Na způsob opice

 Petr Hrbáč vydal loni novou básnickou sbírku, která se jmenuje Jak plyne čas neboli Toki ga tacuni curete. A je o tom, jak plyne čas v Japonsku, nebo spíš (také), jak plyne čas v člověku, když je v Japonsku, případně má Japonsko v sobě.

Pro ty, kdo to nevědí: Petr je pán, kterému je třiapadesát, skládá vážnou až experimentální hudbu, píše básně i prózy, identifikuje bez zaváhání všechny známé rostliny, dřeviny, traviny, myslím, že zná i nějaké brouky, a nedávno se naučil japonsky. Řekl bych, že každá jedna z těch věcí je na pováženou, ale když se to smíchá všechno dohromady… A to mám pocit, že toho ve skutečnosti dělá a ví ještě víc.

V minulosti jsem mu sám vydal snad šest knih, protože jsem přesvědčen, že je to jeden z našich nejlepších a nejosobitějších autorů. Takže mě hodně zajímají i jeho nové opusy.

Potěšila mě už sbírka Čekali z roku 2007, kde se Petr vykázal překvapivou úsporností (je to totiž velký labužník a marnotratník), aniž přitom ztratil na své obvyklé ježatosti, hrotnatosti, ostrosti a vtipu…

Jak plyne čas je další barvou z pestré Hrbáčovy výrazové palety. Pokud chtěl touhle knížkou dokázat, že mezi šintoistickými svatyněmi, ve stínu nízkých sopek, v jemném vánku od vějíře učiwa, plyne čas jinak, pak se mu to bezezbytku podařilo. Celá kniha dýchá mírným, pokojným rytmem, aniž by začala být na minutu mdlá a nudná. A to je co říct; vždyť tenhle pocitový bedekr má sto stran… Jenže v tom právě tkví ten kumšt!

Tu neagresivní, na děj spíše chudou a významově nikterak ambiciózní „japonskost“ sbírky totiž Petr zkušeně dochutil řadou pohříchu evropských a nakonec též typicky hrbáčovských ingrediencí, od mručení na způsob opice, copatých ohnivců a kebulí, které v horké vodě vaří kuchař z přihrblé hospůdky, až po parlament přemoudřelých oblud, chrochtající měsíc a kvanta japonských výrazů či názvů; řada z nich je vtipně okomentována v obsáhlém průvodním aparátu knihy.

Pár zrnek na ochutnání: Rainiči, Džigoku nozoki, Zózusan, rjókan, Šótengai, Imabari, gorintó, Šiunzan, Megidžima, Koiwa o aruku, Ničiren, Kijomizu no butai, Šódošima, sawarareta hana…

Abych to celé nějak uzavřel: bylo by naivní a drzé domnívat se, že sbírka Jak plyne čas je nějaký midcultový zveršovaný digest à la „náš člověk v Japonsku“. Na to je Petr Hrbáč příliš svébytná figura a to, co napsal, je příliš… poezie.

Za sebe rád hlásím, že mně na těch cestách bylo s Petrem Hrbáčem dobře.

Petr Hrbáč, Jak plyne čas, nakl. Weles, 2011, 110 stran

Martin Reiner (1964) se narodil a žije v Brně. Je spojen s nakladatelstvími Petrov a Druhé město a aktivitami jako Škola poezie, bítovská setkání básníků, Poezie bez hranic, časopis Neon ad… Vydal devět knih. Jeho nejnovější román (2009) se jmenuje Lucka, Maceška a já. www.martinreiner.cz