Z pekla

Některá umělecká díla se podobají matematickým rovnicím. Člověk při kontaktu s nimi zažívá podobný úžas jako při pohledu na graf Mandelbrotovy množiny. Je to čirá radost ze struktury. Nadšení ze symetrie a vyváženosti. A zároveň určitý chlad. Jsou to dokonale seřízené, tiše a bezchybně pracující stroje vyrobené z chirurgické oceli. Takové filmy točí Christopher Nolan. A takový je (i přes všechnu špínu na povrchu) grafický román Alana Moora a Eddieho Campbella Z pekla, volně rozvíjející několik teorií o původu slavného zabijáka prostitutek známého pod jménem Jack Rozparovač.

Na podzim roku 1888 se v Londýnské chudinské čtvrti Whitechapel odehrála série brutálních vražd, která nikdy nebyla uspokojivě vysvětlena a která se, doplněna několika nejasnými indiciemi a řadou více, či méně věrohodných svědectví, stala podobnou záhadologickou bombou jako Tunguzský meteorit nebo smrt Kennedyových. Během zhruba stovky let nadšeného bádání armády historiků, novinářů, spisovatelů, romantiků, neurotiků a okultistů (Moore tento hon na Rozparovače komiksovou formou shrnuje v dokonalém druhém dodatku knihy) vykrystalizovalo několik ústředních témat, jakýchsi magnetů, kolem nichž se pozdní teorie o Jacku Rozparovačovi točí: zednářství, nemanželské dítě britského následníka trůnu a především postava královského doktora sira Jamese Witheyho Gulla.

Na všech těchto pilířích stojí i Moorův příběh - v základu jde o čistokrevnou konspirační teorii, se vším co k takovým teoriím patří (včetně potěšení které nám její odhalování přináší). V kostce: skupinka prostitutek se shodou okolností dozví o královském levobočkovi a pokouší se tuto informaci ne úplně šťastným způsobem zpeněžit, zpráva o tom se donese k samotné královně Viktorii, ta řešením nepříjemné situace pověřuje svého dvorního lékaře Williama Gulla, který si zadaný úkol vezme k srdci snad až příliš (třicetistránkové detailní popisy vražd budou asi pro slabší povahy k neučtení), takže musí být nakonec sám odstraněn zednářskou lóží, jejímž je členem.

Na této platformě Moore buduje stavbu o mnoha patrech: ne jedné rovině sledujeme čím dál tím zamotanější a bezvýslednější vyšetřování whitechapelských vražd a mechanismy vlivu svobodných zednářů v nejrůznějších vrstvách společnosti, zároveň s Gullem procházíme temná zákoutí rodivší se moderní medicíny (úžasná pasáž rozhovoru s Josephem Merrickem - slavným sloním mužem), pozorujeme, jak se v prvním masmédiu světa - novinách - rodí jedna z největších fám své doby: zabiják Jack Rozparovač, vedle toho nám Moore předkádá téměř odbornou historickou studii každodenního života v anglických chudinských čtvrtích konce devatenáctého století (rozsáhlý poznámkový aparát doplňuje řadu pramenů a reálií) a to jsme zatím stále jen u těch nejzjevnějších (povrchových) vrstev díla.

Perspektiva, z níž děj sledujeme se neustále mění. Určit hlavní postavu knihy není snadné. Je to Doktor Gull - prodloužená (a vykloubená) ruka intrik nejvyšších kruhů viktoriánské společnosti? Inspektor Aberline, který je vyšetřováním whitechapelských vražd pověřen a který chtě nechtě zapadá hlouběji a hlouběji do bahna zkorumpovaných poměrů uvnitř Scotland yardu? Mary Kellyová - poslední ze zavražděných prostitutek? Walter Sickert, druhořadý malíř a opatrovník prince Alberta - otce onoho nešťastného dítěte, kvůli kterému to všechno začalo? Snad jsou to všichni dohromady spojení a zatavení do struktury ulic Londýna - do ulic města, které v celém příběhu v žádném případě není pouhou kulisou. Naopak: zdá se, že právě všechny zmiňované postavy tvoří kulisu pro to skutečně podstatné: pro architekturu, která je možná nejhlubším tématem celé knihy.

