Bez lásky nejsem nic

Na začátek malé upozornění – tohle není recenze. Pokud tomu dobře rozumím, blog „Spisovatelé o knihách“ je koncipován jako takový lepší čtenářský deník. Jsem rád, že čas od času mohu touto cestou sdílet čtenářské nadšení z nějaké knihy.

Není to tak dávno, co mě strhnul román Jaroslava Havlíčka Neviditelný. Naposledy vyšel v edici Česká knižnice roku 2006, opatřen poutavým odborným komentářem (M. Mravcová). Z něj se dozvídáme: Neviditelný vyšel poprvé v roce 1937, ovšem jeho vznik sahá zpátky přes kratší novelistickou verzi až do roku 1921, kdy se pětadvacetiletý úředník a budoucí spisovatel oženil s Marií Krausovou. Právě příběhy její rodiny a lidí kolem ní se staly předobrazem některých postav a peripetií románu.

3. února 1935 usedá podnikatel Petr Švajcar k psacímu stolu ve své vile, přesně deset let ode dne, kdy do ní poprvé vstoupil, aby začal sepisovat tragické události, které se v ní za tu dobu seběhly. Švajcar byl dítětem z chudých poměrů a vyrostl v ambiciózního mladého muže. Promyšlenou taktikou se mu podařilo získat srdce Soni Hajnové, dcery bohatého průmyslníka. Přiženil se do malého města na severu Čech a nastoupil dráhu korunního prince továrny na mýdlo.

Smělé vyhlídky mu kalí duševně chorý strýc Cyril, o jehož existenci zprvu nevěděl. Je to Cyrilův blud neviditelnosti a je to akceptace tohoto bludu rodinným kruhem, které strýci umožňují beze všeho procházet místnostmi a pozorovat veškeré dění. Úzkostlivá Soňa se ho děsí. Když Cyril poprvé naruší soukromí novomanželů, začínají vleklé trable.

Dům patří zvláštnímu páru. Ovdovělému otci Hajnovi, který je vykreslen jako dobrák od kosti s náznaky nepřiznané homosexuality, a autoritativní pratetě – staré panně, jejíž hlavní požitek plyne z velebení starých časů. To ona Cyrila kdysi vypiplala a přehnanou péčí přispěla k šílenství. A pochopitelně především právě ona odmítá připustit, že by Cyrilova domácí existence mohla mít fatální následky. Je to ubožák, nechte ho na pokoji. Prateta i Cyril nenávidí ženy.

Situace získává tah díky dvěma rysům. Komentář jednak upozorňuje na scéničnost románu – v mnoha úrovních („herectví“ hrdinů na „jevišti“ vily atd.). Když se doma něco přihodí, Švajcar slyší: otec Hajn ve vedlejší kanceláři vyběhne od stolu a vzápětí se vrací položit odhozené sluchátko. Když potom spěchají z fabriky autem, Švajcar vidí: Hajn má nohu na stupátku, aby užuž vystoupil. Havlíčkova inscenace je velmi plastická, neboť nezapomíná na pohyby a detaily.

Složitou zápletku nicméně na mistrovskou prózu povyšuje až hranol vypravěče. Petr Švajcar je zlý kronikář. Chladný a vypočítavý sobec. Sice „chce být spravedlivý“, to ale nic nemění na tom, že události hodnotí svýma očima. Přiznává to; zároveň se nám představuje jako ten, komu bylo upřeno štěstí, ačkoli na ně měl nárok. Když Soňa duševně onemocní, vnímá její potíže jako rozmar. Tak přispívají k rozkladu oba muži: slabý Hajn i krutý Švajcar. Ten bludy respektuje, onen ignoruje.

Na čtenáře tu čeká nepříjemný úkol. Odtrhnout se. Uvědomit si nejen charakterové vady vypravěče, ale také to, že neříká vše. Od této chvíle se vracíme a domýšlíme si imaginární nezkreslený obraz. Ne, tak to nebylo! Nachytals mě! To po mně nechtěj! Próza čtenáře provokuje, aby si stanovil hranice, a tím uhájil sám sebe.

Literatura je také zaklínání. Zaklínání špatností, které v nás latentně jsou. Pokud jsem řekl, že něco z románu mělo svůj předobraz v příbězích rodiny Havlíčkovy ženy – a jestliže nyní dodávám, že v Sonině divčím zjevu poznala Marie Krausová-Havlíčková svůj portrét –, nedomnívám se proto, že by bylo zvlášť smysluplné pokoušet se stopovat další paralely a rozšifrovávat Neviditelného jako nějaký rébus. Přesto si představuji, že do toho zlého Švajcara možná Havlíček zaklínal něco ze svých vlastních hlubin. – Když chtěl básník Zbyněk Havlíček vzdát hold předčasně zesnulému otci, jehož narozeniny ostatně připadají na 3. únor, bylo to právě esejí o Neviditelném…

Soukromí Havlíčků čtenáře zajímat nemusí. Když já vstával lehal s Neviditelným, zaklínal jsem především svého vlastního Švajcara, a za tuhle příležitost jsem románu vděčný. Nehledě na to, že to byla neobyčejně napínavá četba.

Jaroslav Havlíček, Neviditelný, Česká knižnice, 2006

Jonáš Hájek

(1984) žije v Praze. V roce 2007 získal za svou sbírku Suť Cenu Jiřího Ortena. Druhou sbírku - Vlastivěda - vydal letos v nakladatelství Fra. Živí se jako redaktor v hudebním nakladatelství.Publikuje také ve čtrnáctideníku A2, Tvaru a  Souvislostech.