Putování s mladým Lin-ťim

Jsou knihy, které člověk zhltne na jedno posezení, ale po delší době mu není jasné, cože vlastně strávil. A jsou knihy, které nás nutí, abychom je četli vícekrát, přežvykovali jejich myšlenky, pochutnávali si na jejich stylu, sytili se jimi řadu roků. A konečně existuje třetí druh knih – knihy setkání. Knihy, z nichž se stávají naši intimní přátelé. Knihy, které se změní v důvěrníky našich hodin, dnů a let.

Jednu takovou knihu jsem objevil celkem nedávno. A také vyšla teprve nedávno. Za krátký čas se z nás nicméně stali blízcí přátelé; tuším, že na celý život. Jmenuje se Putování mladého Lin-ťiho a jejím autorem je čínský kronikář čchanového (neboli zenového) buddhismu z 9. století Šu-la-ce. Pro evropského čtenáře mnichovy zápisky připravil a rozkošně upravil, respektive brilantně sepsal maďarský autor Lászlo Sári. Na úvod ještě dodám, že hlavní postavou knihy je legendární mistr Lin-ťi, slavný to buddhistický opat, a že kniha má svoji předchůdkyni: Ranní rozhovory v klášteře opata Lin-ťiho.

Putování mladého Lin-ťiho nás seznamuje s mladickými, učednickými léty tohoto čchanového mistra. S jeho putováním po nebeských i zemských končinách. Ale rozhodně nehledejme v knize, sestavené z drobných anekdot z Lin-ťiho putování, životopisná fakta, ani školometské vysvětlení mistrova učení.

Není biografií ani filosofickou studií. Běží tu o knihu iniciační. Ovšem iniciace je to prazvláštní. Představujeme-li si duchovní moudrost těžkou jako opatské roucho a únavnou jako spletenec klášterních disputací či esoterně nepřístupnou jako kaligrafické znaky jsme u mistra Lin-ťiho na špatné adrese. Místo sofistikovaných výkladů, jak že se to má s osvícením, karmou nebo prázdnotou se s mistrem Lin-ťi naučíme umění nenásilného spánku a poznáme oblačné stezky do nebeských říší, které obývají průsvitné víly a kde šumí zlatisté háje. Ovšem, právě tak a možná ještě více se nám dostane důsledného školení v umění chůze po prašných cestičkách této země. A objevíme, že věci se nám sdělují jen natolik, nakolik chtějí samy a rovněž seznáme, že všechny vědy jsou možná tak trochu podfuk a že poezie probouzí srdce a proto vede k Probuzení.

I probuzení, tj. dokonalé vidění srdcem, není u mistra Lin-ťiho ničím těžkopádně pseudo-mystickým, spíš je to cosi hravě i bolavě lidského, nenuceně moudrého a ohromně prostého. Ať už našeho mistra zastihneme, jak se opíjí a chechtá s taoistickým poustevníkem, přistihneme ho, jak se strašlivě nudí při klášterních rozpravách nebo jen tak lelkuje při pohledu na rozkošnické hry světla a stínu ve vrboví – vždycky nás dojme a současně poučí. Mistr Lin-ťi je účastným pozorovatelem neustálých proměn světa, jeho nazírání je přímé, ostré, radostné a současně je v něm nutný ždibec melancholie a utrpení, bez něhož se žádný autentický vhled neobejde.

Dovolte, abych nyní předal na okamžik slovo Lin-ťimu samému: „Nejsem nepostradatelný, neboť čas plyne i beze mne. Nejsem nepostradatelný, neboť v plynoucím čase, v té dílně bytí, dochází ke všem změnám, k nimž má dojít, i beze mne. Ale nejsem ani zbytečný, neboť jsem chtěn a stvořen Nebesy a Zemí, nejsem zbytečný, neboť jsem! – vyčetl Lin – Ťi učení z příkladu, který mu ukázala stébla trávy.“ Tahle slova mě léčí, protože si mnohdy přijdu na světě nepostradatelný a zároveň zcela zákonitě zbytečný. A léčí mě všechny další úvahy tohohle obrovitého sympaťáka.

Kdo vůbec je? Božský rošťák? Čínský existencialista z 9. Století? Nebeský drak? Především je nesmírně něžným člověkem. Zapomeňme na chvíli na zenové mistry, jejichž bambusové hole divoce sviští nad hlavami nevědomých adeptů. Škola tohoto mistra je mírná a hojivá. Současně to ale není žádná rozbředlá, rozměklá soft-spiritualita, žádný pohodlný eso-šrot, který nám servírují v lákavých přebalech za vysoké ceny rychlokvašení kouzelníci dneška. Jeho cesta je lidsky poctivá, a v tom je náročná.

Ivan Ilich kdesi napsal, že je nám dnes zapotřebí „epistemologické askeze“, čili jiného vědění, odlišného poznání. Ubití kvantem zbytečných informací, přesycení myšlenkovým fast-foodem, unavení vědou, z níž se stala stohlavá hydra „vlivologie“, otupělí mediální prázdnotou trpíme duchovní podvýživou a naše srdce jsou leckdy už jen výkonné mechanické pumpy napájené osobním strachem a dobovou úzkostí. A právě proto zoufale potřebujeme metanoiu – změnu smýšlení: potřebujeme myslet a vidět srdcem. Potřebujeme se porozhlédnout po našem světě jako mladý Lin-ťi.

Bez předsudků, bez tíživého nákladu vlastně-nevlastního já, beze strachu, bez malátné otupělosti, bez neurotické horečnatosti, bez touhy vlastnit cokoli, sebe, druhé, ideje nebo věci. A bez rámusu, vnitřního i zevního. Zní to naivně a naivní to také je, pokud nevinnost zázraku života máme za naivní. Za tímto viděním ale nemusíme putovat do exotických dálek, netřeba odcházet za tlusté klášterní zdi, vždyť sám Lin-ťi (byť v klášteře jeho putování nakonec skončí) říká: „Snad právě tento všední život je cesta sama. Její knihy jsou rýžová pole a klasy, zrny naplněné koše. Jezero, hora a oblaka. Sýpka, kuchyně, síně a ložnice. Noční spaní a ranní vstávání. A pak zase ta rýžová pole, klasy a koše.“ Vše, co je k probuzení třeba, máme přímo před nosem.

Tuhle knihu netřeba číst, není ke čtení. S touto knihou je dobré se spřátelit, touhle knihou je třeba se opít, touhle knihou je nutné se stát. Když putuji po jejích stránkách, na chvíli ztrácím zdání, kdo že a kde že vlastně jsem. Od prvního řádku ke mně mluví jinou řečí. Důvěrnou a svěží. A přece podivně neznámou a nevyzpytatelnou!

Adam Borzič,

(nar. 1978), básník, člen skupiny Fantasía. Spolu s Petrem Řehákem a Kamilem Bouškou vydal knihu Fantasía (Dauphin 2008). Vystudoval teologii při ETF-TKT UK. Básně, odborné a publicistické texty publikoval např. v Tvaru, Reví Mítink, Revue Vlak, A tempo revue, Křesťanské revue, Dingiru, Deníku Referendum, MF Dnes, Ateliéru. Byl zařazen do antologie Nejlepší české básně 2010. Na podzim 2011 mu vyjde sbírka básní Rozevírání! v nakladatelství Dauphin. Žije v Praze.