O čem mluví Cormac McCarthy, když mluví o zabíjení

Podlost přebejvá i v tý nejmenší zvířeně, ale když Bůh hnětl člověka, stál mu po boku samotnej ďábel. A tak vznikl tvor, kterej dokáže všecko. Vyrobit stroj. Vyrobit stroj, kterej vyrobí další stroj. Stvořit zlo, který poběží samovolně tisíc let, bez dalších zásahů. Věříš tomu?
Nevím.
Tak tomu věř.

Krvavý poledník Cormaca McCarthyho je z těch knih, které člověk třikrát znechuceně odloží s tím, že tohle už je opravdu moc, že s touhle samoúčelnou přehlídkou zvěrstev nebude ztrácet čas. Jenže po pár dnech se stejně přistihne, že knihu opět drží v ruce. Je v tom nějaký záhadný magnetismus. Pod povrchem téhle brutální kovbojky o slavném Glantonově gangu zabijáků a lovců skalpů se odvíjí ještě něco dalšího, něco hypnoticky silného. Postupem času tento podproud vystupuje na povrch a příběh ke konci nabývá archetypálních, téměř mytických rozměrů.

McCarthy přináší zprávu o budování jedné civilizace. Krvavý poledník je příběhem osidlování západu, zrodu moderní Ameriky. Na každém kroku se zde setkáváme s nějakým reliktem války o tuto zem. Děj se odehrává na nekonečných pláních, které jsou od obzoru k obzoru poseté kostmi tisícíčlenných bizoních stád vybitých pro kůži, v rozvalinách starých dolů, spálených ruinách mexických vesnic, troskách indiánských osad, v pouštích, kde se potulují bandy Komančů oblečených ve španělských konkvistadorských brněních, fracích, cylindrech, podvazcích a sukních.

McCarthy údajně kdysi řekl, že jej nezajímá žádná literatura, která nesouvisí se zabíjením. V jednoduchosti tak shrnul svoje celoživotní téma. V průběhu četby Krvavého poledníku člověk postupně a s jistým překvapením zjišťuje, že otupěl vůči brutalitě, že práh citlivosti pro všudypřítomné násilí se pozvolna snížil tak, že už jej vlastně vůbec nevnímá jako něco vyjimečného. Je to trochu děsivý moment. Náhle až mrazivě přesně chápe netečnost, s jakou ústřední postavy jednají. To, co se ze začátku zdálo jako naturalistická manýra, autorský naschvál, zbytečné opakování téhož, se někde zhruba za polovinou knihy ukáže jako nezbytná expozice. McCarthy jen potřeboval nějaký čas, aby násilí demýtizoval, aby ukázal, že jde o naprosto přirozenou součást světa, bez níž není žádný život možný, že příroda není krutá, jen je ke krutosti zcela netečná. Potřeboval čas, aby nás dostatečně zabydlel ve světě, kde člověk, zvíře a dokonce krajina "jsou si nadáni nečekaným příbuzenstvím."

Všechno živé stojí na nějaké formě násilí. Rostliny mezi sebou vedou složité a nemilosrdné války o zdroje slunečního světla a vláhu. Všichni živočichové (včetně těch na mikroskopické úrovni) jsou zabijáci. Bez vyjímky. Dokonce v rámci jednoho organismu probíhá nespočet neviditelných válek. Samo zrození je násilný čin, a dokonce i početí je boj, ve kterém nakonec obstojí jediné dvě buňky. Soudce Holden, stěžejní postava celé knihy, vzdělanec, tanečník archeolog a polyglot, stvoření rozkročené kdesi mezi řádem a naprostým chaosem, dvoumetrový obr s tváří nemluvněte, který s Glantonovou bandou putuje a její vůdce mu podle všeho upsal duše jejích členů, říká: "Nesejde na tom, co lidé o válce soudí. Válka přetrvává. Stejně dobře byste se lidí mohli tázat, co si myslí o kameni. Válka tu byla vždy. Než přišel člověk na svět, válka už na něj čekala. Nejvyšší řemeslo čekalo na nejzdatnějšího vyznavače. Tak tomu bylo, a tak tomu bude."

V doslovu knihy McCarthy shrnuje svůj postoj: "Něco jako život bez krveprolití neexistuje. Podle mě je názor, že se dá živočišný druh nějakým způsobem pozvednout a všichni budou žít v harmonii, velice nebezpečný. Ti, kteří takový názor mají, se vzdají svých duší, své svobody, jako první. Touha po takovém světě člověka zotročí, udělá mu ze života prázdnotu." Myslím že jsou to nesmírně podnětné myšlenky v době, kdy se dokážeme k smrti dojmout nad topenými koťaty a v továrně za rohem na běžícím pásu zatím stroj odpraví dvě prasata za vteřinu. Člověk přirozeně potřebuje žít v nějaké formě patosu, s pocitem, že uspořádání světa, v němž žije je správné. Ale stejně jako je čas od času potřeba pocítit strach, aby si člověk připomněl, že ještě žije, tak je dobré se někdy konfrontovat s těmi odvrácenými stranami společnosti a lidské přirozenosti. Občas si místo romanticky učesaného násilí hollywoodských filmů nechat vyrazit dech a prokrvit mozek filmy Michaela Hanekeho, nebo romány Cormaca McCarthyho.

Marek Šindelka

(1984) se narodil v Poličce nedaleko Svojanova. V současné době studuje kulturologii na Filosofické fakultě UK v Praze. V roce 2006 získal za svou prvotinu - básnickou sbírku Strychnin - Cenu Jiřího Ortena. V září 2008 mu v nakladatelství Pistorius & Olšanská vyšla próza s názvem Chyba.