Z pekla je knihou o architektuře a zároveň knihou - architekturou. Kdybychom strukturu Moorova scénáře vytesali do žuly a mramoru, jistě by se podobala některé z katedrál Nicholase Hawksmoora, slavného londýnského architekta přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, jehož přísně geometrické stavby se stávají základním vzorem, rozvrhem a inspirací Gullových vražd: Gull zabíjí podle plánu, který mu předepisuje samotné město, neživě chladná Hawksmoorova architektura se propojuje s brutální, živošišnou a syrovou podobou Gullových vražd a na tomto podivném kontrastním spoji roste harmonie, jakýsi jin a jang Gullova šílenství, symbol, který se zpětně vepisuje do ulic města a do života jeho obyvatel.

Od zednářství se posouváme k architektuře, od architektury budov k architektuře těla a mysli, odtud dál až k architektuře historie a času. Vraždy pěti žen postupně získávají jakýsi až mytologický charakter, doktor Gull nevraždí - vykonává oběť. Čerstvou krví oživuje prastará pohanská obětiště, pohřbená a zapomenutá pod ulicemi Londýna. Smrt používá jako halucinogenní prostředek, během zabíjení a následném zohavování těl upadá do transu, pomocí násilného činu překonává hranice vlastního vědomí, překračuje limity prostoru a času, stupňující se brutalita a míra destrukce lidského těla se zde v děsivé logice stává prostředkem k dosažení věčnosti a prozření, které je zároveň naprostým a úplným šílenstvím - jenže v závěru knihy (kdy Gull ve zvířecích podmínkách dožívá odklizený v ústavu pro choromyslné) si uvědomujeme jak relativní pojem šílenství je, jak relativní je vina doktora Gulla.

Ve skutečnosti to nebyl on, kdo vraždil. Celá společnost se v něm jako v ohnisku střetla, aby krví posvětila svou cestu k prázdnotě, ke ztrátě všech hodnot, k naprostému odcizení, k tupé zmechanizované existenci. Když Gull zabije svou poslední oběť - Mary Kellyovou, spálí její srdce, popel z něj vyhodí do vzduchu, aby jej vítr roznesl do všech londýnských ulic. Když pak nastupuje do drožky, prohodí ke svému kočímu: „Právě jsem zahájil dvacáté století.“

Sir William Gull je černé svědomí naší společnosti. Sám to během jedné ze svých extatických vizí definuje: naše současné pohodlí a bezstarostnost stojí na krvi, špíně a zvěrstvech daleko horších, než bylo oněch pět slavných whitechapelských vražd. Moderní společnost stojí na utrpení druhých. V čase i prostoru. Je to prosté, ale málokdy si to člověk uvědomí tak jasně. Severní Amerika - vlajková loď západní civilizace - vyrůstá z jedné velké indiánské nekropole, celá Evropa se brodí v krvi své koloniální minulosti, Rusko… škoda mluvit. Z této perspektivy je řádění takzvaného Jacka Rozparovače směšnou dětinskou hrou.

Zbývá jen dodat, že jakékoliv úvahy o tom jestli komiks je nebo není „plnohodnotné“ umělecké médium (bohužel stále ještě čas od času zaznívající, viz. článek Ludvíka Vaculíka v Lidových novinách ze 14. 9. 2010) jsou naprosto bezpředmětné, Z pekla je důkaz ke kterému není třeba nic dodávat.

Z pekla, Alan Moore, kresba Eddie Campbell, BB Art, z originálu From Hell přeložil Viktor Janiš, 576 stran

Marek Šindelka

(1984) se narodil v Poličce nedaleko Svojanova. V současné době studuje kulturologii na Filosofické fakultě UK v Praze. V roce 2006 získal za svou prvotinu - básnickou sbírku Strychnin - Cenu Jiřího Ortena. V září 2008 mu v nakladatelství Pistorius & Olšanská vyšla próza s názvem Chyba.