Obdiv a láska k Americe vedly Čechy k ochotě riskovat  

Třicet pět let po pádu železné opony a při pohledu na okouzlení velké části Američanů trumpistickým heslem „America First“ to vypadá jako téměř zapomenuté dávné časy. Spojené státy bývaly pro Čechy mnohem důležitější a přitažlivější zemí, než je tomu dnes. Tohle souznění nevytvářela jen touha napodobit americký životní styl, mít americkou svobodu a konzumovat výbornou americkou popkulturu. Náš vzájemný vztah se vytvářel z autentické blízkosti. USA pomáhaly se vznikem Československa, pomohly k porážce nacismu a dělaly toho nejvíc k porážce komunismu. A i ti zdejší občané, kteří nedokázali uvažovat v duchu složité geopolitiky, měli náklonnost k Americe reflexivně vypěstovanou opozicí k tomu, jak ji komunistická propaganda vykreslovala jako arcilotra a největšího nepřítele našeho úžasného tábora míru vedeného Sovětským svazem. Spojené státy platily rozhlasové stanice, jež tady fungovaly jako jediný obecně dostupný zdroj informací ze svobodného světa, jehož váha byla oceněna i urputnou snahou režimu rušit příjem. Američané se navíc o dění v Československu i v dobách izolace zajímali. K tomuto silnému spojenci v pasivním odporu vůči ruskému okupantovi se v posledních dvou dekádách komunismu upínali i Češi. 

Může to poškodit Chartu

Zájem dokládá i skutečnost, že deník The New York Times poprvé referoval o vzniku Charty 77 už týden po jejím vzniku, kdy psal díky svému zpravodaji o represích proti autorům dokumentu, který – jak deník uvádí – podepsalo v první fázi 241 Čechoslováků. Překlad plného prohlášení pak noviny otiskly 27. ledna 1977 v souvislosti s tím, že americké ministerstvo zahraničí kritizovalo hon na zdejší disidenty jako porušení helsinských dohod, jež československá vláda dva roky předtím formálně podepsala, ale neměla v úmyslu se jimi řídit.