Slovenská Italka a česká Bulharka o lásce

Texty o literatuře strkající do jednoho pytle dvě knihy jen proto, že je napsaly ženy, mi lezou na nervy. Zvlášť pokud je dále „spojuje“, že obě spisovatelky jsou „mladé“, „empatické“, případně „nadějné“. Na druhou stranu bránit se za každou cenu srovnání dvou čerstvě vyšlých knih jen proto, že je napsaly autorky, jež jsou obě empatické, mladé (pokud čtyřicet let je ještě mládí, dnes asi ano) a nadějné, se zdá jako samoúčelný truc.

Zvlášť když prózy Lucie Piussi Láska je sliepka (Marenčín, Bratislava 2011) a Biancy Bellové Mrtvý muž (Host, Brno 2011) spojuje i téma tragického osudového vztahu. Obě autorky mají navíc i společný původ: mají jižanské kořeny (Piussi italské a Bellová bulharské). Na první pohled shod víc než dost a i na ten druhý: chrlený nespisovný jazyk, který až s určitou mírou agrese strhává k textu pozornost, jako by rády chňaply za flígr nehodné muže ony tak trochu surové hlavní hrdinky.

Alter ega obou autorek Hana i Lena jsou představitelkami širokého proudu emancipovaných žen, které jsou příliš sebevědomé na to, aby se podřizovaly, ale ne dost na to, aby zůstaly spokojeně single. Obě hrdinky jsou fatálně přitahovány k macho mužům, kteří jim ubližují a obě řeší problém děti ano či ne. V obou případech máme také týž intenzivní pocit autobiografičnosti.

Na začátku psaní obou textů stála potřeba vykřičet ze sebe jisté podstatnosti o vztazích, o fungování oné ďábelské chemie mezi mužem a ženou a říci to tak, že nás to posadí na zadek, smete, uzemní, vmáčkne do židle. Leckdo by mohl být z nepozornosti s oběma knihami rychle hotov a šmahem je strčit do police s „ženskou literaturou“, kam ale přes vstřícnost ke čtenářům díky své nerůžobrýlovitosti nepatří.

Piussi vypráví hovorovou bratislavštinou (nostalgie po česko-slovenském jazykové světě bude pro mnohé nedílnou součástí čtenářského zážitku) příběh tří milostných vztahů emancipované čtyřicátnice, začínající spisovatelky Leny. Lena pracuje jako redaktorka v nakladatelství. Žije nezávislým bohémským životem ženy kulturní scény a léta je fatálně v milostném vleku charismatického básníka Postavy, který ji, ač ji prý také miluje, trápí nevěrami a nejen jimi.

S Postavou se hrdinka rozchází, ale přesto (nebo proto), jak zjišťuje v průběhu několika let a následných dvou zkrachovalých vztahů, je jí onen básník stejně ze všech mužů nejbližší. Celý příběh je jednou velkou ilustrací přísloví, že ač se obvykle tvrdí opak, lepší je holub na střeše než vrabec v hrsti, jenže kdo na to má? Dost kuráže, nervů, sebevědomí, ochotě k samotě… Láska je sliepka je Piussi debutem, nejen do slovenského povědomí ale vstoupila již před několika lety jako zpěvačka a textařka slovenské kapely Živé kvety. Její literární debut působí jako gruntovní úklid v ní samé, způsob, jak se vyrovnat s náročnou životní kapitolou a razance jejího počinu je úctyhodná. Žádná zbytečná slova nebo zhrzené kňourání.

Milostné situace, které v obměnách zažil snad každý, dokáže Piusi popsat tvrdě, věcně a citlivě zároveň, ostře k druhým i k sobě. Na bohémku Lenu platí jen osvědčená kombinace cukru a biče s tím, že biče může být i o něco víc, cukru nikoli, jinak feminismus, nefeminismus, vezme do zaječích. Není to takhle nějak vlastně odjakživa? Slepice nebo umělkyně, jedna za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet. Ze slabých si dělají hadr na podlahu a pod silnými se jim prý děje příkoří.

Bellové

Mrtvý muž

je na rozdíl od prózy Piussi vyprávěním v první osobě a není zdaleka jen o vztazích respektive nejen o milostných. Hana jej vypráví muži, který ji v lásce zranil ze všech nejvíc, a my se od začátku ptáme proč zrovna jemu. Konec nám to zodpoví více než uspokojivě. Možná až příliš. Ale to je čistě věcí vkusu. Jazyk Biancy Bellové působí poučeněji a propracovaněji, ale také vypočítavěji než u Luciy Piussi. Jak

Láska je sliepka

tak

Mrtvý muž

jsou příklady zdařilých textů, které táhne prožité sdělení. Nejde ale o deníčkovou literaturu, nýbrž texty stojící na vlastních nohách. A nejsou hliněné.

Petra Hůlová (1979) vydala v nakladatelství Torst romány Paměť moji babičce, Přes matné sklo, Cirkus Les Mémoires, Umělohmotný třípokoj, Stanice Tajga a Strážci občanského dobra. Je držitelkou Ortenovy ceny, ceny Magnesia Litera a Josefa Škvoreckého a vítězkou ankety Lidových novin Kniha roku.