Králův den

I když se život vytrácí, a my nedisponujeme ani ždibcem jistoty, kam jeho běh proudí, každé ráno, máme-li to štěstí a procitneme, se před námi prostře zbrusu nový den. Básník Petr Král nás ve své poslední knize veršů Den zve, abychom se stočili do zákrut a veřejí dne, abychom se uhnízdili v jeho korunách, abychom chodili po jeho prašných cestách. Abychom den skutečně prožili. Tento drobný text nechce být deskripcí či posouzením Králových veršů, raději je pobýváním v jeho zázračné knize. A pozváním k soubytí pro ty, kdo mají odvahu milovat poezii.

Kolik tváří má Králův Den! Nejprve nám nastaví tvář takřka nehmatnou, kterou prosvítá bílé téměř tekuté světlo úsvitu. Na rubu tohoto světla se ovšem zableskne i nahé ženské stehno. A je to dávka vyslaná bohu do slepých očí. Je to den prožívaný vedle ženy s tázavými šraňkami obočí. Den pro Krále není žádná abstrakce ani mentální mlhovina, to spíš se rodí z větrů. Den chutná syrově dnem. Den je konkrétně třeba čtvrtkem nebo bělavou středou a může být i nedělí za červeným číslem. Čtvrtek pak zjevuje tlouštíkům budoucnost jako sádlovou věž. Den sám je rozdělen na dílky; den může být ránem i večerem. Ráno ho protrhne psí štěkání a v trhlině se objeví nahý svět. Večer nás strmé tobogány světel vedou k cizím městům, nás zbloudilce času snadno vzruší. Večer je černý šrám na tváři světa. Zářící města, zapadlé díry, pustiny všude vládne den. Den podél trati s bílým dobytkem v zeleni ráje. Den v Písku ve slunci, v záři slepých fasád. Dokonce i v Praze nám jde den nebe naproti. Stéká po kůži zlatým odpoledním světlem, než nás nálet komára zažene do exilu chvíle. Pražský pařák řídí garážisté a golemové s náušnicí. A tajemství číhá celé v otevřených dveřích autobusu na předměstí.

Den je rozdělen na denní chody.

S příborem v ruce vstupujeme do arény a do vln

, které pokrývá horké

kohoutí peří

. Den jíme příborem, hltáme ho, sajeme, jeho

ústřice v nás bezedně mizí

, a my se opět stáváme tvory mořských hlubin. Tady nejsme svědky buržoazního mihotání nad postříbřenou hladinou, hosté u sousedních stolů jsou vyzbrojeni

drápy a účty bank, svou cizí budoucí smrtí. A bílé arény

se tyčí opodál. Právě mistrovská báseň

Ústřice

, odhaluje Královo ledví: exkluzivita obrazu pojídání ústřic je veskrze rafinovanou halucinací odhalující tělesnou i pustou existenci smrtelníků konfrontovanou s kamennou nádherou moře. A báseň prosvěcují

šumící

iluminace.

Vědomi si své smrtelnosti se proto posilněme žlutou skvrnou vína a vydejme se dál, protože Králův Den, to jsou lidé, lidé a lidé. Kolika lidem, kolika přátelům Petr Král věnoval báseň! Doslova mraky darovaných básní. Setkání s blízkými je Královi zdrojem básnění, spojuje s nimi své okamžiky, své prožité dny a současně vdechuje jejich konkrétní, šťavnaté i prchavé existence, něžně zdraví jejich aury, osvobozen od velkého pokušení tvůrčí sebestřednosti, jako by neustále a současně nenuceně potvrzoval, že básníkova existence je od kořene rozevřená a v tom rozevření nesmírně citlivá a lidská. Den je totiž všech. Dědků v hospodách, buranů, prsatých primadon. Básník neustále ohmatává, objímá, obkružuje svět, jeho důsledné lpění na konkrétnosti až hmotnosti obrazů může být radikálním přitakáním světu i ve vší jeho rozpornosti a tragice.

Pomíjivost není vyhnaná za obzor tohoto dne, nicméně tato bělostná poezie s furiantskou odvahou vykupuje čas, vědoma si nekonečné ceny každého úseku, každé minuty, každého dne. Vždyť i v zemi vzdáleného zemětřesení celou nekonečnou minutu padá dům a ruka tápe po vypínači. A byť za obzorem doutná velkofilm o rozkvětu Pompejí, den je nerozlučně spjat s naším tělem, máme ho v kostech, dýcháme ho, prostě žijeme, byť si to schvácení spasitelé chvátající ulicemi nemusí zaboha uvědomovat. Má-li den nakonec vyblednout a zčernat, pak pohyb směřující k něčím náhle rozpřáhnutým rukám vyjadřuje i tak životem zarudlou naději.

/Slova zapsaná kurzívou jsou Královy verše či jejich drobné úpravy./

Petr Král, Den, nakladatelství Pavel Merhart, 178 stran, 2010

Adam Borzič,

(nar. 1978), básník, člen skupiny Fantasía. Spolu s Petrem Řehákem a Kamilem Bouškou vydal knihu Fantasía (Dauphin 2008). Vystudoval teologii při ETF-TKT UK. Básně, odborné a  publicistické texty publikoval např. v Tvaru, Reví Mítink, Revue Vlak, A tempo revue, Křesťanské revue, Dingiru, Deníku Referendum, MF Dnes, Ateliéru. Byl zařazen do antologie Nejlepší české básně 2010. Na podzim 2011 mu vyjde sbírka básní Rozevírání! v nakladatelství Dauphin. Žije v Praze.