Hloub do vrstev skutečnosti

Už když jsem počátkem roku četl Gumový betlém zlínského básníka a výtvarníka Jaroslava Kovandy, říkal jsem si, že jde o silnou a podstatnou knihu, která by neměla ujít pozornosti. Dramatická reakce na Kovandovu originální rodovou legendu se však nekonala. I porota dubnové Magnesie Litery prózu přešla a nezařadila ji ani mezi šest nominovaných. Lze si představit proč: Kovandův román je čtyřsetstránkový, mozaikovitě rozbíhavý, psaný svérázným, rozsochatým jazykem napájeným slováckým dialektem. Nenajdeme v něm dnes tolik žádaný „příběh“, román se nečte snadno. Nejde o masové čtivo, ale ani o exkluzivní opus pro intelektuály.

Jenže neměly by zmíněné rysy spíš přitahovat? Obtížnost a originalita jistě automaticky nezaručují kvalitu. V případě Gumového betléma však tyto vlastnosti napodvídají, že autor nechtěl svou životní knihou konvenovat obecnému vkusu, ale psal z niterné nutnosti propátrat křivolakou minulost svého rodu. Úkolu se zhostil urputně a zabýčeně, s jediným předem daným „plánem“: nechat se tématem pohltit, celým tělem se mu vystavit, nechat se jím v dobrém i zlém překonat. Vznikla kniha robustní, zemitá a barvitá, místy kolážovitě přelétavá, vzápětí zas hutně zanořená pod povrch i zabořená do povrchu, próza kutající hloub a hloub do vrstev paměti a skutečnosti.

Radostně bezohledná výprava

Už ve svém básnickém díle Kovanda vytrvale kroužil kolem rozvětvené rodiny, byl přitahován sedláckým Archlebovem, rodištěm maminky, a vedle toho „americkým“ Zlínem, metropolí svého dětství. V Gumovém betlému své bájné tety a strýce ještě jednou probírá, s gustem a definitivně. Kovanda se vrhl do „fiktivní kroniky jedné rodiny“ (jak zní podtitul románu) bez mapy a kompasu, jen s podprahovým tušením, že ho samy postavy a události dovedou k určitému tvaru. Ne zcela to vyšlo. Kronika místy působí roztříštěně, dějinný záběr od počátku dvacáteho století přes válku, nástup komunismu až po ruskou invazi v osmašedesátém se někdy zdá být velkým soustem. Jindy ale, třeba v masivních scénách sychravé zabijačky či předválečného zlínského Prvního máje, Kovandova próza nabývá na podivuhodné, zahuštěné monumentalitě, vzdáleně připomínající labyrintický princip 10. epizody Joyceova Odyssea, jistěže ve svérázné české podobě.

„Fiktivní kronika“ nutí autora domýšlet si, vciťovat se, vstupovat do starých fotografií, obsnívat dávná vyprávění, staré rodové anekdoty. Někdy je nutno se bez záchranného kruhu vrhat do minulosti, z níž zbyly jen matné, bohatýrské či zas nostalgicky chvějivé obrysy. Kovandovi z toho zprvu vychází mozaika trochu moc pitoreskní. Záhy však autor najde své tempo a styl – a próza nás až ohromí. Ne dějem, akcí, psychologií postav či kresbou duševních hnutí. Kovanda strhne zarputilou, radostně „bezohlednou“ výpravou k drobným detailům a záhybům každodenního lidského hemžení. Obrázky, jež nejdřív působily poněkud zkarikovaně, začnou se pojit v robustní, temně, lačně či zas freneticky zabíhavé fresky, labyrinty toužící okusit každé gesto, mimochodnou repliku, střípek okamžiku. Ve scéně zabijačky na pár desítkách stran vyvstane obraz ritu, mísícího špinavé a profánní s prazákladním a nevyhnutelným, život s hranou smrti. V prvomájové scéně nás zas autor protáhne mýtem baťovské utopie se vší její vzdušnou naivitou i zapouzdřenou tuchou tragických dějů, jež budou následovat a sen o novém životě docela rozmetají.

