Hádanka

Jestliže jsme nevzali do ruky knížku, jejíž znalost se nespojuje ani tak se společenskou prestiží jako se středoškolským vzděláním, není to nic k chlubení. Každý někdy viděl reprodukci Slečen z Avignonu a do paměti si otiskl melodii Humoresky. Některé výtvory lidského ducha pro jejich známost raději ani nezmiňujeme. Rozpustily se v obecném povědomí a staly se naší součástí. Utváříme si představu kánonu – kánoe, na které plujeme po jezeře dneška. Vysíláme z ní kouřová znamení…

Já jsem kánoemi pro jistotu opovrhoval. Proč objevovat objevené? Známý, který se oháněl velkými jmény minulosti, se stal mým vzorem naruby. Jen ať se ukájí Goethy a Danty ve fastfoodu dějin! Ať si plije na přítomnost! Dopřejme mu XXL ducha! Pohodlí nehledání! Jen ať se obloží těmi velkými jmény jako sendvič a spořádá se, vynikaje nad vybájený průměr!

Aby bylo jasno, nemám rozhodně v úmyslu předstírat napraveného hříšníka. Ani odhalovat tajemství jiným dosud utajená. Chci jen říci, že jsem ve svých šestadvaceti letech vylovil z rodičovské knihovničky jednu profláklou útlinku, kterou jako by už ani nemělo cenu dohánět, a bylo to v pravý čas. S řadou výkonů světové literatury se totiž teprve doufám popasovat, a i kdyby to vyplývalo jen z mojí zabedněnosti, lenosti nebo snobismu, utěšuji se tím, že seznámení příliš časné by mohlo můj požitek značně umenšit. Hloupé je, když některá písmenka servírujeme zraku pozdě. Jak to jenom odhadnout? O živelných pohromách nemluvě.

Chodím kolem slavné knihy a nechce se mi sdělovat, o jaký titul vlastně běží. Co kdybych vám to dal hádat? Klidně se vystavím podezření z bohapustého žvanění. Třeba blafuju?

A třeba nemám, co bych k hlavnímu čtenářskému zážitku uplynulého léta dodal. Bylo to krátké, krásné, odezírané ve vlaku do Tater. Našel jsem tam citát, motto z oblíbené básnické sbírky, po kterém se rozlila tichá zář souvislosti. Ale hlavně – potvrdilo se mi, že člověk je nádherně složitý tvor, a že ten, kdo se z neochoty či bezmoci nekrášlí gestem, vydává se všanc spravedlivým, kteří ve jménu práva svatého trénují všechny způsoby rozhořčení. Takzvaný viník je pak určen k odvedení všeobecné bezradnosti, tak aby zazvonil zvonec a pohádky nastal zasloužený konec.

Samozřejmě. Když norský terorista střílí po lidech, je to zlo, a když se někdo zaklíná obyčejným člověkem, jen aby se dostal menšinám na kobylku, je to zlo. Vražda se nedá odčinit a musí být potrestána. Já chci jen připomenout slova Jana Zahradníčka, že „ten, kdo půjde a natře / svět ošklivou barvou nenávisti / namáčí stejně v srdci našem jak svém“.

Hrdina knihy, o které mluvím, kromě toho žádnou nenávist necítí. Umí se radovat a mít rád, i když některým čtenářům se to nezdá. Málokdo s ním sympatizuje. Smrtelný hřích, kterému propadá, se jmenuje lhostejnost.

Zbaven lhostejnosti vůči klasikovi, zalistoval jsem také jeho povídkami. Pro změnu v autobuse na Šumavu. Pardon, první věc rozsahem pod sto stran nesla hrdý podtitul román. Povídky dál vykreslovaly nehostinnou kamenitou krajinu s přítulným mořem a znovu a jinak nasvěcovaly témata pochybení, zbloudění anebo vyhoštění. Tam, kde jsem očekával žhnoucí, všepožírající slunce, objevily se vítr a chlad, dokonce sníh. Chřípí se nechalo omamovat pachy měst a uši se špičatily majestátním tónem prostoru, tak geniálně popsaným. Rozum žasl nad detailní znalostí výroby sudů a duše se nechala vodit po cizích kontinentech.

Omlouvám se. Nesahám na dno svých sil ani neholduji luštění. Jen jsem si přečetl dvě věci od… a což to neříct? Modří už vědí a radují se se mnou a ostatní mohou vzít do ruky kalendář a vyhledat datum 21. listopadu.

Potom nechť zaloví v knihovničkách rodičů, hodně hluboko. Jako když máme hluboko do kapsy a plujeme po jezeře na hluboce podzimní dovolené.

Jonáš Hájek

(1984) žije v Praze. V roce 2007 získal za svou sbírku Suť Cenu Jiřího Ortena. Druhou sbírku - Vlastivěda - vydal letos v nakladatelství Fra. Živí se jako redaktor v hudebním nakladatelství.Publikuje také ve čtrnáctideníku A2, Tvaru a  Souvislostech.