Červený a černý

Správnější překlad názvu slavného Stendhalova románu – v originále Le Rouge et le Noir – by asi měl znít Červená a černá, protože jde o barvy. Červená je barva revoluce a černá církevního tmářství a hlavního hrdinu Juliána Sorela nutí nespravedlivý společenský řád k pokrytectví a přetvářce. Tak jsme se to kdysi učili ve škole a právě tahle charakteristika mě od četby slavného románu dlouhá léta odrazovala.

Naštěstí jsem si román přece jen přečetla – a nechápu, jak jsem se mohla kvůli hloupé komunistické frázi (málem) dobrovolně připravit o tak nádherný a strhující příběh. Román se odehrává v roce 1830 ve Francii, v době tzv.

restaurace

, kdy se po revoluci a napoleonských válkách k moci načas vrátili králové z dynastie Bourbonů a byla obnovena privilegia šlechty, ale čím dál víc lidí touží po ztracené svobodě z Napoleonovy doby.

Není nic špatného si takto připomenout historii – ale vlastně to není vůbec důležité. Nemusíte o Francii a jejích dějinách vědět vůbec nic, nemusíte rozlišovat mezi royalisty, liberály, ultramontány, vyznat se ve složitých intrikách kolem světských a církevních prebend, aby vás uchvátil příběh Juliána Sorela, mladého muže z chudé rodiny. Julián studuje teologii, protože stát se knězem je jediná možnost, jak si chudý a nadaný mladý člověk může zajistit slušné živobytí.

Starosta malého města Verrières pan de Rênal si Juliána najme jako vychovatele svých tří synů, aby tím získal větší respekt (a závist) sousedů. Julián se zamiluje do starostovy mladé a krásné manželky paní de Rênal a ona do něj. (Jednou větou odbývám skvěle popsaný vznik citu – Julián zpočátku usiluje spíš o zlepšení svého postavení, paní de Rênal se milostnému dobrodružství nejdřív brání, pak mu propadá se stále větší a slepější vášní, hned má na tváři hned ledový chlad, hned se zase zalyká vášnivou láskou, Julián zrovna tak, utíká od ní, vrací se k ní, chce jí oplatit urážku, pak je zase dojat hloubkou jejího citu…).

Jejich vztah se stává veřejným tajemstvím, hrozí přerůst v maloměstský skandál, a Julián je proto odeslán do Paříže a stane se tajemníkem mocného markýze de la Mole. Pozná jeho krásnou a hrdou dceru Matyldu– a znovu se zatajeným dechem čteme příběh vzniku milostného citu. Je v něm možná přítomno víc kalkulu, ale ne méně opravdovosti.

Události se pak vyvíjejí velmi dramaticky, ale jak dopadnou, prozrazovat nebudu, přestože většina čtenářů Respektu jsou jistě vzdělaní lidé a Stendhalův román četli – ale třeba ho četli už dávno a trochu pozapomněli, a zvědavost na další vývoj děje, „jak to dopadne?“ ke klasickým románům patří.

Také k nim patří hloubka. Nejenom při hodnocení literárních děl rádi zjednodušujeme a vidíme věci černobíle: Julián Sorel je pokrytec a kariérista, paní de Rénal nešťastná žena, protože jí manžel, maloměstský intrikán, nerozumí…

Ale právě tenhle schematický výklad světa román odmítá: mnohem víc je to příběh citlivého mladého muže, který vyšel z nuzných poměrů a chce obstát v okolním světě, dosáhnout nějakého postavení, zajistit si živobytí. Potkává lásku, nádhernou lásku, miluje a je milován, ale není to láska, která by ho mohla oddaně provázet na cestě životem.

Samozřejmě se musí rozhodovat, ustupovat, slevovat a dělat kompromisy – ale takový je přece lidský život! Také dvě hlavní ženské postavy, paní de Rênal a Matylda de la Mole, žijí své životy ve světě, který si samy nevybraly, a marně hledají rovnováhu mezi absolutní láskou a každodenním životem mezi lidmi. Zrovna tak ostatní postavy oscilují mezi hrdostí a podlézavostí, soucitem a krutostí, ideály a kalkulem, tak jak se to děje v každé zemi a každé době.

A k tomu všemu autor nepotřebuje žádné ozvláštnění, vícevrstevnatost, prolínající se roviny… Vypravěč v chronologickém pořádku, od začátku do konce, líčí city, pohnutky, myšlenky a činy všech svých postav, nezdržuje se zdlouhavými popisy prostředí ani vnější podoby postav, zato umí pár větami navodit atmosféru místa i situace.

Skoro ve všech odkazech na Googlu se omílá tvrzení, že Červený a černý je román o rozporu mezi červenou barvou revoluce a černou barvou církevního tmářství. Nevěřte tomu – nebo klidně věřte, ale hlavně se tím nedejte odradit od jeho četby!

Stendhal, Červený a černý (česky vyšlo naposledy 2009, já jsem četla vydání z roku 1974, překlad Otakar Levý)

Markéta Hejkalová

je autorka románů Důkazy jejího života (2010), Kouzelník z Pekingu (2008), Slepičí lásky (2006), Vždycky jedna noc (2004) a Ženy a cizinci na konci tisíciletí (2002) a knih faktu Mika Waltari. Doba, život a knihy světoznámého spisovatele (2007), U nás v Evropě (2006) a Stručná historie států - Finsko (2003), překladatelka finské literatury (Mika Waltari, Arto Paasilinna), členka výboru Mezinárodního PEN klubu a místopředsedkyně jeho českého centra, zakladatelka a ředitelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě. Její knihy byly přeloženy do ruštiny a angličtiny.