Ke konci se Kovandova kniha začne opět rozpadat víc, než je zdrávo. Různých apendixů, vsuvek, přeskoků mezi figurami, ději a vyprávěcími rovinami je tu moc. Události velkých dějin se kolážovité optice vzpírají, a tak se tu ve výsledku střídají silnější momentky s pasážemi hluššími či příliš anekdotickými. Odhodlání neuhlazovat hrbolatý materiál však přičtěme autorovi k dobru. Zračí se v něm nevykalkulovanost, touha po autenticitě, potřeba zahrnout do svého obzoru vše, aťsi asymetricky, vytrčeně, v poetické nerovnováze. Příznačným vrcholem těchto tendencí je třeba moment, kdy autor místo nemožného vysvětlování, jak „nečernobílá“ byla doba, rovnou do textu vsune autentický dopis i s chybami a formulačními vykloubeninami.

Hrnečku vař

Čímž se dostáváme k dalšímu nepominutelnému významu Kovandovy knihy. Gumový betlém je nejen autorovým utkáním s dějinami a rodovou legendou, ale také slastným zápasem se smysly a s jazykem, jeho blaženým „hrnečku vař“. Kdy se mu zachce utíká Kovanda k dialektu, jejž si možná sám podle sebe domýšlí a vymýšlí. Nechá své hrdiny švadronit divoce lidově, nespisovně, do toho sám promlouvá parodickým slovosledem lidového kronikáře či vyvolavače nebo adoptuje dikci jakoby odvozenou od naivní prvorepublikové reklamy. Gumový betlém je zkrátka smyslově a jazykově bohatá próza.

Najdeme tu rafinované smyslové postřehy: „Kůži polobotky flanelovým klůckem vášnivě třel, až získávala ten skorých třešní nádherný lesk.“ Jindy autor vloží postavě do úst trefný psychologický postřeh: „Když byl střízlivej, tak to v něm jenom hrálo vzteky.“ Kovanda je mistr břeskných portrétních zkratek: „Protože všeckém pořád šermoval před nosem novinama, považovali ho za socana.“ Ale i brutálních zkratek zaryté pozemskosti, vytrčené proti dějinám: „Ačkoli v století hřmělo, tady se loupala cibule, sháněl česnek, vařily kroupy.“ Kovanda je opojený věcností, jídlem, umí popsat lecjakou řemeslnou proceduru, uzmout zvláštní slovo z toho či onoho profesního slangu. A vzápětí je kouzelně prostý: „Oheň zavoněl.“

S požitkem nechává Kovanda svou prózu křivolace menadrovat vpřed. Umí vystavět a nabrousit větu, ale také si neklade zábrany. Některá souvětí se tak větví vpřed v rytmu, v němž přirozeně bloudí oko, postřeh, chuť či mysl. Takto třeba sestry hledí na svou budoucí švagrovou: „Ale hlavně ten její předkus a tak nakrátko střižený vlas, že ani ušní boltec nebyl zakryt snad. A když si to začali srovnávat, Tomášův pas a široká ramena a úzké rty a řez profilu jemný, bezešvý, obě sestry zejména začaly v ústech nabírat, něco by řekly, ale poprvé ji viděly – a třeba bude hodná.“

Kovanda nenapsal suverénní bestseler – naštěstí. Místo toho nám předhodil svébytné svědectví o „svých“ lidech, o kraji a době jemu a jeho předkům souzených. Svědectví, jež je zároveň živou, kypící prózou a vůbec smyslovou a jazykovou pokladnicí. Snad hranatou a neskladnou, zato trvanlivější než kdejaký knižní trhák.

Jan Štolba je český básník, prozaik, literární kritik a jazzový hudebník. Od roku 1988 žil v New Yorku, v devadesátých letech střídavě v Austrálii a v Praze, kde žije dodnes. Vydal čtyři sbírky básní a dvě prozaické knihy. Kromě prózy a poezie se věnuje také psaní esejů a literární kritice. V roce 2007 získal za soubor esejů Nedopadající džbán a za soustavné kritické sledování české soudobé poezie Cenu F. X. Šaldy.