Austerova newyorská travestie

Newyorská trilogie sestává ze tří samostatných textů, krátkých románů či spíše novel, které byly nejprve v průběhu pouhých dvou let publikovány samostatně, aby hned roku následujícího vyšly v jedné knize; tato podoba byla dalšími vydáními a překlady kanonizována.

Není úplně snadné říct, o čem jednotlivé knihy jsou; zvláště se to týká prostředni části Duchové. Přitom jak v úvodním Skleněném městě, tak v závěrečném Zamknutém pokoji jde o napínavý a místy téměř strhující pseudo-detektivní příběh, kterým Auster zjevně skládá hold americké detektivní „drsné škole“. Důležité je tu slůvko zjevně. Auster totiž zjevuje tak lehce a očividně, až probouzí čtenářovu podezíravou pozornost. Jelikož je zároveň skvělý konstruktér, mám tendenci považovat i výše zmíněný efekt za jednu z jeho literárních dovedností.

Auster samozřejmě těží z postmoderních postupů, které dokonale zná. Pracuje s nimi ovšem chytře, soudobě a kriticky a neuchyluje se k okázalé ironii, která je jedním z erbů postmoderny. Je to autor z kategorie posedlých: mohl by nás místy dokonce nudit, kdybychom neměli chuť uvěřit mu, že jeho posedlost je povahy vpravdě ontologické a že Austerova reflexe takového stavu se dotýká jedné z podstatných „vlastností“ světa. Nevíme, co přesně to je, ale rozhodně za tím půjdeme, dokud nevypustíme duši.

Napínavé příběhy v Austerových knihách (a nejen v Newyorské trilogii) fungují jako zrcadla, v nichž se – podle úhlu pohledu – odrážejí mnohé a mnohdy nečekané věci, světy, názory. Dá se říct, že Auster píše pořád jednu a tu samou knihu. Toto jsou jeho klíčové motivy: absurdita a neuchopitelnost reality, vina, jejíž podstata nám uniká, a trest, který nechápeme, protože často dlouho trvá, než ho vůbec jako trest rozeznáme, nejistá, a proto zaměnitelná identita jedince, literatura jako mysteriózní obor činnosti, jako další zrcadlo, v němž se složitá realita odráží způsobem, který nám její přijetí spíš dále komplikuje, než usnadňuje.

Konkrétně Austerova práce s literárními odkazy je vzorová: prozrazuje, že pro Austera je literatura (velmi výdělečnou) hrou, při níž si ovšem počíná jako kouzelník seznamující publikum s právě prováděnými triky. Sledujeme kouzlo krok za krokem, na konci instruktáže už prakticky „víme“, o co tady jde, ale něco podstatného jako by nám stejně pořád unikalo. Bystřejší zároveň tuší, že jejich pozornost byla zcela účelově odvedena stranou; tím skutečným trikem totiž bylo, že za cenu nepatrné indiskrece znásobil autor-kouzelník účinek všeho, co neodhalil.

Pro mě jako autora bylo při čtení příjemné zjištění, že Austerovy psychologizující detektivky se skoro pokaždé (rozhodně v Newyorské trilogii) ukáží být metaforou samotného psaní, že práce soukromého očka, nudná, jednotvárná a vyčerpávající je ve skutečnosti prací autora, který musí se vší myslitelnou trpělivostí pást po něčem, čeho smysl a podobu v dané chvíli ještě nezná.

A douška na závěr? Už při čtení prvního příběhu, temného podobenství o ďáblových „dobrých úmyslech“, jsem volal Jiřímu Kratochvilovi, abych mu knihu doporučil. Četl ji ovšem dávno přede mnou – a mě tak mohlo potěšit alespoň to, že ji hned po přečtení nadšeně doporučoval řadě svých známých.

Paul Auster, Newyorská trilogie, nakl. Prostor, 2000, překlad Barbora Puchalská, 352 s

Martin Reiner

(1964) se narodil a žije v Brně. Je spojen s nakladatelstvími Petrov a Druhé město a aktivitami jako Škola poezie, bítovská setkání básníků, Poezie bez hranic, časopis Neon ad… Vydal devět knih. Jeho nejnovější román (2009) se jmenuje Lucka, Maceška a já. www.martinreiner.cz