Komu něco říká jméno Dora Gabe?
Proslula jako autorka knih pro děti, překládala do bulharštiny Vítězslava Nezvala, ale napsala též řadu vlastních básní, z nichž některé se naopak Nezval snažil protlačit do edičního plánu nějakého českého vydavatele. Pokud vím, marně. To ale nezkalilo několikaletý milostný poměr těch dvou… a zdá se, že Slávek musel udělat na Doru Gabe velký dojem, když ještě dnes mají Bulharky nejpočetnější zastoupení mezi bohemisty z celého světa.
Kam tohle literárně-drbné expozé míří?
Inu, jenom k povzdechu, že Bulhaři mezi válkami žádného Nezvala (měřeno zájmem o české bulharistky) neměli, a tak mají bulharští spisovatelé dodnes v Česku dost mizernou pozici.
Tím spíše hlasitě doporučuji k četbě knihu dvaačtyřicetiletého Georgi Gospodinova Přirozený román. Sám jsem ji objevil teprve nedávno, ačkoli vyšla v nakladatelství Lidové noviny už v roce 2005. Pokud ji neseženete na pultech, půjčete si ji určitě v knihovně!
Zájemce o „tradiční bulharskou literaturu“, existuje-li co takového, předem varuji. Na té knize není nic
bulharského
. Je to jen taková chytrá a jímavá kniha napsaná krásným jazykem, na čemž má jistě svůj podíl i překladatelka Ivana Srbková.
Vlastní příběh Přirozeného románu je jednoduchý a výmluvný jako pěst. A autor to ví. Věnuje mu proto jen nezbytné minimum, které ovšem dokonale stačí k tomu, aby ho čtenář posmutněle a empaticky následoval při pomalé procházce okolo tvrdého jádra textu.
Naplňuje tak jeden z (mých) literárních postulátů: Je mi dost jedno, co lidé (v knihách) dělají, zajímá mě spíš, jak myslí. Zvlášť pokud myslí tak hezky a vzdělaně, jako v knize G. G., kde se hrdina (ostatně hned dvakrát identický s autorem) zabývá dějinami veřejných záchodků, protekcí, jíž Bůh zahrnuje mouchy, bodlákem, který mají v erbu Skotové, a mnoha dalšími hloupostmi, které vám nedovolí zešílet. Je to takový anti-Dostojevskij v tričku.
Důležitá věc: Georgi Gospodinov – jinak také úspěšný básník – má téměř absolutní cit pro míru i časování. A je stručný; celý „román“ má sotva 120 stran.
Přirozený román je jedna z nejlepších knih, jaké jsem v posledních letech četl. Jeho kvalitu nakonec stvrzuje i to, jak dokonale se brání nějakému stručnému „shrnutí obsahu“.
Ostatně, co ještě shrnovat, když celá kniha je velmi hutným shrnutím jisté temné lidské zkušenosti, vytříbeným záznamem jednoho nepříliš veselého prožitku.
Martin Reiner
(1964) se narodil a žije v Brně. Je spojen s nakladatelstvími Petrov a Druhé město a aktivitami jako Škola poezie, bítovská setkání básníků, Poezie bez hranic, časopis Neon ad… Vydal devět knih. Jeho nejnovější román (2009) se jmenuje Lucka, Maceška a já.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].