Rovnice Gogolova ducha a jiné výpočty

Letos koncem června to bude devadesát let od chvíle, kdy zemřel básník Velemir Chlebnikov. Poslední věc, kterou napsal, byl stručný dopis lékaři A. P. Davydovovi: „Oznamuji vám jako lékaři své zdravotní nesnáze. Dostal jsem se na daču v Novgorodské gubernii, st. Borověnka, ves Santalovo (40 verst od ní), sem jsem šel pěšky, spal jsem na zemi a ztratil jsem nohy. Nechodí.“ Nedlouho poté umírá na otravu krve.

Sdělení ztratil jsem nohy má u Chlebnikova fatální význam: byl to člověk v neustálém pohybu, nenapravitelný tulák, totální bezdomovec. Pro běžný řivot zcela nepoužitelný. Jestli mělo Rusko svého Rimbauda, byl to Chlebnikov - i když ve značně syrovějším provedení.

Stejně jako on se stal ikonou pro celé generace pozdějších básníků a svým dílem předznamenal všechny velké avantgardní směry, které se v jeho zemi začátkem dvacátého století začínaly rodit. I když mluvit v Chlebnikovově případě o „díle“ je trochu problematické. Všechny knihy, které vyšly za jeho života uspořádali jeho přátelé.

Majakovskij v nekrologu vzpomíná, že když se Chlebnikov někde na chvíli usadil, zaplnil po krátké době celý pokoj textem. Rukopisy postupně vytlačily veškerý nábytek, kromě stolu, židle a postele. Přátelé a redaktoři, kteří jej navštěvovali, vybírali z hromad papíru nejlepší básně a sestavovali z nich sborníky, často dost kolážovým způsobem, protože nebylo jasné, kde která věc začíná a kde končí (ke korekturám Chlebnikova nepouštěli, protože místo oprav vše škrtal a psal zcela nové texty).

Když se chystal znovu vyrážet na cesty, zbytek rukopisů mu zašili do velkého povlaku na polštář, aby je nepoztrácel - což se stejně většinou stalo, případně mu pytel ukradli vesničtí výrostci, aby získali papír na balení cigaret. Převážnou většinu Chlebnikovových básní vykouřili ruští sígři! Možná nejvděčnější konzumenti jeho poezie: pro běžné čtenáře zůstával zcela nepřístupný. Majakovskij v té souvislosti podotýká: „Chlebnikov není básník pro spotřebitele. Nelze jej číst. Chlebnikov je básník pro výrobce poezie.“

Komplikovanost jeho textů způsobuje fakt, že přes svou horečnou, hektickou (a v posledních letech jeho krátkého života jurodivou) povahu to byl člověk nesmírně inteligentní, univerzitně vzdělaný v matematice, fyzice, zoologii a filologii.

Všechny tyto obory se v jeho textech mísí a prostupují. Jeho básně jsou hutné, nelíbivé, nekompromisní útvary téměř mimozemského původu. Chlebnikov sestavuje Slovník hvězdného jazyka, v němž různým hláskám podle komplikovaných fyzikálně-matematických principů přiřazuje zcela nové významy, věnuje neuvěřitelné množství energie studiu ruské a světové historie, složitými výpočty se snaží postihnout základní rytmus dějin, objevit „zákon času“, matematicky dokazuje princip, jakousi sinusoidu Puškinovy tvorby, pomocí vcelku jednoduchých mocnin a odmocnin vypočítává rovnici Gogolova ducha. Vedle toho všeho se občas objeví nečekaně lyrický, až průzračně čistý moment.

Jiří Taufer, který Chlebnikova nedocenitelným způsobem přeložil do češtiny, v předmluvě k výboru Čmáranice po nebi (odtud všechny použité citace) poznamenává:

„Chlebnikovovo dílo, nebo spíše jeho torzo, připomíná bouři slovesných živlů, kde ve zmatku a ohlušující tříšti řítících se úlomků hmoty čtenáře náhle oslní obraz podivuhodné síly a krásy, jenž se objeví, aby zase ihned zmizel v pokračující katastrofě.“

Nejlepší básně pocházejí z období, kdy se Chlebnikov účastnil ruského tažení na Teherán. Při náročném ústupu se ztratil v horách, prodal boty a košili, procházel krajinou oblečený do dvou sešitých konopných pytlů, takže místní obyvatelé jej považovali za poustevníka z hor. Píše o těžkém, dusném smutku letních večerů, o pachu buvolího mléka, „který se větví k obloze jako koruna stromu.“ Vůbec nejsilnější text je ale ryze ruský. Jmenuje se Hlad a začíná takto (překlad Jiří Taufer):

Proč lesem losi se zajíci skáčí,
pryč prchajíce?
Kůru na osice lidé snědli
i zelené letorosty jedlí.
Ženy a děti chodí lesem
a sbírají březové listí
na šči, na okrošku, na boršč.
Jedlové pupeny, stříbrný mech,
lesní trávu.
Děti, ti zvědové lesů,
podrostem prolézají,
pekou si na ohni bílé červy,
zaječí jetýlek, housenky tučné
anebo veliké pavouky, kteří jsou sladší než ořech.
Loví krtky, šeré ještěrky,
syčící hady střílejí šípem,
z lebedy pekou placky.
Z hladu se honí za motýly,
už jich nasbíraly plný pytel,
dnes maminka uvaří jim
z motýlů boršč.

Velemir Chlebnikov, Čmáranice po nebi, překlad Jiří Taufer, Státní nakladatelství kársné literatury 1964, Odeon, 1974

Marek Šindelka (1984) Je autorem románu Chyba (Pistorius & Olšanská, 2008), který spolu s V. Maškem, M. Lipavským a  Pure Beauty převedl do stejnojmenné komiksové podoby - vydalo Nakladatelství Lipnik v roce 2011. Na podzim téhož roku mu v nakladatelství Odeon vyšla sbírka povídek s názvem Zůstaňte s námi. V roce 2006 získal za svou prvotinu - básnickou sbírku Strychnin - Cenu Jiřího Ortena.