Nakrk’ jsem Peňáse, pánové

O románu s podivným názvem HHhH (Himmlers Hirn heisst Heydrich) se toho už v Česku napsalo hodně a většinou se dočkal kladného přijetí.

Kniha vypráví uspokojivým způsobem o atentátu na Reinharda Heydricha, a také o mnoha věcech, které mu předcházely a které následovaly. Předpokládám, že v Čechách je Gabčíkův zaseklý samopal Sten ještě pořád součástí středoškolské doplňovačky, v níž se nevyhnutelně potkává s jablkem dopadajícím na hlavu dřímajícího Newtona (F = m x a) či vytrvalým zbrojnošem mířícím právě do Athén z marathonského bojiště („Nenikékámen!“).

Pro Francouze půjde nejspíš o téma poměrně exotické, což mohlo být jednou z příčin, proč kniha získala loni prestižní Goncourtovou cenu pro nejlepší románovou prvotinu.

Autor knihy, Laurent Binet, začínal pěkně od píky a po rozsáhlých a vzrušujících výzkumech nedospěl k jiným koncům, než jaké už jsme znali. Kontura příběhu zůstává nezměněna: válka, Němci, Heydrich přijíždějící „utužit v Protektorátu morálku“, která za von Neuratha povážlivě upadala, potřeba exilové vlády vykázat nějakou solidní odbojovou činnost, nefunkční Sten, poněkud záhadné úmrtí nenáviděného nacisty, Burdova zrada… a ovšem kostel, pravoslavný kostel v Resslově ulici, kde se odehraje poslední bitva jako na nějakém panoramatickém plátně.

Dokonce ani část, od které jsem si leccos sliboval, nepřináší nic nového: žádné exkluzivní důkazy podporující v Česku nepříliš populární teorii, že smrt ambiciózního a vlivného Heydricha se nakonec nejvíc hodila Hitlerovi, kniha nepřináší. Přízračné figuře říšského protektora přitom věnuje Binet v první půlce knihy hodně pozornosti. Později však už obětuje (jistě zajímavé) úvahy o skutečné příčině Heydrichovy smrti přímému tahu ke spektakulárnímu konci parašutistů, příběhu, knihy… Což zmiňuji hlavně proto, abych vyjádřil přesvědčení, že Binet-spisovatel nabízí po vší namáhavé přípravě čtenáři knihu, jakou opravdu chtěl napsat.

Nemělo by smysl něco takového zmiňovat, kdyby právě o tomhle nepochyboval jeden z nejlepších českých knižních komentátorů, Jiří Peňás. Ve své recenzi Binetovy knihy dokonce fešnému mladému Francouzovi (který strávil řadu let v Česku i na Slovensku a prožil tu intenzivní vztah s krásnou Slovenkou, o čemž se nezapomene zmínit v textu románu) podsouvá nepříjemně nízké motivace k sepsání celé knihy. Až se zdá, jako by náhlá blízkost jiného alfa-samce zabránila recenzentovi přijmout fakt, kterému se nic nepříčí: že totiž Binet beletrizoval sám sebe na základě účinné reflexe, stejně jako to udělaly stovky a patrně tisíce jiných spisovatelů před ním.

A vydalo by na poměrně obsáhlý rozbor, proč někomu expozice vlastního ega v literárně objektivizovaném textu prochází – a jinému zas ne.

Já bych tu každopádně – jako kolega spisovatel – hájil princip pozitivního čtení, podle kterého bychom měli předpokládat, že předkládaný literární produkt je dílem záměrným, a to tak dlouho, dokud důkazy pro opačnou domněnku jasně nepřeváží.

Binetovo přemítání z úvodu knihy, jak by měl vypadat román na téma skutečné historické události na začátku třetího milénia, přitom naznačuje, že zvolená forma je výsledkem pečlivé, promyšlené volby. Zdá se být evidentní, že spisovatel nechtěl nechat pracovat autorské ego skrytě, prostřednictvím (občas matoucí, zatemňující) fabule, ale učinil ho součástí hry transparentně – a dle mého soudu také legitimně.

Jiří Peňás se domnívá, že autora je (v tomto druhu knihy) příliš – a rozčiluje ho to. Já si myslím, že Bineta je hodně především v úvodu knihy a že se tímhle brnkáním na privátní strunu pokouší překonat tradiční úskalí „knižních rozjezdů“, což se mu ostatně daří. (Binet na to sám upozorňuje svým odkazem na „neučtitelný“ úvod Hugova románu Chrám Matky Boží v Paříži.)

Ve chvíli, kdy už dějový tok mohutní, autora výrazně ubývá. Paradoxem je, že teprve tady jsem měl chvílemi dojem, že Binet úplně nezvládl „řemeslo“: ve snaze udržet ve hře „postavu autora“ a přitom nebrzdit děj, se uchyluje ke krátkým osobním poznámkám… a ano, občas tak trochu zbytečným příprckům.

Mou (obtížně doložitelnou) tezí navíc je, že Binet přinejmenším uvažoval o paralelním příběhu, vzrušující detektivce plné mocného okouzlení, o příběhu vlastního pátrání po osudech jiných. A že se ho nakonec vzdal, ačkoli by takový příběh byl z podstaty věci zcela ústrojnou součástí původního příběhu Gabčíka, Kubiše a Reinharda Heydricha…

Nejsem si jist, nakolik Jirka Peňás zaznamenal, že beletrizování příběhů historických postav (které se přitom často úplně vyhýbá fabuli) je – zvláště v Anglii – stále populárnější a že tahle konjunktura trvá už bezmála čtvrt století. Stačí se podívat na tituly nominované a často i odměněné prestižní Booker Prize…

Spisovatelka A. S. Byatt, abych uvedl alespoň jeden zajímavý konkrétní příklad, například získala cenu v roce 1990 za román Posedlost, jenž je zároveň knihou o historických postavách i o vzrušujícím příběhu literárního bádání. O deset let později vydala kontroverzně přijatou knihu The Biographer´s Tale, v níž se hlavním hrdinou stává už přímo badatel. O samotný předmět bádání jde v knize daleko méně, než o vědcovu rozkoš z poznávání.

Dovětek:
Původně jsem chtěl alespoň část své obhajoby Bineta postavit na příkladech z vlastní práce na románu o Ivanu Blatném, ale nakonec jsem si to rozmyslel, aby to nevypadalo, že píšu celý tenhle text vlastně hlavně o sobě. A nedopustil se tak přesně toho, z čeho byl (a je) Laurent Binet podezřelý Jiřímu Peňásovi. I když, na druhou stranu, bylo by na tom něco mimořádně divného? O kom a o čem vlastně nakonec byla ta Peňásova recenze?

HHhH, Binet Laurent, nakladatelství Argo, 2010, překlad Michaela Marková, 361 stran

Martin Reiner

(1964) se narodil a žije v Brně. Je spojen s nakladatelstvími Petrov a Druhé město a aktivitami jako Škola poezie, bítovská setkání básníků, Poezie bez hranic, časopis Neon ad… Vydal devět knih. Jeho nejnovější román (2009) se jmenuje Lucka, Maceška a já. www.martinreiner.cz