandidáti na nezaměstnané. Je samozřejmě otázka, nakolik toto je obecný stav učilišť. Jako u jiných typů škol, i tady budou mezi jednotlivými učňáky velké rozdíly.

Ale když si přečtete například tento blog, který napsala vysokoškolačka o svém studiu na truhlářském učilišti, zjistíte, že podobnosti jsou velmi nápadné. To samé naznačuje fakt, že mezi vyučenými je vysoká míra nezaměstnanosti (až dvacetiprocentní) i u profesí, o něž je na pracovním trhu zájem a lidí nedostatek. Současné učňovské školství produkuje až příliš často lidi v praxi nepoužitelné. Cesta není nahnat do tohoto nevyhovujícího prostředí více dětí, ale učinit ty, které tam už jsou, kvalifikovanější. To ale bude muset zařídit někdo jiný než Pohlreich. Nicméně jemu patří dík za to, jak jasně to pojmenoval.