Téhle poezie se nepřejíte. Najdete tu jenom dvanáct básní o šestnácti pravidelných řádcích. Celkem, počítám-li správně, sto devadesát dva veršů. Napsal je Josif Brodskij, nesou název Římské elegie a v překladu Maity Arnautové je v roce 2004 vydalo nakladatelství Opus. V útlé knížce jsou zrcadlově připojeny i originály, takže si můžete v klidu ověřit, kde se tu v češtině vzalo mollové býlí (spánek uličky obrůstá „бемолью“) nebo že Řím a ryba se skutečně mají rýmovat.
Jsou to šťastné básně. Proč šťastné? Žijící americký klasik Richard Wilbur – výbor z jeho veršů vydalo totéž nakladatelství Opus v roce 2006 – hovoří v jednom eseji (obecně) o třech aspektech poezie. Zjednodušeně. 1) Poezie se zmocňuje světa pojmenováváním. Proto si mnozí autoři libují v různorodých výčtech. 2) Poezie se zabývá introspekcí. 3) Štěstí vzniká, jestliže předchozí dva aspekty nastolují rovnováhu. To platí pro Brodského cyklus dokonale. Jako příklad této harmonie nechť poslouží motiv mozku, který přisuzujeme procházejícímu mluvčímu, hned se ale mění v metaforu města. Nebo obráceně? „Uslyšet ‚zůstaň tak‘, hned bych znehybněl bez váhání, / jak toto město, navěky strnulé štěstím už v dětství,“ dokládá jiná věta.
Dokonale tu funguje také jiná věc, mně blízká. Cyklus kotví v jednom ohraničeném pobytu na jednom konkrétním místě. To umožňuje zachytit otisk času. Nejde ani tak o atmosféru, natož o cestopis, jako o nalezení sebe sama v čase. O jakés takés trvání. Básník nalézá a podává život/svět ne jako šifru, ale jako tříšť. Tříšť, která se nerozbíhá, ale naopak slepuje, lze-li to tak říct. A času máme, stejně jako světla, mincí, fontán, chůze, knih, horka, náhle habaděj. Třebaže roky se krátí. Podrážky slaví spojení časů a my jsme zachráněni. Aspoň pokud zrak neopustí stránku: „Byl jsem v Římě, zaplaven světlem. Co víc / ještě může být dopřáno bezdomovci! / Mám zlatou minci na každé ze zřítelnic – / to postačí na celou tmu tmoucí.“
V Římě Josifa Brodského se cítíte dobře. „Světla je tady tolik, že by ho nebylo málo / na další vesmír“. Platí vlastně dvojnásob. Promlouvá tu laskavý hlas, ale je to laskavost někoho hodně sečtělého a zkušeného, někoho, kdo je znalý světa i svého osudu. Věci k sobě jemně odkazují, jedna se může stát metaforou druhé, ale nepřekážejí si. Lehkost a smířenost; v žádném případě odbytost, natož letargie. A chtělo by se ještě citovat, ale proč si to nepřečíst rovnou celé?
Jonáš Hájek (1984) žije v Praze. Vydal jednu sbírku básní, připravuje druhou. Živí se jako redaktor v hudebním nakladatelství.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
