Mariusz Szczygieł: Gottland

Mariusz Szczygieł patří k nejúspěšnějším autorům silné polské školy reportáže a jeho Got-tland získal (ve francouzské verzi v překladu Margot Carlier, navržený francouzskými kritiky) cenu Evropské knihy roku 2009. Navíc je Szczygieł vyhlášeným čechofilem nebo, jak sám sebe podezřívá, krypto-Čechem, u něhož samotný zvuk češtiny – jak tvrdí– vyvolává cosi jako „metafyzický orgasmus“.

Jaký obraz tedy nastavuje Szczygieł našemu „Gottlandu“ – zemi, kde se Bohem stal Gott (Ka-rel)? Obraz minulého století s jeho změnami režimů – od první republiky přes protektorát až po dvojí vítězství bolševika (v osmačtyřicátém a osmašedesátém roce) dokumentuje Szczygieł na osudech několika vyčnívajících osobností. Např. Tomáše Bati, Lídy Baarové, Heleny Vondráčkové, Václava Neckáře a Karla Gotta, u nichž potřeba seberealizace naráží na státní moc a kdy tedy jde o cenu, kterou jsou za ni ochotni platit oni (ne ale třeba Marta Kubišová, Plas-tici a jiní).

Autor tu však nevystupuje v roli žalobce, zkoumajícího hranice mezi kolaborací, pouhými mimikry a zjevným odporem. To, k čemu proniká, jsou ona neprobádaná bílá místa v našem společenském vědomí, která – na mapě – označovali Římané oním „zde jsou lvi“. Pro která čeština, jak registruje autor, vyvinula topos: „O tom jsem nevěděl“, „o tom se nemluvilo“, „na to se nikdo neptal“. Protože autor je Polák, o nichž Balzac řekl: „Ukaž Polákovi propast a on do ní skočí,“ zajímá našeho přítele především česká údajně racionální národní schopnost při-způsobit se každému režimu, jak už jsme jen malý národ, kterému musí jít především o přeži-tí. Ostatně nedokládá to, že jsme přežili i Habsburky, nejlépe náš národní hrdina Švejk?

Kde je však hranice „švejkovství“ a může být konformizmus svého druhu životní filosofií, táže se za nás autor, aby nám odpověděl citátem z Josefa Jedličky z knížky České typy čili poptávka po našem hrdinovi: „Švejk je především člověk, který chce žít a přežít. Přikládá samé biologické hodnotě života takovou cenu, že nemůže být pochyb o jeho absolutní skepsi k nadosobním osobním hodnotám. Švejk si ničeho neváží kromě holého života, nejvýš snad ještě toho, co život dělá pohodlnějším, příjemnějším a bezpečnějším. Není mu proto zatěžko platit za přežití jakoukoliv cenu.“ A naprosto ho nezajímá, jak se jeví jiným.

Odpověď na otázku, co bylo vlastní příčinou naší normalizovatelnosti, nachází Szczygieł v Havlově dopisu Husákovi. Byl jí strach. Ne v běžném slova smyslu, ale jako více či méně silně pociťované vědomí „trvalého a všeobecného ohrožení.“ A pozvolného přivykání a při-způsobování se tomuto stavu jako jedinému způsobu sebeobrany.

Krutě obnažený se tento životní racionalizmus jeví v souvislosti s nejvyšší Palachovou obětí, kdy se poražený národ ještě jednou vzepjal a postavil na nohy, aby se už zakrátko opět roz-drolil a atomizoval. A to až do té individuální míry, že pro zavržené osoby pražského jara, konkrétně pro Smrkovského a spisovatele Jana Procházku, je náhle obtížné najít i místo pro hrob. O normálním převezení ostatků Jana Palacha na neznámý hřbitov nemluvě.

Jedinečným dokladem české politické iracionality ve vztahu k moci je „Důkaz lásky“, repor-táž o budování Stalinova pomníku v Praze. Žádné lehce humorné a poetické pasáže, jak je známe od českých autorů (Hrabala, Škvoreckého a Oty Filipa) ale perfektně rešeršované svě-dectví, vycházející z dokumentů Ústředního výboru, které si v jeho archivu nechal odpečetit ausgerechnet až polský novinář. Kus absurdního dramatu padesátých a šedesátých let minulé-ho století, před kterým bledne i Jarryho Král Ubu.

