Kulometem do občanů

Dílo jako tlampač světonázoru, křičící, ale ne ukřičené, básnická sbírka Postkomunismus: záškrt, je příkladem toho, že reflexe společnosti nemusí mít v literatuře jen očekávatelnou podobu velké románové bichle. Poezie Tomáše Weisse dělá totéž na pár stránkách jen tezovitěji, ke konci až s úsporností přiznaných novinových titulků. Postkomunismus: záškrt zkrátka není nic pro lyrické krasoduchy.

Básně o lásce, rose, nebo kuropění tam nenajdete, a to ne proto, že by Weiss dělal za každou cenu ramena nebo bych si z lyriků chtěl střílet. Ostatně Weiss není ani epikem a radši než roucho milenčino drásá poměry. Raději než na srny zírá na naší politickou scénu a do dna našich plných hrnců, odkud to táhne uondaností a sociálním autismem a EU groteskou pomazánkového másla.

Weiss je angažovaný tím nejpřímějším způsobem jako mezi českými literáty málokdo a přesto Postkomunismus: záškrt nepostrádá ambivalenci. „Nejsem přítel starých pořádků, ale nepřítel současných nepořádků“, hlásí autor hned v začátku, přestože o pár stránek dál jakoby si protiřečil slovy: „Možná je to jen zvyk, tupá mechanika, co neměli rádi komouši, mám rád.“ Jenže nemá! Rozhodně ne vždy.

Celý náš současný pseudorežim korytářů, rameny věčně krčících Hurvínků, flexibilů bez mozku a šourajících se osmdesátiletých komunistických sviní leze Weissovi upřímně krkem a ona energie frustrovaného vzteku kulometem střílí báseň za básní.

Odkud Weissova kritika vyvěrá?

Z podhoubí nové levice určitě ne. Tak zoufalá je právě proto, že nevidí alternativu. Ostatně ten, kdo by viděl, může si bez prodlení na demonstračním oddělení (str. 15) dojednat nějakou menší protestní akcičku (otevřeno mají v pondělí a středu od osmi do šesti), případně se na radu zeptat svého sklepního hejtmana (str.25). Nebo Magora? Patočky? Paumera (str.22)? Být jim dnes dvacet, třicet, co by dělali?

PS: Jak dlouho se ještě budeme moci automaticky zaklínat komunismem jako něčím, co bylo zaručeně mnohem horší než dnešek? Tomáš Weiss sice ve své sbírce nic takového přímo netvrdí, ba by se něčemu takovému možná přímo bránil, ale pro mě je jeho kniha především o tom, jak dlouho ještě vychcani budou hřešit na to, že bez jejich lumpáren by prý byla v hajzlu i naše životní úroveň (str.20).

Petra Hůlová

(1979) vydala v nakladatelství Torst romány Paměť moji babičce, Přes matné sklo, Cirkus Les Mémoires, Umělohmotný třípokoj, Stanice Tajga a Strážci pbčanského dobra. Je držitelkou Ortenovy ceny, ceny Magnesia Litera a Josefa Škvoreckého a vítězkou ankety Lidových novin Kniha roku.