Barnesův sen o klidné závrati

Na Julianu Barnesovi mám rád hned několik věcí; třeba to, že se snaží prakticky každou knihu udělat nějak jinak. Jako správného intelektuála ho dost zajímá, co nás čeká na samém konci života, případně ještě i po něm, ale jako správný Angličan si přitom zachovává dostatečný odstup, takže si s ním můžete o smrti docela normálně popovídat.

To je ostatně pro jednoho z nejúspěšnějších anglických spisovatelů posledních dvou dekád typické: při psaní se často převléká do kůže normálního smrtelníka a jeho ústy se hodně ptá. Svou autorskou superioritu sice nějakým způsobem demonstruje v každé knize, kterou jsem prozatím četl, ale činí tak (snad s výjimkou Historie světa v 10a ½ kapitolách) způsobem, který neuvádí čtenáře do rozpaků. Barnes zkrátka píše tak nějak normálně – a přesto z jeho textů poznáte, že je chytrý, vzdělaný a sebevědomý.

Proto se mu nejspíš často stává, co se stalo nad knihou Pohlédnout do slunce mně.

Bez ohledu na to, k čemu mě naváděla záložka i hezký doslov Martina Pokorného, vyvodil jsem skrze subtilní komunikaci s autorem cosi ryze svého. A na oplátku si teď dovolím vtáhnout světového autora pěkně po sousedsku do malého vlastního světa… (Od toho se ale, hergot, jmenuje tahle rubrika, jak se jmenuje, ne?!)

Zkrátka si myslím, že nás s Barnesem fascinuje stejná věc, a to konkrétně životní pasivita. Odevzdání se času a dějinám jako svůdné kontradiktum způsobu, k němuž jsme celým svým ustrojením oba odsouzeni. Je to stále stejný příběh o líné kachně, která se jen nechává nést vlnami, a voda k ní sem tam přinese kus něčeho, co líná kachna sezobne… a když se roky sečtou a podtrhnou, dostala zhruba totéž, co její pilné, aktivní kolegyně: právě dost na to, aby přežila.
Myslím si, že v tom tkví rozdíl mezi nutkavými pracanty, workoholiky, lidmi, kterým je činnost bariérou proti vlastním nebezpečným myšlenkám, a mezi lidmi přirozeně aktivními, kteří si přímo sebezáchovně hýčkají v nějakém kraniálním koutku sen o líné kachně.

Nikdy sice ve svých aktivitách neutuchnou, ale vždy budou fascinovaně hledět na to, jak svět téměř vším, co si oni „vybojují“, obdaří i ty, kteří se jen houpou na vlnách.

Barnes si klade otázku (jednu z mnoha v této knize), zda je možné i s omezeným rozhledem a v prostotě hraničící s nedostatkem inteligence dospět v životě k naplnění, ba jisté moudrosti (byť by se podobala dřevním pravdám předků, zredukovaným na dále nedělitelné minimum tří zásadních odpovědí, jež poskytne stoletá Jean svému šedesátiletému synovi: „Ano. Ano. Ne.“).

Zajímavé pro mě je i to, že Barnes obdařil jak svou hrdinku, tak jejího syna statusem „sexuálně chladných“ bytostí, aniž ovšem tuto (in)dispozici jakkoli mytizuje, jako by předpokládal, že (ne)schopnost nechat se zmámit opiem sexu byla jedním z hlavních předpokladů „intaktního“ života.

Jistě; téměř celá poslední třetina knihy je „tázáním po Bohu“, to bych nechtěl Barnesovi upřít (a je též jakousi „rozcvičkou“ pro pozdější románový esej Žádný důvod k obavám), ale přesto mě více zajímá právě tahle faseta hrdinčina „charakteru“, či lépe ustrojení.

Zdá se, že dvě protichůdné linie formující lidské povahy a determinující jejich „výstupy“, tedy agilní sexuální pud a k opatrnosti nabádající pud sebezáchovy, hrají i v Barnesově románu logicky přesnou roli.

Klid a jakási ontologická netečnost, s níž proplouvá (záviděníhodně?) Jean vlastním životem, je asi opravdu jedním z klíčů k pozdější moudrosti, neboť umožňují takto vybavenému jedinci náležitý odstup od sebe sama – a tudíž i od zásadních otázek provázejících a proměřujících naši vezdejšinu.

Pouze se člověk musí dožít let, kdy mu konečně odumřou pochybnosti o sobě samém. Jean se to podařilo definitivně až mezi čtyřicítkou a padesátkou, zatímco habituálně riskantnější „varianta“ člověka, nabývá často potřebného sebevědomí po několika prvních uspokojivých souložích.

Martin Reiner

(1964) se narodil a žije v Brně. Je spojen s nakladatelstvími Petrov a Druhé město a aktivitami jako Škola poezie, bítovská setkání básníků, Poezie bez hranic, časopis Neon ad… Vydal devět knih. Jeho nejnovější román (2009) se jmenuje Lucka, Maceška a já. www.martinreiner.cz