V roce 1949 se rozhodne strana a vláda, že jako dar k sedmdesátinám generalissima, postaví-me v Praze „největší pomník Stalina na zeměkouli“. Z 54 tvůrců (účast povinná) je Ladislav Šalamoun (jednička), už naštěstí mrtvý. Karel Pokorný (dvojka) se zachraňuje podobenstvím Stalina jako Krista s otevřenou náručí. I Otokar Švec jako slušný člověk plaguje známý před-válečný pomník Miroslava Tyrše v naději, že bolševik Tyrše nerad. Má ale smůlu a vyhraje. Podmínky: výška pomníku 30 metrů, výška Stalina 15. Celek z granitu „na věčné časy“ má stát na Letné a konkurovat Hradu. A drtit minulost. Jak ale na písečném pahorku? Protokol ze setkání vlády s umělcem nad prvním modelem má 12 stran. Zásadní výtka předsedy vlády Antonína Zápotockého: postava Stalina nedominuje dostatečně nad řadou postav, jež stojí za ním. Už v hlíně musí být viditelné, že jde o pomník Stalina, odvážného člověka. Následně vláda diskutuje o tom, jestli by nebylo lepší umístit postavy za Stalinem níž, nebo vyzvednout vůdce na dodatečném podstavci. Švecova chabá obrana: Stalina nevyvyšuje jenom z hlediska proporcí, ale záměrně, protože by ho tím oddálil od lidu a on přece lid vede a z lidu pochází. Závěrečná námitka strany a vlády: Proč nechce sochař dělat modely z hlíny a ukazovat je vlá-dě? (Pak mu je chodí vylepšovat a ořezávat kapesními nožíky.) Atd.

Objevují se ale i ideologické pochybnosti: Stalin přišel do Prahy z východu. Proč tedy stojí na západním břehu? Kdyby vcházel, tak by musel stanout u řeky, ale zády k městu. Takže spíš nevchází. Atd. Otokar Švec spáchá sebevraždu ještě před odhalením pomníku. A to ještě ani nevěděl, za jakých podmínek se jeho pomník „na věčné časy“ bude bourat. Tento ve všem všudy pohádkový úkol připadl inženýru Křížkovi a jeho firmě z pověření okresního výboru strany. „Bořte důstojně. Aby neutrpěla důstojnost Sovětského svazu. Není dovoleno umístit výbušninu v Stalinově hlavě. Nikdo nemá právo do ní střílet. Nesmí být slyšet žádný výstřel. Je zakázáno o tom mluvit, fotografovat to nebo filmovat. Ti, kteří se toho dopustí, budou za-tčeni.“ A tak dále – ještě nesplnitelněji. Závěrečná poznámka autora: „Dlouhou dobu mě iri-tovalo, že Češi nenapsali solidní historii vzniku a zániku jejich největší komunistické stavby.“

Myslím, že kdyby Mariusz Szczygieł napsal jen tuto reportáž o absurdním blbství, v kterém jsme – opakovaně – žili po léta až po onen proslulý Jakešův projev, tak bychom si ji museli vydat i samotnou. K autorovu záměru. Přesto, že jeho žiletka jede přesně po hraně, kde se stýkají komika s tragikou a absurdita se skutečností, Szczygiel nekárá, nekope a nesoudí. Jde mu o to, řečeno jeho slovy, aby čtenář porozuměl.

Poslední oživení Stalinova pomníku už Szczygieł nezaznamenal. Billboard s nadživotním Václavem Klausem na jeho podstavci. Sice papírový, ale přece. Takže otázku, co si o tom tehdy myslel předvolební Václav Klaus, si musíme zodpovědět sami.

Viola Fischerová, básnířka a překladatelka, autorka 10 básnických sbírek a dvou knížek pro děti. Nejnovější sbírka „Domek na vinici“ vyšla letos. Žije v Praze.