Svět je stomilionkrát bohatší, než by bylo zdrávo

Čtu Deník Witolda Gombrowicze. Nesoustavně, napřeskáčku, už asi dva měsíce. Před nedávnem jsem dočetl Kosmos od téhož autora. Přečetl jsem Trans-Atlantik. Zoufale sháním Ferdydurka. Dnes jsem začal číst Pornografii. Nevycházím z úžasu. To jsou věci které jsem v literatuře (světové literatuře - o české nemluvě) hledal a postrádal! Gombrowicz je nekompromisní. Nepíše pro čtenáře, píše proti nim. Provokuje a nutí k přemýšlení. Po dočtení jeho knih se nedostavují pozitivní pocity, žádná radost z četby, žádné uspokojení, zůstává v nás díra, jak po průstřelu revolverem. Gombrowicz otevírá propast. Nepřispívá k snadnějšímu uchopení světa, morálky, nebo hodnot, naopak, rozbíjí ty pojmy kladivem, ukazuje, že jsou prázdné. Svět je stomilionkrát bohatší, než by bylo zdrávo, píše v Kosmu a shrnuje tím jedno ze svých ústředních témat: libovolnost utváření skutečnosti v které žijeme, bolestnou nedostatečnost, svévolnost všech našich „teorií“ o světě a životě v něm. Gombrowicz ukazuje naprostou osamělost člověka a zároveň jeho neodvratnou připoutanost k ostatním lidem, s až děsivou přesností pojmenovává nedospělost, nezralost a infantilitu celé naší společnosti, respektive člověka uvnitř společenství lidí. Klíčové pocity z jeho děl: syrovost (Gombrowicz o tom sám v denících říká: Učesat to? Vyčistit? Byl bych radši, kdyby to nebylo moc ulízané) a jakýsi záhadný kontakt s realitou. Nepochopil jsem zatím úplně, jak toho dosahuje, ale četba jeho knih je neuvěřitelně živá, věci se zde mísí způsobem nebezpečně odpovídajícím skutečnému životu. Neustálé potvrzování vlastní pozice, vlastní soudržnosti (obojí skrz druhé lidi), uvědomnění si totální svobody ve světě, hrůza která z toho plyne, zároveň jakási snadnost, ano, nesnesitelná lehkost (Kundera Gombrowicze velmi obdivuje), závratná hloubka všech těch věcí plynule a téměř nepozorovaně co chvíli přejde v humor, ve frašku, v škleb, který se ale stejně nepozorovaně stane vážným, nebo děsivým a nakonec hlubokým a vznešeným. Gombrowiczovy texty nejsou dlouhé, jeho stěžejní díla nepřesahují dvěstě stran, přesto po jejich dočtení člověk knihu odkládá s pocitem že přelouskal celou Lidskou komedii i s půlkou Dostojevského. Je to extrakt. Dalo by se to namočit do dvacetisvazkové ságy jako čajový pytlík. A bylo by to zbytečné. Gombrowicz objevil - podle mého názoru - dokonalou formu. Jeho díla jsou semknutá, neporušitelná, skutečně hotová. Zároveň, a to je nesmírně zajímavá věc, si říkají o úplně nový druh četby. Jeho knihy jsou naprostým opakem literatury, která v současné době převládá, literatury, která si za cíl nedává nic jiného, než být přijatelnou (možná snobsky „vznešenější“) variantou ke sledování televize nebo hloupnutí na internetu. Jeho knihy se dají číst pouze divoce, nadšeně, nebo vztekle, možná dokonce s odporem, tak, že když člověk dočte, mrskne s knihou o zem a kopne do ní. Ano, tohle je literatura, která má sílu, má náboj, pohne s člověkem nějakým směrem, ať se mu to líbí nebo ne.

Během četby Gombrowiczových knih a deníků jsem si z hrůzou uvědomil, že současná (a česká především) literatura je skutečně v hluboké krizi, dostala se do podřadné, vykleštěné, dýchavičné pozice. I na své nejvyšší úrovni se pouze snaží dohánět zdegenerovanou masovou zábavu (televizi, mainstreamový film), není schopná vyslovit se silně a nezávisle, triumf literatury je dnes její čtivost, dobrý příběh, zfilmovatelný příběh, příběh, který když splaskne, nezbyde po něm ani smrad.

A tak si na závěr, především pro vlastní, soukromé účely formuluju několik věcí: jsem unavený ze všech těch tanečků a resuscitačních procesů, je mi nanic z literárního marketingu, z knižních veletrhů, z autorských čtení, z potvrzování si ubohých pozic na internetových komunitních sítích, chci literaturu, která nic z toho nebude potřebovat, která si vystačí sama se čtenářem, která člověka zvedne ze židle, která bude život ukazovat v jeho složitosti, se všemi odvrácenými stranami, která nebude zjednodušovat, ale problematizovat. Protože to je už od prehistorie lidstva hlavní účel umění. Umění tu není pro zábavu. Je a vždycky bylo protiváhou, protipólem, tím co nás v našich pozicíh neutvrzuje, naopak, nutí nás o nich pochybovat, zvažovat jejich oprávněnost, případně je měnit. Umnění je rituál. Je to princip změny, pohybu. Není se čemu divit, že v naší pozvolna degenerující společnosti ztrácí význam. Za tyhle myšlenky tedy vděčím Gombrowiczovi a dělím se o ně s vámi.

Marek Šindelka

(1984) se narodil v Poličce nedaleko Svojanova. V současné době studuje kulturologii na Filosofické fakultě UK v Praze. V roce 2006 získal za svou prvotinu - básnickou sbírku Strychnin - Cenu Jiřího Ortena. V září 2008 mu v nakladatelství Pistorius & Olšanská vyšla próza s názvem Chyba.