Román chvějivého subjektu a matoucích dějin

Chorvatská literatura má dvojí smůlu: vzhledem k národním proporcím je v kontextu Evropy literaturou výrazně menšinovou a dále se v jejím středu zrodil tvůrčí gigant, dosahující téměř ve všech literárních žánrech tak výrazného uměleckého vrcholu, až se zdá, že je to zjev pro literaturu tak malého národa takřka příliš veliký. Mám na mysli básníka, romanopisce, dramatika a esejistu Miroslava Krležu (1893–1981).

Těžko říci zda je v kontextu chorvatské literatury významnější Krležova básnická skladba Balady Petrici Kerempucha (česky vyšly v mistrovském překladu Josefa Hiršala), šťavnatá a šlehavá pohřební slavnost jednoho chorvatského nářečí – kajkavštiny, nebo cyklus dramat Glembajevi , pitvající pokrytectví a přetvářku jedné kosmopolitní patricijské rodiny spjaté s habsburskou monarchií.

Co se týče Krležových próz, tak na předním místě vévodí dvojice románů Návrat Filipa Latinovicze a Na pokraji rozumu, které vyšly v rámci vydání souborného Krležova díla v jediném svazku v nakladatelství Odeon na počátku osmdesátých let. Po prvním z nich jsem nedávno po letech znovu sáhnul.  Coby poloviční Chorvat čtu sice Krležu většinou v originále, leč český překlad Věry Vrzalové i přes drobné dobovosti na půvabu neztratil.

Řečeno strohým jazykem literární vědy, Návrat Filipa Latinovizce je vyvrcholením Krležova expresionistického období a současně představuje de facto proto-existencialistickou prózu, v jejímž záběru, tak jako v jiných jeho dílech z období dvacátých a třicátých let, se nacházejí nejrůznější psychické poruchy, škleby duše, pukliny a trhliny společenského dění, úchylky a křeče jedince i celé společnosti.

Specifičnost Krležova přístupu pak tkví v tom, že kromě existenciální naléhavosti zakládalo jeho senzibilitu také ostré sociální vidění; politicky byl Krleža chorvatským marxistou a zůstal jím až do konce života (byť jeho politické postoje v mnohém s Titovým režimem silně kolidovaly). To dává jeho precizním analýzám niterných hnutí hrdinů zvláštní dějinnou rozmáchlost.

Současně máloco je Krležovu cítění tak cizí jako socialistický realismus; s agilními propagátory angažovaných marx-leninských agitek svedl během života Krleža nejednu bitvu. (Na okraj jen poznamenám, že v kontextu současné české literární diskuse, která se točí především v oblasti poezie kolem tématu angažovanosti, je Krležova postava nesmírně aktuální a inspirativní právě oním spojením existenciální hloubky a silného sociálního cítění.)

Dějová linka této knihy je v zásadě prostá a téměř vedlejší, byť se nejedná o čistě experimentální prózu. Malíř Filip Latinovicz se po letech vrací z „velkého světa“ do rodné Slavonie, aby pobýval v rodném domě své matky, trafikantky Reginy, která se vyšvihla mezi již poněkud omšelou smetánku spojenou s předchozím (rozuměj habsburským) režimem.

Filip je depresivní a nejistý muž, jehož původ je zahalený nejasnostmi (je nemanželský syn biskupa?). Svět pro něj představuje nesourodou masu fragmentů, divný masiv bezcílných okamžiků, trpkou špinavou pustotu; vědomí jeho vlastní existence se doslova chvěje a zmítá bytostnou úzkostí. Podívejme se nejprve na jeho autoportrét v kavárenském zrcadle:

„Podivné! Sedí jeden takový neurčitý někdo v zrcadle, nazývá sám sebe „sebou“, nosí to svoje zcela kalné a nejasné „já“ v sobě celá léta, kouří a oškliví se mu kouření, cítí, jak je mu nevolno, jak ho bolí hlava, jak ho bolí srdce, dělají se mu před očima zelenavé kruhy, a všechno to tak nejasně a matně kolotá a všechno je tak náhodné, tak neurčité, tak divně chvějivé: být subjektem a cítí totožnost svého subjektu“ (s. 37).

Filipova rozechvělost, jeho silná pochybnost o všem, včetně vlastního malířského díla ho nezbavuje ostrého, až satiricky přesného vědomí okolní malosti, tuposti a provinčnosti. Po setkání s vysloužilým bánským radou Silvijem Leipachem si pomyslí: „Ten senilní pán má v knihovně svého Benczúra a se mnou se chce bavit o malířství, to byl jediný dojem, který Filip cítil někde v zcela vzdálené a neurčité přihrádce svého mozku; tak převracel listy v Empherides Posonienses, prohlížel nějaké temperové motivy na stropě a nevěděl, co říci tomu tlachavému starci, který ho zasypával frázemi a pochvalami“ (s. 82)

Vidění hraje v Krležově románu ústřední rozměr; román doslova vidíme malířovýma očima; detailní a básnicky velmi přesné popisy vnějšího světa jsou ovšem zcela podřízeny centrálnímu motivu – pitvě zahnívajícího světa.

„Dým v krčmě je hustý a valí se kolem předmětů a postav v šedivých kotoučích. Ta plesnivá místnost s biedermaierovskými okny pod hlubokým klenutím, s petrolejovými lampami, s papírovými květinami a obrazy ve zlatých rámech představujícími smrt. Carmen pluje v žlutě smradlavé mlze a na zeleném sukně odskakující biliárové koule, a ten zvuk čisté slonové kosti se mísí s cinkáním sklenic, pleskotem karet a kostěných destiček na mramorových deskách v starou šedivou opilou píseň venkovských hostinců“ (s. 150).

Filipovo expresivní vidění světa ovšem neumožňuje celek a proto ani smysluplné uchopení událostí, svět zrcadlený v jeho tísnivém oku se rozpadá do nekonečné tříště obrazů postrádajících jednotící prvek. Tak se tyto obrazy, řečeno s Jaroslavem Otčenáškem v jeho znamenité recenzi Krležovy knihy, stávají „zastaveními“ a „zahníváními času“. Proto Filip nakonec přehlédne i síť manipulací, do níž je postupně vplétán a nepochopí ani tragické vyvrcholení celého příběhu – vraždu Bobočky (po jistý čas Filipova femme fatale).

Jakkoli středem Krležova románu je postava osamělého Filipa Latinovicze – tato ikona odcizení, je jeho kniha zalidněná množstvím postaviček zvláštních osudů a nejrůznějšími barvitými odbočkami z chorvatsko-uhersko-rakouských dějin (např. vyprávění barona Baločanského). I tito vedlejší hrdinové a tyto vedlejší románové linie jsou ovšem projevem všeobecně panujícího hnusu, který tento nádherný román svým zápachem proniká.

A zde se možná skrývá ona zvláštní Krležova ambivalence – jedinec a dějiny se vzájemně překrývají, prostupují, až jsou k nerozeznání. Krleža, existenciální marxista, v této urputné, jazykově brilantní expresi obnažuje absurdnost a tupost celé jedné epochy (rozpad Rakousko-Uherska; začátek královské Jugoslávie) a zneklidňujícím způsobem vykresluje jedince zpleněné duchem doby. Je snad zbytečné dodávat, že svým svobodným tvůrčím aktem zahnívající nutnost epochy Krleža přerůstá a odcizení doby a jedince svým románem paradoxně vykupuje.

Miroslav Krleža: Návrat Filipa Latinovicze, Odeon, 1981