Ekonomika je pitomost

20. prosince 1972 zemřel básník Günter Eich. Autorovi Inventury a Latríny, čítankově to proslulých „Kahlschlagtexte“ německé literatury, vyšly v češtině dva knižní výbory. Druhý, nazvaný Krtci a jiné básně, bych dnes chtěl připomenout. Přeložila jej (stejně jako první) Michaela Jacobsenová a v roce 2003 vydalo nakladatelství Paseka. Svým názvem nakladatelství k Eichovi pasuje.

Básně v próze, nebo spíš hutné lyrické fejetony, autorsky žánrově vymezené jako „krtci“, psal Eich v posledních letech života. První vyšly časopisecky v roce 1967 a následně byly seřazeny do tří sbírek:

Kulka, Hilpert, sloni,

dále

Krtci

(oba tituly 1968) a 

Tibeťan v mé kanceláři

(1970). V úvodní

Preambuli

jsou charakterizovány takto: „Moji krtci jsou hbitější, než by se zdálo. Když si člověk myslí, že jsou tam, kde vyhazují hlínu, už se ženou svými chodbičkami za nějakou myšlenkou.“ „Moji krtci jsou škůdci, není radno si dělat iluze.“ Českému čtenáři mohou cirkulací motivů připomenout Jiřího Rulfa, analytickým zaměřením Miroslava Holuba, groteskou vzdáleně Ivana Wernische.

Na první pohled máme před sebou improvizaci psanou pro potěchu (předčasného) stáří, možnost pro autora stále asketičtějšího, jak si trochu dopřát. Setkáme se tu prakticky s čímkoli, od slavíka po aerolinky, od krále Midase po ušaře. A skutečně: radikální rozšíření básnického slovníku není neseno programovou poetizací či depoetizací ani vášnivým sběratelstvím světa vezdejšího. Spíš máme tu čest s revoltou vůči hierarchii jakožto principu, kdyby to neznělo tak pateticky. Nad probíhajícím hospodářským zázrakem Eich ani nemrknul („ekonomika je pitomost“). Lidstvu, ženoucímu se za dalšími vymoženostmi, čouhá podolek a není radno dělat si iluze. Vina nepatří mezi abstraktní pojmy. Poválečná skutečnost, jakoby vypnutá, přebývá pro smích a pro pláč. Svět, který prošel mixérem. Řešení? Šifra a bujará stylizace, z níž tu a tam probleskne třeba takovéhle vyznání: „Spoustu svých básní jsem si mohl ušetřit, měl bych teď kapitál a mohl žit tak nevázaně, jak by se mi zlíbilo. To věčně koktané tajemství přírody. Narudlé dřevo olše a žlutý lišejník na kmeni topolu přičinlivě rozmělnovaný přežvykující jednotou místa, času a jednání.“ V hodinách vyzpytatelnosti se krtci hodili marod.

Co se dá o krtcích říci obecně? Že jejich mluvčí bodře komentuje, mudruje a hudruje, ale to všechno je jen variace, svrchní patro, maska. Vedle politických („anarchie“ se vyskytuje podezřele často) a geografických motivů, které zakládají pozoruhodně globální tón, kromě záliby v kartografii nebo třeba údajích o tělesné výšce, vyznačují se krtci množstvím příšerek, potvůrek a bizarních stvoření. Mluvčí se jejich společností zdaleka ne vždy obklopuje záměrně. Krtky sice sám píše, ale co třeba takový Natanael s nohama bez kostí, kterého musí nosit na krku? Pěkné nadělení, které se na dva roky uvelebilo v kuchyni? Mužík a žínka, dávající si dostaveníčka v jeho nosohltanu? Inu, pěkné nadělení. Otec krvelačný stát, matka krvelačná příroda, děti vzpomínky, které zatarasily kancelář. A všichni to vědí líp. Sklíčenost nebo obklíčenost, velká idyla to není. Ani obživlý svrchník se nenechá zahanbit a přispěchá, aby provedl něco vykutáleného.

Eichův prozaický komentář ke světu – příznačné tituly zní Rosol z kdoulí – poznámka ve spisech anebo Zlomek pamětí nezažazený do konečného rukopisu – rozšiřuje český výbor o básně z daného období, které se nevešly do výboru předcházejícího. Z vrcholných sbírek K aktům a Podněty a zahrady z kamenů máme tedy v češtině již převážnou část. Eichova pozdní lyrika, ať už ve verších nebo nikoli, je nádherně suchá a nejeví žádné známky uvzdychané osudovosti. Přesto říká o člověku před padesáti lety víc, než bychom možná čekali. Tedy doporučení každému, kdo si chce osvěžit, čemu se báseň říká!

Myslím si totiž, že v naší kotlině a přilehlých úvalech pořád přetrvává představa poezie jakožto výlučného království hyperboly – básník nasazuje čtenáři barevné brýle se zvětšovacími skly a tím burcuje jeho vnímání. Eich pro mne představuje ztělesnění působivosti a nutnosti opačné cesty. Understatement u něj není důležitý stavební prvek, ale sám výchozí bod veškerého slovního podnikání. Doplňuji, že onou „kulkou“ z titulu první sbírky krtků je míněn básník-sebevrah Georg Kulka (1897–1929), k němuž se v Eichově pozůstalosti dochovalo stejnojmenné dvojverší: „Tolik důvodů zůstat naživu. / A žádný zcela přesvědčivý.“ Zatímco v jiné nepřeložené básni „der Mett heiligt die Zwickel“, tedy něco jako průstřel světí vdolečky.

Krtci a jiné básně, Günter Eich, nakl. Paseka, 2003,139 stran

Jonáš Hájek

(1984) žije v Praze. V roce 2007 získal za svou sbírku Suť Cenu Jiřího Ortena. Druhou sbírku - Vlastivěda - vydal letos v nakladatelství Fra. Živí se jako redaktor v hudebním nakladatelství.Publikuje také ve čtrnáctideníku A2, Tvaru a Souvislostech.